Dublin 15

Tak blog už je tak populární, že ho čtou i ti, o kterých se občas zmíním. Cílem není někoho nasrat, ani zesměšnit, ale nechat volný průchod tomu, co si v danou chvíli myslím.

Dublin 14

Kolem půlnoci si mumlám, co to je za divné šramocení zvenčí a kupodivu zeď dvorku pod oknem přelézají dva chlapi v černém s baterkama a zvědavě olizují světlem temná zakoutí. Co tady hledáte, ptám se a světla baterek olizují okno, které jsem právě otevřel. Jeden z nich vykoktal, ne příliš přesvědčivě, že sem, přes dvoumetrovou zeď spadly rukavice... Pak se po chvilce přehoupli přes zeď zpátky. I když měli na zádech napsáno Garda, tedy místní policie, neusínalo se mi snadno.

Dnešní den byl celý nějaký nijaký. Ráno jsem se pachtil s nalepováním eletronických obvodů pájkou. Astronomická praktika jsou fajn, fyzikální zajímavá, ale tyhle microlabs budou peklo. Rumun Vio, se kterým jsem měl tu čest v nekřesťanských devět hodin ráno, je teoretik, takže chvílema nebylo jasné, kdo ty RC obvody učí a kdo je vidí prvně v životě.

Odpoledne mi Míša přišla říct, že jsem jí blogem pěkně nasral. Vytištěný měla pouze odstavec o klobáse, který jí poslal nějaký vášnivý čtenář, jenž se na daném cáru papíru podivoval, že slovem zlatičko tituluji Petru a ne ji. Prý nabíječka byla z mé strany poděkování za to, že mi tu pomáhala shánět bydlení. Zlatý svět v mých představách, kde si lidé pomáhají, aniž by za to něco čekali. Asi by mi to mělo být jedno, ale mrzí mě, že se jí to dotklo, to jsem věru svým popisem nechtěl. Na druhou stranu, asi bych se taky naštval, kdybych se o sobě dočetl. Teď čekám, kdy se ozve Lucie Tvarůžková. Všechna sláva, polní tráva, ale co jsem napsal, za tím si stojím.

Docela by mě zajímalo, kdo to byl. Přátelé, pokud to uniklo vaší pozornosti, můžete nechávat komentáře přímo u blogu.

Joni mi daroval před svým odjezdem teploměr. Udělátko si pamatuje nejnižší a nejvyšší dosaženou hodnotu od resetu. Nejvyšší denní, resp. večer, 19 C, nejnižší ranní, nebo večerní před zapnutím topení 12 C. V koupelně 7.5 C. To si pak člověk dvakrát rozmýšlí, jestli si tu sprchu dá, nebo ne. Jinak jsem pomáhal Jonimu s transportem věcí do sídla charity, za odměnu mám dva talíře, monitor, skener, kladivo, maličkou magnetickou tabuli, minikávovar, šuple, co se akorát vejde pod postel a škrabku na brambory. Jeho skříňku jsem umístil do skříně, takže konečně v ní mám poličky. Zaplaťpánbůh, že už to stěhování je za mnou, Míša byla na lyžích u Salzburgu, tak jsem poprosil o pomoc její jmenovkyni Michelle z vedlejších dveří a ta se nabídla, že její přítel jí půjčí dodávku. Akorát, jak už to u Irů bývá, až na třetí pokus skutenčně přišla v čas, na který jsme byli domluveni. Ale stejně, je hotovo, díky moc.

Po půlhodině psaní jsem si uvědomil, že mi je hrozná zima a že mojí přítomností stoupla teplota jen o jediný stupeň na 13 C. Zapínám elektrická kamna.

Máme nového kolegu, na půl roku. Carlo, Ital. Super chlápek. Ani by člověk neřekl, že mu je čtyřicet. Na potkání vypráví, že má půlroční dítě a že to je peklo, jak pořád řve, ale je vidět, že přesto všechno ho má rád. Věiml si, že v Itálii jsou okolní lidi k (cizím) dětem mnohem přátelštější a mnohem víc na ně švitoří a rozmazlují je. Přijde mi tady ze všech lidí nejnormálnější. Mimo jiné mu patří dík za to, že konečně zavedl pravidla pro práci s radioaktivními vzorky v naší laborce a je o něco menší pravděpodobnost, že umřu nepřipraveně mladý. Bude pracovat s Míšou.

Na večer jsem pozval Riccarda k Alexovi a Martě, že bychom si mohli zahrát Arenu, když už jsem ji sem táhl. Uvidíme, jak to půjde, už si vůbec nepamatuju pravidla. Celé jsem to svolal, ale teď se mi přiznávám nikam nechce, připadám si vyhořelý. Na ICQ mi píšou lidi, které znám sice ne bůhvíjak dobře, ale relativně dlouho, že vědí, že si se mnou nebudou mít nikdy v životě co říct a že mě mažou, MAŽOU, kamaráde! Je to divné virtuálně umírat. Když jsem přišel k Alexovi, měl návštěvu, takže z Areny sešlo.

Mám se, hlavně díky Jonimu, po materiální stránce výrazně líp než vloni, stejně si připadám sám a stýská se mi. Víno, sýr, hudba to jen nepatrně zmírňují. První týden v roce 2009 je pomalu za mnou. Svoji roli hrálo určitě i to, že jsem po čtrnácti dnech konečně vylezl z postele a přestal kašlat a smrkat a nemoc už odeznívá, takže i Dublin je mnohem přívětivější než propocené cejchy. Práce se mi nedaří tak, jako zpočátku, ale doufám, že se to rychle poddá. Asi je toho na první týden hrozně moc. Troje praktika, spousta dat z Integralu ke zpracování. Dojíždění do práce i ta všudypřítomná zima a angličtina. Výborný je uherský salám, co jsem dostal z domova na cestu, lahůdka.

Lorraine nám dnes zvěstovala, že je těhotná, ale že nemusíme panikařit, že bude doma na telefonu. Řeč se stočila i na to, že v září možná pojedu do Benátek na konferenci a že vraždy, které jsou v severním Dublinu na denním pořádku, má na svědomí hlavně drogová mafie.

Navzdory doporučení Mladé Fronty, poslouchám hudbu na počítači a k tomu si svítím novým monitorem, noťas zašitý pod stolkem.

Vrátil jsem se docela uondaný z výletu k vodopádu Powerscourt. Riccardo, časnější ptáče, stihl před tím ještě návštěvu zahrady u golfového klubu pár kilometrů vedle.

Už vím, co to znamená irský venkov v okolí Dublinu, který spíš než venkovskou krajinu připomínal luxusní vilovou čtvrť: Jeď autobusem na konečnou. Jdi 8km po frekventované silnici tam a stejnou silnicí jdi ve tmě a dešti zpátky a doufej, že tě kolem svištící auta nesejmou - není totiž kam uhnout, silnici lemuje po celou dobu z obou stran zeď. U malého vodopádu je velké parkoviště, poplatek ale musí zaplatit každý i ti, co se doplazili po svých .

Po více než hodinovém čekání na autobus tam jsem už už tahal z kapsy telefon, že nikam nejdu, neb je škoda relativně hezký den prostát na zastávce, když tu náhle přijel autobus o půl hodiny mimo jízdí řád.

Z hovoru lidí na zastávce cestou zpátky jsem seznal, že žádný autobus už asi osmdesát minut nejel, ale nikdo v nepříjemné zimě nekřičel lumpové. Když konečně přijel nějaký autobus, sdělil nám řidič, že on je sice ten správný autobus, který jede správně podle jízdního řádu, ale že nás nemůže odvézt, protože předchozí vynechal. Ze čtyřiceti lidí na zastávce to třicetdevět vzalo jako fakt, jen já jsem řidiči sdělil, že to je kravina. Otráveně tedy zavolal na dispečink, kde mu samozřejmě potvrdili, že má jet. To už jsem byl bez Riccarda, který, když viděl, že tu a tam popíjím z lahve víno, šel do nejbližší vinárny, která stála na náměstí té maličké vesničky, hned vedle zastávky. Marně jsem mu telefonoval, odpověděl k mému údivu, že mám autobus tak o půl hodiny zdržet, měl jsem už zaplaceno, takže jsem volal znovu, prý že to hravě stihne, než chumel lidí nastoupí. Nestihl ani náznakem, přestože na autobus celou dobu koukal od skleničky. Pak mi hrozně překvapeně volal, jak to, že mu to ujelo. Poté mi psal ještě jednou, že to byl geniální tah, nechat si ujet autobus a promeškat večeři, že potkal dvě Italky v baru a pět Brazilek na zastávce a ujel mu jen jeden autobus, že tedy vyhrál 7:1. Podivuhodné bylo, že asi hodinu před tím odmítl přijít v neděli za mnou a za Alexem si zahrát Arenu, protože prý Luas stojí 4 Eura zpáteční lístek a on už utratil příliš peněz za víkend. Což byla pravda. Já jsem zaplaťpánbůh nebyl schopen brzy ráno vstát a zmeškal jsem další Riccardovinu, houbovou polévku v golfovém klubu za 16 Euro. I když říkal, že byla vynikající, děkoval jsem si v duchu za svoji lenost. Vstup do zahrady 6 Euro, studenti 5.50. U vodopádu totéž v bleděmodrém, jen chlápek byl schovívavější a vzhledem k tomu, že bylo deset minut do zavírací doby nám prodal dětské vstupné za 4.5 Euro. Zatímco autobusy zdražili od ledna tak o 15%, Luas o 33% a nikdo v téhle zemi neřekl ani popel.

Kaluže kolem vodopádu byly zamrzlé, na okolních vrcholcích jinak zelených kopců se bělal led a vodopád vypadal přesně tak, jak si člověk představuje obyčejný horský vodopád, jen pár metrů vedle postavili zmíněné parkoviště, dětské hřiště a hajzlíky. Podle Riccardova průvodce prý největší vodopád v Irsku. Cedule hlásala, že je zde zakázáno pít alkohol, lézt do vody a do skal, sociálně se družit a řvát. Kromě toho že správce nenese žádnou zodpovědnost za poškození aut, majetku nebo osob.

Ve čtvrtek jsme s Riccardem, který mi to od božího rána připomínal, stihli dýchánek sci-fi klubu, oproti mně tuze mladí lidé tam obhajovali v akademické rovině komunismus, každý druhý měl na tričku buď Fidela, nebo aspoň Che Gevarru a v podstatě se se mnou, starým dědkem, nikdo moc nebavil. Jen co skončilo promítání vtipného varieté Dr. Horrible, prchl jsem domů do brlohu.

Problém téhle země je, že je tu permanentně tma a zima. Je jedna odpoledne, slunce už dávno zapadlo a já nehci vidět účet za topení.

Alex naléhal na Riccarda, aby nedělal buznu a přišel do mnou navrhnuté hospůdky se vznešeným názvem Bernard Shaw, abychom si tu Arenu mohli zahrát, když už jsem si dal práci se čtením pravidel. Zabloudil jsem tam náhodou v den, kdy jsem si koupl telefon a potřeboval se zaregistrovat přes web, nabízejí totiž free wifi. Riccardo prý nemůže hned ze dvou důvodů, musí si vyprat, což v Riccardově případě znamená dát své špinavé prádlo jeho paní domácí do koše na vyprání, a lístek na Luas mu přijde drahý. Je to cvok, polévka za 16 babek mu přijde v pořádku a ještě si pochvaloval, jak se dobře naobědval, drahé by to prý bylo, kdyby stála přes dvacet...

Někdy mu nerozumím, je jak malé dítě. Křičí, že nemůže k Míše na kafe, nebo zůstat déle v práci, protože by zmeškal večeři od paní domácí v 6h30pm, ale v baru klidně zůstane, nebo když jde o kreslený film, nebo komiks, nezná pojem zodpovědnost. Na druhou stranu, já občas taky dělám podobné blbosti. Petra může vyprávět.

Překvapivě očividně zvítězil Riccardo, protože Alex teď píše, že asi nepůjde, nepomáhá ani moje převzaté "come on, don't be kokot!"

Zapojil jsem subwoofery. Dobrej sound! Chudáci sousedi a to to pouštím potichu. Hloupé je, že když běží reprák, musím ze zásuvky vyhodit topení.

Dlouho to vypadalo, že budu učit kromě astronomie počítače. Nakonec na mě padly praktika z fyziky - takový pelmel od Brownova pohybu, po měření náboje elektronu sledováním nabité kapky oleje, nebo skenování povrchu vzorku pomocí kvantového tunelového jevu - a, potěš pánbůh, praktika z mikroelektroniky. Už na škole jsem neměl všechny ty RLC obvody pranic rád, u některých prvků v obvodu ani nevím, co jsou zač a už vůbec ne, jak se počítají jejich vlastnosti. Není divu, v zemi, kde nikdo nedělá, co umí, ale co se namane, ani já nevybočuju z irských zvyklostí. Asi to nikdo jiný nechtěl. Je to dost složité, žádný návod k nim neexistuje, přitom třeba astronomická praktika jsou vytvořena tak, že by i průměrná opice neměla mít podle manuálu nejmenší problém. Je napsaný stylem: "klikni sem, opiš číslo, klikni támhle, opiš číslo, čísla sečti a výsledek napiš do tohoto řádku a vybarvi pastelkou." Přesto dobrá půlka studentů na to koukala jak vyorané myši. Ale na druhou stranu druhých dobrých 50% je šikovných, baví je to, pracují dobře, radost pohledět.

Škole se povedl ještě jeden zajímavý trik, naplánovala mi hodiny tak, že se překrývají a prý se s tím podle zodpovědných lidí nedá vůbec nic dělat, protože centrální rozvrh prý vymyslel počítač, a proto je posvátný. Takže se mám oficálně rozpůlit, nebo naklonovat.

Uvědomil jsem si, že odjezdem Joniho mi vlastně zmizela jediná blízká a zpřízněná duše. Nevím, proč se Petře nelíbil, ale tím jak ho už znám dlouho, jsme kamarádi.

Dojem hnusného jídla k obědu výrazně nevylepšila ani pohledná Brazilka, jenž mi krmi podávala... Zjišťuji, že mi je to už všechno nějak jedno.