neděle 21. prosince 2008

Dublin 13

Tentokrát se mi do psaní ani trochu nechtělo a už několik dní jsem další příspěvek odkládal. Co dní, v podstatě skoro celý měsíc. Proto se pokusím tento blog zkrátit na nezbytné minimum.

Zazimoval jsem svůj "domov" v Rathmines. Další den jsem se tam už nevrátil, Radek na recepci v hotelu, kde přebývala posádka ČSA, bez problémů kývl na naši zdvořilou žádost a dovolil mi zůstávat s Petrou na jejím pokoji. Základní stan jsme tedy rozbili tam. V teple a se snídaní. Už dva dny v kuse pršelo...

Jak už jsem se asi zmínil dříve, po zevrubném zkoumání jsem se rozhodl pořídit si tarif a nový Skype-enabled telefon u operátora "3". Svou roli zajisté sehrálo, že nabízí svým zákazníkům používání Skypu a Messengeru zdarma a i to že logo "3" je nápadně podobné logu Shadowrunu. Následující dny po jsem strávil běháním po městě po obchodech "3" - nachodil jsem ten den přes 15km a rezignoval jsem tento den na veškerou práci v UCD - a asi 8h čistého času u hlasitého odposlechu na lince s technickou podporou, protože fungovalo vše až na Skype a Messenger. Zhruba co půl hodiny přerušovala sžíravý popěvek "Three is a magic number" operátorka a těžkopádnou angličtinou mi už po bůhvíkolikaté říkala, že mě přepojuje na technické oddělení - ne náhodou je prodejce a technická podpora od sebe zcela oddělená, nejlépe v úplně jiné zemi, aby mohla technická podpora odpálkovat lidi na prodejnu a prodejna na podporu. Mým nečekaným trumfem v rukávu oproti argumentům, že musím půl roku počkat na nový software, se stal fakt, že promoční telefon ve výloze fungoval správně.

Na závěr třetího dne, kdy moje nálada křečovitě oscilovala mezi stavem zábavné hry a nasraného utrpení mi paní z hotline důrazně nařídila, že musím opět zajít do prodejny, kde mi vymění telefon za jiný nefunkční a ten si následující týden znovu vyměním za jiný nefunkční, asi až do doby, kdy mě to přestane bavit. Usmál jsem se, slíbil jí, že tam doběhnu do deseti minut, vypnul jsem telefon a ulici s obchodem jsem se vyhnul obloukem. Večer jsem změnil datum v telefonu na rok 2007, stáhl a nainstaloval Skype i Live Messengera, změnil datum zpátky a vše funguje, jak má.

Tou dobou už jsme za sebou měli zlatý hřeb programu, výlet na Newgrange. Petra měla v Dublinu jeden den volno. Ideální datum, pouhé dva dny před zimním slunovratem a počasí relativně příznivé, zima, ale jen poprchávalo. Den před Petinným příletem jsem strávil využívaje nový telefon a osobní charisma zařizováním výletu přes cestovní kancelář, protože jinak se tam prakticky nedá v reálném čase dostat, pokud člověk nevlastní auto. Výsledkem byla potvrzená rezervace, lístky jsem držel v ruce, dokonce jsem musel dát paní z cestovky i číslo telefonu a hlavně pak kreditky pro případ, že bych si to snad na poslední chvíli rozmyslel, aby mi mohli strhnout penále. Hodinu jsme čekali v zimě na bus, nepřijel. Po další hodině a půl mého tvrdého vyjednávání v centrále cestovky paní pochopila, že mi "we are sorry" nestačí. Nebo možná spíš nepochopila, ale nakonec povolila. S díky jsem si vzpomněl na moji učitelku angličtiny, paní Tvrdíkovou, která mi dávala za domácí úkol napsat stížnost. Asi už tehdá zřetelně tušila, jak je to za kanálem užitečné. Příště, až přijedeme, tak nás tam prý vezmou zdarma. Pokud pojede bus, samozřejmě.

Pominu drobnosti, jako že mi můj první účet za elektřinu odečetli hned dvakrát a že na vyúčtování nového tarifu mobilu se vyklubala platba hned za dva měsíce, z čehož ten první měsíc trval jen jeden jediný den. Osobně si myslím, že to není náhoda, i kdyz v letadle cestou do Prahy mi Olda svářeč říkal svůj názor a asi mu svým způsobem dávám za pravdu. Koneckonců, prý žije v Irsku už 8 let a předvánoční letenku si pro jistotu objednala a koupil už v březnu, aby se vyhnul vánočnímu návalu. Let mu v tichosti zrušili a měl podobně jako já štěstí, že dokonce dva lidi z původně po strop obsazeného letu nedorazili ke "gejtu". Příhody, které se mi tu a tam staví do cesty, jsou prý v Irsku úplně běžné. Olda totiž podotkl, že nemá smysl se proti Irsku snažit vzepřít a snažit se o evropské vidění světa. V Německu, ve Francii nebo u nás každý ví, jak má vypadat kupříkladu plot a snaží se v rámci svých možností dosáhnout ideálního stavu, v Irsku to nikdo neví, tak se ohrada zbouchá z kusu zrezlého auta, pár kamení, drátu a klády, některé ovce sice utečou, ale ne všechny, takže je to vlastně dobré. Když se k tomu přidá, že do Irska uteklo z celého světa závratné množství, jak to říci, hodně nekompetentních lidí, není se vlastně co divit.

Než jsme se rozloučili, Olda řekl ještě jednu památnou větu, "uvidíš, že se ti po mnoha letech začne po tom Irsku ještě stýskat." Něco na tom bude. V práci na mě už čeká nový vánoční gama záblesk a já doufám, že se vyhrabu z chřipky a stihnu poslední pravidelný let ČSA do Dublinu, 13. ledna.

středa 17. prosince 2008

Dublin 12

Zdvořile jsem poprosil, jestli si můžu vytisknout jednu barevnou stránku, ale protože jsem zcela bez skrupulí ihned přiznal, že to bude fotka Petry a ne galaxie, nebo barevného grafu, tak mi to sekretářka zatrhla. Tak moje sluníčko zůstane černobílé. Vánoce.

Uprostřed noci už pravidelně stávám v zimě na zápraží před domem. Když zrovna není pátek, je ulice ztichlá a pouliční lampa svítí matným žlutým světlem. Miluju ten pohled na noční oblohu. Mluvil jsem dlouho s Petrou po telefonu a ráno brzo vstával.

Na kole si se mnou pohazuje dnes velmi silný vítr. Vlastně už potřetí jsem vyrazil do močí páchnoucích ulic na sever od řeky. Brodím se davem lidí, aut dalších cyklistů, takhle nějak si představuju Bangkok. Ukotvil kolo na tom samém místě v boční uličce jako zatím pokaždé a vyrušil u toho holku povalující se v chcankách. Zrovna večeřela kebab. Po mdlém 'How are you' jsem vysvětlil Káče, že opravdu chci ten super výhodný telefon a měsíční tarif nejlevnější ze všech možných. Na maličký okamžik jsem uvěřil, že by v Irsku mohlo něco hladce zafungovat. "Zapomněla jsem Vám říct, že musíte složit ještě 100 Euro deposit, který po půl roce vrátíme formou šeku." Sice si pamatuju, jaké trable byly v téhle zemi s šekem před rokem a půl, ale odkýval jsem to. "Hned? Ježíš, to ne, do 24 hodin, než se dostanete do systému," vykřikla na otázku, jestli tedy tím, že jsem právě zaplatil můžu telefon používat. Prý je z Klodzka. Pak se na mě začala podezřele a provinile usmívat a na moje zděšené 'what's up?' vykoktala, že to odklepla špatně, že zapomněla zaškrtnout, že nechci nové číslo, ale staré od O2, což by pro mě znamenalo bonus 50 Euro. Zrušit to prý nejde, protože se to údajně objeví v systému až zítra, klidně že můžu odejít, ale ona znovu začít nanovo s novou smlouvou nemůže, protože mé jméno prý už figuruje v systém. Zeptal jsem se, jestli si teď neprotiřečí. Budu tam muset znovu, nebo telefonovat na ústřednu.

Sedím v nálevně, hraje příjemný jazz, na stole mi barman vyměnil svíčku za k nerozeznání podobnou a piju nejdražší Staropramen v životě, 130 Kč za necelý půllitr, pintu, ale něco jsem si k internetu přes wifi dát musel. Tím, že tady prakticky nejsou žádné kavárny, tak některé hospody dávají k dobru internet, kromě toho, že ve většině hospod je u baru i bankomat... Dal jsem se do řeči s barmanem a s očividným úmyslem jsem zmínil, že to je hrozně zajímavé pít Staropramen po irsku po pintách, dostal jsem jako dárek půllitr, teda pintu. Děkuju.

Zítra přijede Petra, těším se hrozně moc. Škoda, že o nakonec vyšlo až na noční let a ne na dřívější s Air Lingus, už jsem vymýšlel, co jí uvařím dobrého, nebo kam půjdeme. A taky je blbý, že na O2 čísle už nemám kredit a "3" ještě nefunguje, takže jsem nemohl zavolat na bus shuttle na výlet do Newgrange, snad nebude zítra pozdě zarezervovat dvě sedadla.

Nedělám s tím tajnosti. Alex se u oběda vyptával na moje stýpko, pak překvapeně podotkl, že PhD studenti ve Španělsku dostávají taky 1000 Euro jako já, akorát jsou tam všechny náklady o polovinu levnější. Říkal, že on je domav Irsku, v Dublinu, že i když si často stěžuje, že tu má kde bydlet, má tu ženu, práci, peníze, které by mu v Madridu nikdo nedal, že tu může jezdit na kole, koukat v televizi na rugby a dýchat čistší vzduch, a že to tady vlastně má rád,resp. radši než ve Španělsku. Marta, jeho žena, si to nemyslí. Myslím, že Petra bytu nechtěla žít. A já koneckonců taky ne.

Vzpomněl jsem si na Riccarda, na Míšu působí jako rodičema rozmazlený bohatý synek. I když má asi pravdu, mám ho rád, je to vcelku hodnej kluk. Neušpiní si pro Tebe ruce, ale je docela fajn. Divné je, že močit na záchod chodí zásadně do kabinky na mísu a vždycky mu to trvá kolem 10 minut. Než jsem stačil odpoledne zmizet, zjevil se idiot a atmosféra rázem zhoustla. Ani neodpověděl na pozdrav. Zaplaťpánbůh, jak rychle přišel, tak rychle zase zmizel. Míša říkala, že asi vážně nemá rád především mě, protože ostatním z týmu ty samé "brutální prohřešky" proti jeho etiketě toleruje.

Přestože tady z každé výlohy bliká vánoční stromeček, kdekdo má na palici vánoční čapku, vánoční atmosféru tady necítím, zatím mě úplně minula. Kdysi jsem se takhle jednou vracel z Bologni, ale to už je dávno, tak dávno, že se to možná ani nikdy nestalo.

pondělí 15. prosince 2008

Dublin 11

Včera jsem se přesvědčil, že Santa Klaus opravdu žije ve Finsku. Stal se ze mě zčistajasna starý vetešník. Joni mě totiž pozval k sobě, a protože se v lednu vrací do Finska, tak místo aby spoustu harampádí vyhodil, tak si je můžu vzít já. Říká, že transport těch věcí z Dublinu do Helsinek by byl dražší, než když by si koupil nové. Dostal jsem například žehličku, věšák, poznámkový blok, nafukovací matraci, termoláhev a vtipný piknikový baťůžek. Dodatečně mám slíbenou i poličku a kaktus.

Dnes ráno jsem vstal časně ráno, ještě za tmy, a vydal se do města. Naivně jsem doufal, že v pondělí ráno bude v obchodech liduprázdno. Jenže krátce poté, co v půl desáté otevřou, se ulice v mžiku změní v mraveniště - oni snad nechodí do práce. Všechny prodavačky i všichni prodavači se chovali v tento vánoční čas mimořádně mile a pohodově přátelsky, akorát se mi nic nelíbilo natolik, abych to koupil jako dárek.

V ranních novinách píšou, že dioxinové svinstvo v prasečím mase překročilo více než 5000x bezpečné množství. Přesně to neví nikdo, protože přístroje testovací laboratoře v Anglii prý neunesly takový nápor a nemají ani tak vysokou stupnici, protože skutečné množství je mnohem vyšší. Kdoví, co jsem to vlastně všechno nevědomky sežral.

Přišel jsem o 90% semináře, protože naší báječné sekretářce trvalo týden, než nám přeposlala oznámení, že se nějaký koná. Asi aby tam nepřišlo moc lidi, poslala zprávu až 10 minut před jeho koncem.

Tak jsme měli právě další dlouhý rozhovor s Garym, vysvětlil mi, že se chovám naprosto nevhodně proti veškeré etiketě, jestli teda my, český prasata, vůbec víme, co to slovo znamená, že si občas (stejně jako všichni ostatní) prohodím něco pro sebe, že telefonuju, opět že tu mám kolo, triko atd... Tentokrát jsem byl trpělivější a nenechal se jeho urážkama zastrašit. Myslím, že to nemyslí zle, jen je úplný idiot. Řekl jsem mu, ať se nezlobí, že nepracuju na hřbitově, ani v knihovně a že se asi nedomluvíme.

Teď se k tomu přidalo, že nám zakázal stahovat si filmy z internetu, že se to prý pozná a že je to tady zakázané. Respektive nás nabonzoval na centrálu, kde hrozí, že nám odstřihnou celý router. Báječná země plná báječných lidí. Už abych byl zpátky doma.

Dublin 10

Kolikrát v životě jsem se už přesvědčil, že dobrý pocit se snadno zvrtne. V pátek mi neuvěřitelným způsobem hnul žlučí Gary. Netolerantní, sprostý, pokrytecký debil. Takový floutek, který by tam ani nebyl nebýt toho, že opsal Matesovu diplomku, mi nebude říkat, jestli si smím dát triko na topení, nebo mít hrnek na stole a už vůbec ne že smrdím a ať táhnu zpátky. Protože to je pracoviště, tak tam přece nesmím mít kolo, ačkoli u ostatních mu to nevadí. Stejně tak mu nevadí Riccardovy věci u topení a jeho vlastní samozřejmě taky ne. To vše ve velké ledové místnosti, která není laboratoří ale skladištěm vyřazeného harampádí, smetí a kde zhruba 30 let nikdo neuklízel. Kde zdi hnijou plísní a na zemi je pěticentimetrová vrstva černé špíny a nánosy prachu a radioaktivní, zkažený vzduch se nedá skoro dýchat. Protože on říká, že on to chce a tak to taky bude. Nasrat! Ono stačilo den před tím, kdy na mě začal řvát, co jsem si to dovolil, že jsem si půjčil myš od jiného nefunkčního počítače a zase jí samozřejmě vrátil, protože k CCD kameře potřeboval Antonio tu moji. Nebo co si to dovoluju radit Riccardovi s Linuxem. Stačilo, jak na mě řval, ať se jdu vykecávat s Petrou nebo Mílou Baštou na chodbu, což jde po Skypu dost blbě a tisíc jiných věcí. Konec samozvaného krále. Odešel jsem pryč. Na tohle nemám nervy. Rozešli jsme se opravdu ve zlém. A ještě dnes to ve mně vře. Míša, Riccardo, Alex i Antonio jsou absolutně v šoku a smskama mě utěšují, ať to přejdu.

Utěšuju se, že na idiota člověk narazí leckde, ale nikde si něco takového nikdo z mých kolegů nikdy ani náznakem nedovolil, ani na AsÚ, ani v Garchingu, ani v Bologni, ani v rádiu, ani ve Sprinxu. Přijel jsem sem dokončit PhD, ne poslouchat urážky.

Těsně před tím dost zadarmo obhájila Zuzka. Přednášku pro pléb měla docela normální, jen ke konci a během otázek začala plácat kolem gama záblesků neuvěřitelné kraviny, stejně tak Brian ve snaze zachránit situaci vypustil, asi ve stresu, rovněž obrovskou snůšku nesmyslů, ale v sále to kupodivu nikomu nevadilo, ani do uší bijící perly, jako že jde o termonukleární vzplanutí na povrchu černé díry, že se světlo pohybuje různě rychle v závislosti na vlnové délce (a nešlo opravdu o zpochybnění teorie relativity), nebo že Slunce má hmotnost dvou Sluncí, a proto z něj bude neutronová hvězda, nesmysly o sférických gravitačních vlnách apod. Bičák by se zbláznil. Ostatně v publiku seděli převážně nanobiologové,a z ostatních ani já, ani Seamus jsme nechtěli Zuzce uškodit. Napadalo mě srovnání s Harry Potterem a jeho akademií.

Město je plné lidí, každých pět metrů si někdo přilepšuje na živobytí hrou na hudební nástroj, či zpěvem a každé dva metry sedí, nebo stojí žebrák a lidi se kupodivu můžou přetrhnout, aby jim naplnili kelímky od Coca-coly Eurama. Asi to taky zkusím, holka, drahé boty, luxusní bunda, cigarety, přímo před mými zraky dostala během minuty, než jsem stihl napsat sms, dobře pět Euro. A to sebou na rozdíl od spousty jiných ani neměla malé dítě jako rukojmí.

Cestou zpátky mi udělala radost paní, co prodávala nádherné vánoční stromky. Když jsem jí odvětil, že děkuju, že stromek ne, ale že bych si možná vzal nějakou větvičku, tak mi podala nůžky a říká vem si kolik chceš. Tak mi doma aspoň voní jehličí a to čerstvě opadané mě bodá do chodidel. České umění zpeněžit nepovedený stromek i s kořeny sem ještě asi nedorazilo. Zajímavě je, že i když jsem očekával druidskou tradici, jmelí jsem tu nikde nezahlédl.

Konečně jsem vystopoval, kde se ukrývá hlavní autobusové nádraží, takže další krok k cestě na Newgrange je za mnou. Alexe s Martou se snažím přesvědčit, aby uspořádali vánoční besídku už v pátek a ne v sobotu, aby mohla přijít i Petra.

Obecně bych řekl, že generace, které je dnes čtyřicet, nebo víc, je mnohem rozumnější a příjemnější než ti mladší. Asi to je tím, že si pamatují, že to není automatické za hovno práci dostávat obrovské peníze a že se to může snadno zvrtnout. O tom, že jsou výrazně zdvořilejší a přátelštější ani nemluvě.

Před velikým hladomorem tu jedli hlavně brambory, občas se zelím. Štamgast v hospodě vyprávěl, že byly brambory k snídani, oběd i k večeři. Vesničan prý pravidelně snědl až pět kilo brambor za den. Včera v malé zapadlé hospůdce Quiet man místní přinesli nástroje a začali hudlat na housle, flétnu i kytaru a zpívat.

pátek 12. prosince 2008

Dublin 9

Poslední dobou se mi daří načasovat příchody domů na "happy hours", kdy funguje topení. Stýskání se snažím zaplašit knížkou o černých dírách nebo filmem, ale nějak nejsem s to udržet koncentraci u dvouhodinového filmu.

Včera, když jsem projížděl na kole kolem zamrzlého hřiště, jsem se ptal sám sebe, jestli to byl dobrý nápad nechat se zviklat k vánočnímu fotbalovému zápasu školy. Poněkud mi to připomínalo šílence, kteří na Nový rok vlezou do Vltavy. Nakonec to docela šlo, byl jsem asi ten nejzachumlanější ze všech, v bundě a rukavicích. Přestože jsem fotbal hrál naposled snad na gymplu, tak jsem dal dva vcelku pěkné a jeden ušmudlaný gól. Irové hrají o dost jinak, než my. Přihrát si třeba dvakrát za sebou je pro ně nepochopitelné, ale o to víc se zarputile snaží.

Jak už to u mě po sportu bývá, nejpříjemnější částí hry byla horká sprcha v šatně a pak už hurá na slavnostní vánoční oběd. Zlatý hřeb roku pro Free food and free drink society, kterou jsme s Riccardem založili. Jídlo v naprosto neirské restauraci nad očekávání dobré, nějaká rybí paštika jako předkrm, losos a cheese cake jako moučník. K tomu víno. Žíznivý po fotbale jsem ho hltal. Místo bylo vybráno šikovně hned vedle klasického pubu, kam se téměř všichni, až na Zuzku, která má dnes seminář, a Míšu, která nevím co má, ale půjčil jsem jí na autobus, přesunuli. Bylo to po dlouhé době poprvé, co jsem si říkal, že to s těmi Iry třeba nebude zas tak zlé, neříkali nic moc zajímavého, ale docela se se mnou houfně bavili a mile mě překvapilo, že se se mnou docela otevřeně bavili i místní štamgasti. Rozebírali leccos od fotbalu, po prasata, po historii, Klause, imigranty, život na venkově, já jim vyprávěl o sobě s Petrou a o Mexiku, Praze a astronomii. Jeden chlápek pak vyprávěl, že jako dítě diplomata jezdil po světě a že si potřásl rukou s Chegevarrou, ale když to u mě nevyvolalo odpovídající nadšení, tak podotkl, že tehdá jako malý kluk vůbec nevěděl, o koho jde. Když všichni cizinci začali nadávat a bědovat, že venku od oběda leje jak z konve, tak na mě mrknul a povídá, ty se bát nemusíš, myslím, že sis vybral dobrou čepici, ta nepromokne. A měl pravdu.

Znovu se všichni domorodci shodli, že jestli chci poznat Irsko, musím vypadnout z Dublinu, tak už se těším. Pokusím se ušetřit na autobus a třeba až Petra na pár dní přijede, tak se někam podíváme. Až na ten pracovní výlet do Corku, za který mi mimochodem pořád nezaplatili slíbené peníze, jsem neměl příležitost vytáhnout paty z Dublinu. Schází mi příroda.

Cesta domů se ztrojnásobila, protože jsem se vracel pro šálu. Už jsem ten déšť ani moc nevnímal.

Dnes mě od pasu dolů bolí každičký kousek člověka. Více takových fotbálků... Funguje korelace, že kdykoli jdeme večer do hospody, na druhý den přijdu do práce před Riccardem, v ostatních případech tu bývá denně široko daleko první.

Drsná země, jemná whiskey. Na rozdíl od skotské, nebo od amerického bourbonu, irská whiskey je třikrát destilovaná, a nepíše se whisky.

Potěšily mě docela sympatické reakce na blog, nakonec pouze Libor řekl, že tohle fakt číst ani omylem nebude.

středa 10. prosince 2008

Dublin 8

Ráno i včera večer jsem po jídle do půl hodiny zvracel.

Vím, že skoro všude, kde jsme s Petrou byli s průvodcem a organizovaným zájezdem, to bylo takové všelijaké. Proto mi udělalo obrovskou radost, že by se mnou Petra na Newgrange nejraději vyrazila po svých. Nevím proč, vzpomněl jsem si na Candlelight boat trip v Amsterdamu.

I když se to z blogu možná nezdá, nejel jsem sem nijak negativně naladěný a ani počasí mi tu nepřijde zas tak strašné, jak Irové s omluvou rádi a často provinile říkají. Tak třeba mi tu přijde docela dobré zázemí pro cyklisty. Na kole tu jezdí hodně lidí, mají dobře v třetině Dublinu svůj pruh a i ve zbytku města není jízda na kole a proplétání se mezi auty do očí bíjící sebevraždou jako v Praze. Vysekal jsem se tu akorát jednou ráno, když cyklistovi přede mnou otevřel řidič (debil) stojícího auta dveře právě ve chvíli, kdy projížděl kolem, a já o toho padajícího chudáka brzdil. Pořád ještě jsem neušetřil na světla, která jsou tu sice povinná, ale nikomu moc nevadí, když je člověk nemá. To si spíš pořídím návleky do deště. Občas alespoň navléknu reflexní vestu z Twinga. Nutno smeknout, že policie, tady nazývaná Garda a která nemá právo nosit zbraň, tady nikoho zbytečně neprudí, pokud to není vyloženě nutné (možná právě proto, že nemá právo nosit zbraň).

Lucie Tvarůžková je, podle indícií, která mám, přispěvatelka Hospodářských novin, která napsala dlouhý, oslavný článek o Dublinu. Ta ženská je fakt buď píča, absolutní magor, milionářskej synek (nebo tedy možná dcera), kterou tu vozili taxíkem od Armaniho k rezidenci Bona z U2, nebo tu nikdy nebyla. A nebo všechno dohromady. Nacpat se levně bramborama se zelím v bistru za 20 Euro, tedy 500 Kč, podle mě není žádné umění. Vyzdvihovat jako báječný obchod s klobouky, kde nejlevnější stojí 1200 Euro považuji za fantasmagorii. Mluvit o zářivém slunci v Dublinu je rovněž naprostá píčovina, jediné, co pobyt tady člověka naučí, je vážit si každé minuty, kdy se na chviličku objeví slunce. Prostě co věta, to perla.

Rovněž jaksi zapomněla zmínit, že Irové v domech, až na klimatizované hotely, skoro netopí, a i když teplota venku klesne pod bod mrazu, doma bývá „příjemných“ 14 stupňů. Lucie Tvarůžková neví, jaké to je mýt každý den nádobí v ledové vodě, nebo drkotat zubama při ranní hygieně, protože teplá voda jinde než ve sprše je tu naprostou vzácností. MHD tu jezdí prachmizerně a před sedmou ráno a po desáté večer dokonce vůbec. Nevšimla si, že peníze, cizí měnu, ti nevymění ani v žádné bance (pokud v ní máš účet tak ano, do tří pracovních dnů ti je připíší na účet), Funkční směnárna je pouze na letišti a pak ještě jedna jediná v celém městě. Asi netuší, že sobotní a nedělní ráno je spousta ulic, autobusů poblitých a že relativní klid ve vytíženějších hospodách panuje hlavně díky tomu, že na každých deset hostů tu bedlivě vartuje jedna gorila s vysílačkou v uchu.

Jestli se k ní všichni Irové hrnuli a zapřádali s ní rozhovor, tak jí možná koukala koza z podprsenky, jinak si to nedovedu vysvětlit, protože Dublin je dost paranoidní, cizinci se bojí Irů (a nerozumí jim), hlavně Poláci, Rusáci, Číňani, Malajci, Pákistánci, Španělé, Rumuni, Slováci a pár bojůvek Čechů tu tvoří malá ghetta a mafie. Místní Irové jsou zase nedůvěřiví k přistěhovalců, které považují za méněcenné, většina lidí chodí po ulicích s hlavou zabořenou do chodníků, s iPodem zavrtaným do uší, hlavně se vyvarovat jakékoli interakce s okolím. Když se na někoho byť jen letmo usměješ, jsi okamžitě podivín a lidi od Tebe utíkají. Pevně doufám a i kolega Ir Seamus mě ujišťuje, že na venkově to je úplně jiné, ale co se Dublinu týče, tak se mnou naprosto souhlasí.

Dnes jsem snad probořil ledy se Zuzankou, když jsem ji pochválil, že jí to včera na slavnostní promoci mimořádně slušelo. Byla to pravda, málem bych ji nepoznal, jak se ta naše puťka proměnila. Taky se dnes zastavil Brian, dělal rozruch. Říkal jsem mu, co si myslím, postupně se ke mně přidávali ostatní, hrozně se divil, že stagnujeme a že spolupráce ve skupině vázne, ale tím, že jsem se ozval, jsem doufejme inicioval změnu.

Zlatíčko moje, děkuju, mimochodem, to Zweigeltrebe je výtečné. Často přemýšlím, jak to celé dopadne. Snad to vydržíme. Jsi zázračná ženská, že to všechno sneseš. Já sice žbrblám, ale jak kdysi podotkla Mish, člověk je jak šváb, přežije všechno.

Zase jsem se v noci budil. V půl druhé v noci jsem si zase vyšel na zápraží domu a pozoroval hvězdy na rozjasněné obloze. Později odpoledne, po setmění je krásně vidět letní trojúhelník, v noci zas zimní souhvězdí.

úterý 9. prosince 2008

Dublin 7

Škola zeje prázdnotou, semestr skončil. To bohužel neznamená, že by tu byl klid. Pracovní prostředí zpříjemňuje orchestr několika sbíječek, vrtaček, bušení do trubek a oblaka prachu. Takže to vypadá, že jestli se nehodlám zbláznit, tak před probíhající rekonstrukcí zmizím do knihovny. Pokud ji ovšem už nestihli zbořit.

Alejandro má krizi, je smutný, chodí tu jak tělo bez duše a těší se domů. Abych ulevil uším od sbíječky, šel jsem s ním do knihovny, vracel filmy na DVD, které si pravidelně půjčuje, a při té příležitosti jsem si půjčil nějakou knížku o černých dírách od Wheelera. Moderní, třípatrová budova knihovny klame tělem. Uvnitř toho zas tak moc, co se třeba fyziky, nebo astronomie týče, není. Prý je to lepší v menší knihovně našeho oddělení, ale tam už si nepamatuju kód u zámku dveří.

Co se Petra za oknem minibusu rozpila v dešti do jediného bodu kdesi v dálce, ukázalo se znovu, jak hrozně se mi stýská. Bylo by fajn, kdybychom se spolu mohli podívat na Newgrange, až tu budeme spolu na víc než jen na pár hodin. Zaplaťpánbůh za každou chvilku, kdy můžeme vypadnout ven z Dublinu.

Během oběda mně udělala radost kuchařka, donesla mi ohřáté jídlo přes celou jídelnu, asi jako jedinému. Riccardo se ptal, jak to dělám, že je personál na všechny nevrlý, jen ke mně se chová neuvěřitelně mile. Asi je to je tím, že nebyla Irka.

Včera jsem se s Iry bavil docela otevřeně, docela z toho vyplynulo, že vůbec nejsou nadšení, že je tu zaplavili cizinci, dalo by se říct, že jsou hodně nasraní, ale nezbývá jim nic jiného, než to v sobě dusit. Přestože jsou to kolegové, vůbec si přede mnou nebrali ohledně vztahu k cizákům servítky. Nostalgicky vzpomínají, že před rokem 1995 tu skoro žádní přivandrovalci nebyli. Obecně je strašně těžké dostat se k Irům blíž, možná ještě o dost těžší než k Čechům. Jsou sice vcelku zdvořilí, ale odměření. Ženy jsou tu ještě větší nacionalisté než světa znalejší muži a na rozdíl od Čech, holky nejsou z cizinců ani zdaleka tak paf.

V práci je teď nuda a práce stojí. Všichni už jsou dávno u vánočních stromků a nikdo nechce nic dělat. Na odpověď od Sinead čekám marně. Asi se toho letos nedočkám. U Sheily jakbysmet. Stejně skončila i moje snaha dát s mojí šéfovou dohromady nějaký náčrt toho, co bych teď měl do vánoc udělat. Její hlavní starostí je, jestli půjdeme reprezentovat astronomickou sekci na předvánoční fotbal a poté na předvánoční oběd.

Včera jsem během galejí, kdy jsem se plahočil z letiště domů, dostal do ruky noviny a přečetl si o vepřovém. Přestože ministři říkají nepropadejte panice, okamžitě nařídili stáhnout veškeré vepřové ze všech krámů, stejně tak jsou všude cedule, že ministerstvo zemědělství varuje, nejezte v žádném případě vepřové. Obsahuje údajně 200x více dioxinu, než je povolený limit. Prý do nádrží s olejem, který je jednou z ingrediencí pro krmivo, spadla snad celá cisterna s nějakým jedem a majitel to ututlal. Vláda sice říká, že by člověk musel jíst jedovaté maso čtyřicet let, aby umřel, ale jiní odborníci v těch samých novinách jsou mnohem skeptičtější a odhadují čas prvních potíží i na pouhý měsíc. Proklínám se za párky, slaninu i šunku, co jsem si tu koupil. Zrovna ty párky byly docela dobré.

Smutné je, že důvod, proč se to objevilo až dva měsíce po nehodě, je, že do té doby v Irsku neexistovalo zařízení s laboratoří, která by umožňovala testování na dioxiny. Vepřové otestovali jako první. Bohužel očekávám, že další na řadu přijde 100% Irish chicken, 100% Irish beef, 100% Irish lamb, 100% Irish idiots...

Zamrzela mě Míša, prosil jsem ji, jestli by mi nedovezla z Prahy jednu ostravskou klobásu, když se zítra vrací zpátku do Dublinu. Na první výmluvu, že obchody budou mít zavřeno a po cestě že žádný není, jsem ještě zareagoval, že na letišti je Billa hned naproti odletové haly. Druhá výmluva už byla složitější, že na ní nebude mít peníze, že to bude drahé - 30 Kč. Pak, že se jí nevejde do kufru - asi golfové hole zabírají příliš mnoho místa, a nakonec že nepůjde s kufrem do Billy. Vzdal jsem se. Když potřebovala nabíječku k notebooku, tak jsem běhal po Praze, abych jí objemnou krabici přivezl v batohu na úkor svých věcí. Ale já už asi jiný nebudu.

pondělí 8. prosince 2008

Dublin 6

Lucie Tvarůžková musí být největší píča.

Na včerejšek jsem se moc těšil, večer měla přiletět Petra, sice jen na otočku, ale jsem rád za každičkou chvilku, kdy ji můžu obejmout a můžeme být spolu. Po zkušenostech z minula jsem tentokrát vyrazil dvě hodiny před očekávaným příletem letadla, samozřejmě, tentokrát žádná zácpa, přímočará cesta, mrzl jsem před hotelem hodinu, než se ozvalo zapípání na telefonu, signalizující, že Petra doletěla a zapnula mobil. Čekal jsem další hodinu a nic. Přijely dvě posádky, ale Petra nikde. Po další půlhodině jsem už šel dovnitř a nechal si nalít čaj. Po další půlhodině přijel ten správný autobus, z něj vystoupila zpruzená posádka, která musela na mrazu hodinu čekat a nic nepomohla ani kapitánova trojnásobná urgence telefonem do hotelu. Nutno podotknout, že pěšky je to tak dvacet, maximálně pětadvacet minut.

Ráno jsem vstával s Petrou v pět dvacet. V šest jsme se rozloučili a já šel čekat na zasraný bus 16A. Podle řádu měl jet v 6h50 minut. Nejel. Další 7:20, nejel, mezitim přijely dva jiné autobusy, jedoucí kamsi do prdele. O zácpě nemohla být řeč, stál jsem na zastávce těsně u konečné a provoz byl takřka nulový. Do třetího autobusu, jedoucího do prdele a ne ke mně domů už jsem promočený a promrzlý hodinu a půl dlouhém čekání nastoupil. Zaplatil dvě Eura za to, že mě dovezl asi osm zastávek někam k autobusovému nádraží na předměstí, z něj jsem šel pěšky do centra a pěšky domů. Naprosto vyčerpaný jsem se doplazil do Rathmines. Od šesti od rána hustě pršelo.

Cítil jsem, že mám teplotu. Uvařil čaj, zapil paralen a zalezl do spacáku. Topení už zase ledové, netopilo. Rozhodl jsem se, že v tom slejváku je lepší jet do školy na seminář autobusem, já idiot, a ne na kole, dal jsem si budík a na hodinu usnul. Propocený jsem se vzbudil k snídani a vyrazil. Celou hodinovou cestu pěšky do UCD kolem neprojel ani jeden autobus do UCD. Samozřejmě, že jízdí řád tvrdil, že jede každých 15 minut. Tím pádem jsem nestihl seminář.

Jsem vyčerpaný, nasraný, sedím na židli u počítače v ledové místnosti, protože se tu v pondělí téměř nedá vydržet. V místnosti smrdí zatuchlina a výpary z kapalného dusíku, kterým se tu chladí nějaký detektor.

Drahý oběd mi spravil náladu, polévka na indický způsob a houska s plátkem krůtí šunky. Z krámů tu zmizelo vepřové, je kontaminované nějakým sajrajtem. Předevčírem prasklo, že poslední dva měsíce všechny párky a šunky, co jsem tu snědl, byly plné nějakých chemikálií. Ale mě už tady překvapí čím dál tím míň věcí.

Petra má pravdu, vždycky, když se opouštíme, je to strašné.

Lucie Tvarůžková musí být největší píča.

Zdrcující zpráva je, že podle všeho od 13. ledna přestává do Dublinu létat ČSA.

Dublin 5

Skrz zamřížované okno je vidět na střeše i chodnících tenká, skoro souvislá vrstva sněhu, co napadl přes noc, nebo spíš ledu. Třpytí se v matném severním světle. Doma je tomu odpovídající zima a zas mi jde pára od pusy. Po každé napsané větě schovávám ruce pod spacák, ale pomáhá to jen trošku, tak raději co nevidět vyrazím na procházku. Je mi jasné, že zase potkám spoustu Irů a hlavně Irek s velikým odhaleným výstřihem, v minisukních, ve střevíčkách bez ponožek nebo bez punčocháčů. Jim to přijde normální, naopak normálních 27 stupňů v létě je pro ně smažení se v pekle.

Včera jsem se prodíral městem a koukal jsem, jestli náhodou neuvidím něco pěkného, zajímavého jako dárek. Po pár hodinách mi už nekonečné davy lidí lezly krkem, mám dojem, že Karlův most uprostřed sezóny je liduprázdný oproti předvánočnímu šílenství v Dublinu. Všichni Irové houfně utrácejí, jsou obtěžkáni taškami a všechno je i přes lživé cedule mluvící o slevách (na slovo only začínám tady být pomalu alergický) tak o 50% dražší. Překvapivě tu ale neexistují žádné vánoční trhy. Nostalgicky vzpomínám na procházky Prahou a na svářo. I v tom Německu to bylo kolem vánoc mnohem víc fajn. Říkal jsem Petře, že pro nějaký pěkný dárek budeme muset stejně zajet do Paříže nebo Londýna.

Potkal jsem se s Riccardem, o dárcích má jasno, vlastně už je má koupené. Otci láhev Jamesonu, matce komedii na DVD s Nicholsonem, bratrovi pár Orků z panáčkové bitvy hry Warhammer a sestře pořídil přímo před mými zraky úplně příšerně nevkusnou keramickou lesní vílu s andělskými křídly. Prodávali ji Číňané, mimochodem.

Za oknem řve racek.

Večer přiletí na pár hodin Petra, takže ze Sushi baru na předměstí v Dundrumu, kde prý mají polívku za 2.50 (only) a sněz jí, kolik chceš, vyrazím rovnou na letiště. Brzo ráno zase zpátky, rovnou do školy, otázka je, jestli v těch 6 nebo 7, kdy Petra odlétá, vůbec pojede nějaký bus. Zkusím propašovat domů hokejku, je tu k ničemu, floorbalový klub na moje zprávy vůbec neodpověděl, asi už dávno neexistuje. Problém byl na dublinském letišti už se squashovou raketou, se kterou mě nepustili do letadla, že to prý je weapon. Marně jsem argumentoval, že mě s ní bez zaváhání pustili z Prahy sem a ať mi ukáží, kde je napsáno, že nesmím mít squashovou raketu na palubě. Poprvé jsem ji musel odbavit jako oversized luggage a ani napodruhé ji nedovolili vzít Petře, musel mi ji pronést kapitán, který suverénně prohlásil, že si chce za letu zahrát v kokpitu squash. Stejně si říkám, že by se tady Joe z Dublinu posral, kdyby tu měl žít. Nadává na byrokracii a obtížnou domluvu s lidmi v Praze, tady je to o řád horší. Každá sebemenší blbost na pět minut trvá měsíc, nebo víc a ještě je většinou výsledek polovičatý, případně špatně. Nikdo nic neumí, nikdo nic nesmí, nikdo nechce nic rozhodnout, ale všichni mají strašně moc peněz.

Rozhodně je to ta nejdrsnější, až středověká zima, kterou jsem kdy zažil. Povídali jsme si Jonim a říkal, že si zrovna teď nedávno pročítal svoje zápisky, první měsíc, že prožíval nadšení z nového místa, pak si tak asi rok stěžoval nadával a trápil se tu. Podotýkám, že měl o 2000 Euro vyšší plat než já a jeho žena tu žila a pracovala s ním. Sranda je, že i jemu, Finovi, je tady ukrutná zima v budovách. Po roce se to prý zlomilo a zvykl si, ale teď, po třech letech, už zas počítá dny do ledna, kdy tu končí a vrací se zpátky do Finska. Vůbec mě překvapuje, že když tu potkávám lidi, tak všichni říkají vesměs totéž, ať už je to španělská účetní Laura, číšník v český hospodě, slovenský rovnač regálů Rudolf v Aldi, kolega Riccardo, jeho bratranec nebo hlídačka Patricie, že to je hrozně blbá země, ale za ty pohádkové peníze se to vyplatí překousnout. Vůbec to nechápu. Kdyby to nebyla jediná možnost, jak ten postgraduál dotáhnout do konce, tak bych si tohle místo pro život rozhodně nevybral.

Zajímavé, že v Dublinu neexistují bazény, asi se koupou v moři, magoři.

pátek 5. prosince 2008

Dublin 4

Dnes se cítím výrazně líp, odešel jsem včera za hlasitého a dost negativního údivu celého kolektivu už v pět. V klidu jsem dojel domů, nechal rozmrznout maso na burger a odešel se kouknout po teplé dece do Dunnes Home. Deku neměli, koupil jsem tedy aspoň láhev vína, abych měl skleničku k večeři. To se jim musí nechat, mleté maso bych se v Praze neodvážil koupit, zato tady je vskutku dobré. Když si člověk uvaří burger doma, řádně ho okoření a trpělivě propeče, ale nespálí, není sice v mém pokoji skrz na skrz přes dým vidět, ale za to pochutnání to stojí (na rozdíl od toho sajrajtu, co po vzoru Pulp Fiction nazývají quarter-pounder cheese ve školní kantýně) . Dal jsem si k němu mé milované zelené fazolové lusky a hromadu další zeleniny.

Mezi 7 a 10 hodinou večerní je doma docela příjemně, je to čas, kdy topení vskutku topí a tím, že venku se ztišila vichřice, můžu si dovolit koukat na film na notebooku jen tak podomácku oblečený. K mé radosti se ukázalo, že přehrávání DVD funguje perfektně. Španělský film byl docela psycho. Jmenoval se el Diablo, přestože ďábel v něm tam tak úplně nevystupuje. Jatka a duchařina v sirotčinci během španělské občanské války.

Zkontroloval jsem, jestli prográmky, co jsem tu tvořil, fungují i po reinstalaci systému. Kupodivu to vypadá dobře. Rozhodl jsem se, že si budu alespoň rámcově psát, co chci následující den udělat, třeba tak aspoň snížím počet blbostí, co jsem za posledních pár dní vyvedl. Většinou mi tyhle předsevzetí dlouho nevydrží, nebo zapomenu, že jsem si něco někam poznamenal.

Těším se na Tebe, Petruško. Musíme dát dohromady tu dovolenou.

Dnes počasí předvádí místní aprílové variace, od rána už stihlo svítit sluníčko,mrholit, pršet a vše tak dvakrát, třikrát. Zašpuntovaná prázdná petflaška se úplně zcvrkla, jak se mění tlak. Jdu vrátit Lorraine 600 Euro, které jsem měl půjčené na přežití minulý měsíc.

čtvrtek 4. prosince 2008

Dublin 3

Dnes se mi vůbec nechtělo vstávat. Foukal pěkně ostrý vítr, ale asi tím, že jsem si přispal, nebyla cesta do práce tak mrazivá jako včera. Včera jsem zkejsnul v práci oproti všem zbožným přáním zase do 10 a skoro jsem se nedostal ven. Dělníci totiž zabarikádovali jediné dveře, ke kterým mám propustku, ostatní jsou přes noc zamčená. Nakonec jsem umluvil rumunskou uklízečku, která se tu zapomněla a zrovna vycházela, dost se bála, že jí za to vyhodí. Zařekl jsem se, že dnes už opravdu odejdu dřív.

Zrovna včera jsem se ptal znovu na svoje účinkování coby učitele na příští rok, ale nedostal jsem odpověď. Řekli mi, že jsem divnej, že se ptám na prázdniny v roce 2009, když je ještě rok 2008. A že to přeci ještě nemůžou oni vědět... Jako hlupák jsem říkal, že to prostě potřebuju vědět teď, protože potřebuju s přítelkyní naplánovat volno, a že to snad je každý rok stejně, ale nepochodil jsem, prý se mám zeptat na začátku January. Chápou mě, ale nemůžou pro mě nic udělat - kolikrát jsem už v této zemi tuhle větu slyšel?

Když jsem si kupoval housku s kuřetem k obědu, tak paní u okýnka, shodou náhod stejně jako uklízečka asi taky z Rumunska, říkala, jakpak ty to děláš, že se pořád tak usmíváš, to je úžasné... Neměl jsem sílu jí vysvětlovat, že se neusmívám pořád a v Irsku už vůbec ne, ale jen když říkám dobrý den a chci normální kus housky k jídlu, tak se prostě u toho netvářím jako kakabus, jak všichni Irové... Je to velikej rozdíl tady, tady se prostě lidi neusmívají. Ono ostatně není proč.

Začínají mi vrtat v hlavě vánoce. Zajímavé, že tu je sice všude k vidění vánoční výzdoba už od 24. října, ale vánoční trhy tu člověk nenajde, prostě je neznají. Sheila říkala, jestli myslím trhy jako v Německu, to že budu muset do Německa. A nebo domů, pomyslel jsem si.

Jdu se podívat, kam na dovolenou. Nejlíp někam na Jamaiku!

středa 3. prosince 2008

Dublin 2

Ráno v pět jsem se opět probudil zimou, využil jsem toho a nechal kopírovat zálohu dat na externí disk, protože jsem nucen překopat od základu celý počítač. To bude príma den. Včera jsem všechno, na co jsem sáhl, posral, od počítače po večeři. Napadlo mě, že to všechno začalo tím, že jsem zapomněl zub doma na stole, jak jsem spěchal nevyspalý do práce... V sedm ráno se na hodinu a kousíček za klokotání čerpadla ohřálo topení, ale v devět už nebylo po teple ani sebemenší památky. Samotného mě to překvapilo. Za oknem mrzlo.

Včera jsem přišel z práce až po desáté, tak jsem ráno nejprve vyrazil na nákup, abych měl aspoň chleba, nebo vločky k snídani. Hajzlové téměř všechno od posledně příšerně zdražili, každá jediná věc teď stojí nejméně o 50 Centů víc, chleba, mléko, sýr, víno (víno hned o Euro), i hamburger. U něj jsem se aspoň při žbrblání zasmál, protože 4 kusy stály 3.29 Eura, zatímco na balíčku s 8 kusy byla obrovská červená nálepka "Only 7 Euro". Jak jinak než zdražováním zaplatit tu bandu kreténů, jak jinak dopřát každému volovi, co se tak tak umí podepsat, obrovský plat za hovno práci. Ale čert ví, kolik to stálo doopravdy, nejspíš všechno ještě víc.

U kasy v Aldi po mně chtěl kluk občanku kvůli vínu, pak mi slovensky řekl, že mi ho nemůže prodat, že je sice tři čtvrtě na jedenáct, ale v systému mají čas o dvacet minut špatně, a to by bylo proti irským zákonům. Už mě to vlastně ani nepřekvapilo, byl jsem rád, že na mě promluvil slovensky, aspoň jsem si ušetřil trapnou chvilku, kdy jsem spolkl českou větu, ať si to víno třeba strčí do prdele, dnem napřed. A alespoň jsem ušetřil 7 Euro. Jmenoval se Valer.

Školu se rozhodli na zimu zbourat. Polovinu zdí a oken rozmontovali dělníci. Jediné, co zazdili, je vchod do našeho oddělení, takže jsem se prodíral zpocený, s kolem zaprášenou chodbou nasrkz celým komplexem. Venku pořád mrzne -1 C.

Včera už Peter Duffy neřekl své oblíbené next week, nýbrž přede mnou pan profesor zbaběle utekl. Stejně tak Brian říkal, že se zastaví in a while a tím to skončilo. Dnes se totéž opakovalo ještě s jiným panem profesorem, se kterým jsem byl domluvený právě na dnešek kvůli učení na další semestr. Jinak je tu klid, Riccardo tiskne a čte jeden komiks za druhým. Napsal jsem mu skript, co je stahuje z internetu ve velkém, tak je v sedmém nebi. Přišla dokonce i Zuzka, smolí prezentaci k disertačce, prý už to bude jen formalita. Utěšuju se, že její disertační práce je na úrovni mojí diplomky, takže to snad za rok taky dotáhnu do konce a neodvezu si odtud jen zničené zdraví. Zima, radioaktivní, zaprášená a studená laboratoř a "doma" to není o nic lepší. Už se nemůžu dočkat, až budu na vánoce doma.

úterý 2. prosince 2008

Dublin 1

Mám o tom pořád referovat jako o "doma", byť v uvozovkách, když mi jde ráno pára od pusy a na třikrát zvažuji, jestli má smysl lézt do sprchy, když výstup z ní připomíná nepovedenou saunu? Maximální denní teplota 2 stupně Celsia, kvůli větru feels like -2. Není to tak dávno, co tu Gary řval, že teplota v Irsku neklesá pod nulu. Na kole do práce jsem jel na maximum, stejně jsem za dvacet minut dorazil ke vratům UCD jako rampouch. Uvnitř seděl tradičně na lavici u výtahu bezdomovec a popíjel horký čaj. Lidé tohoto typu asi vycítili, že jsme na tom podobně, snaží se ze mě vytahat peníze, cigarety a paní, co prodává naproti Tescu lidem obdobu Nového prostoru mě jako jedna z mála lidí v celém městě vždy dlouze a srdečně zdraví (přestože jsem tady nikomu nedal ani Cent).

Profesor Peter Duffy přede mnou utíkal, neomaleně jsem ho doběhl ve "sborovně", abych se dozvěděl to, co jsem stejně věděl, že řekne "next week", stejně jako minulý týden, předminulý, vlastně už dva měsíce. Slupl jsem tam aspoň nějaké sušenky a šálek kafe, které bylo podle všeho přichystáno pro studenty gymnázia, kteří přišli na den otevřených dveří, podívat se, jak vypadá univerzita.

Dnes je tu klid, Míša je v Praze, valí si šunky na téměř vlastnoručně vyrobené konferenci z ASU, Gary sem už měsíce nechodí, po delším čase se zastavila Zuzka a tradičně nic neříká.