Do odletu domů zbývají jen dva dny, takže i přes značnou únavu mám dobrou náladu a nepřipouštím si, že třeba v letadle vůbec nemusí být volné místo nebo že budou problémy s dovolenou. Poslední dva dny se odehrávaly jak přes kopírák, dlouho do noci jsem smolil report pro Briana s Lorraine a ráno se probudil kolem páté hodiny tak krutou zimou, že jsem musel přitopit. Akorát pak u hlučného topení nejde usnout.
Leona má očividně také mnohem lepší náladu, z čehož mám velikou radost - dokonce navrhovala, že bychom u ní v domě mohli uspořádat menší zahradní slavnost. Zuzka je taky fajn, konečně to trochu vypadá na spolupráci. Navíc se jako bonus vrátil na nějaké čas John a to je prima chlapík. Riccardo se vrátil z Toskánska dost drcený, neb ho odmítlo děvče, za kterým tam jel, přestože oficiálním důvodem byl karneval. Snažil jsem se udělat radost, pomohl mu s prací a dokonce jsem v záchvěvu dobré vůle navrhl, že můžem jít na pivo, že za ním klidně dojedu do toho jeho Dundrumu.
No ale stejně to většinou skončí tak, že já s Alexem čas od času zajdeme do hospody a klábosíme o všem možném. Jako já jsem měl vysněnou zemi, kam jsem se chtěl podívat, Mexiko, Alex má Malaysii. Když jsem se ptal proč zrovna tam, říkal, že vlastně ani neví, že prostě jednoho dne zapíchl prst někam do mapy a od té doby se toho nápadu ne a ne zbavit. Kromě toho taky říkal, že většina těch žen, které tu člověk může potkat po dublinských ulicích s hlavou zahalenou v šátku, jsou Malajky.
V Bernadu Shawovi se s námi dal do řeči párek nacionalistický maďarský audiovizuální umělec a Irka. Ona byla docela fajn a říkala, že Irové jsou ti poslední, kdo můžou žbrblat, že je tu fůra cizinců, protože ve světě je Irů roztroušeno mnohem, mnohem víc, než jich je v samotném Irsku. O pár dní později mi v tom samém baru Brazilec vařil čaj na zahřátí, zatímco jsem mrzl u internetu, a povídal, "so Malaysia you say? That ain't fucking bad, amigo, not fucking bad..."
Už mám trošku cestovní horečku, neočekávaně brzo před cestou, report hotový a můžu se pustit do další práce. Kdoví, kam nakonec pojedeme.
pátek 6. března 2009
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
