Dublin 23

Překvapil mě Jakub Řípa, vysoký, hubený kluk, byl rok v Austrálii a teď cestuje po Evropě a dnes psal, že je na skok v Dublinu, jestli tu náhodou nejsem, že bychom mohli zajít na pivo. Avizoval to už před měsícem, ale úplně jsem na to zapomněl. Takže jsem vyrazil do toho deštivého nečasu a vyzvedl ho u sochy báby s trakařem, aneb Molly Malone. Přišel i Riccardo a sice s pouhým tři čtvrtě hodinovým zpožděním. Od té doby, co jsem ho seřval jak malýho haranta, když jsem hladový čekal dvacet minut při odchodu na oběd, než se vyčůrá, šel do sebe a dvouhodinová zpoždění jsou minulostí. Nicméně Riccardo zas perlil. Zatímco jsem si povídal s Jakubem, pokoušel se sbalit nějake Australanky, které tedy raději nakonec utekly. "Otvírákem" byla hláška, jestli by za něj nezaplatily útratu. Posléze z něj v euforii vypadlo, že mu přezdívali Bruce Willis kvůli jeho podobě s tím hercem... Málem jsem spadl smíchy pod stůl... Před Jakubem klobouk dolů, sbalit si 20kg krosnu a bivakovat tři neděle po Evropě a hlavně pak po Skotsku a Irsku pod širákem, případně hostelech v severním Dublinu, to už chce ždibec odvahy a tuhý kořínek. Přitom, když ho vidíš, tak bys mu dal kus chleba... Na závěr večera jsme zamířili k O'Neils, kde jsem si dal, kromě Guinnesse samozřejmě, naprosto vynikající kuře nadívané lesním ovocem a sušenými švestkami. Dojem k mému údivu nezkazily ani naprosto syrové brambory. I irská kuchyně tu a tam umí stvořit nějakou tu pochoutku, v čerstvé paměti mám ňamózní chowder, krémovou - jak taky jinak v Irsku než krémovou, vývar tu vůbec neznají - polévku z mořských plodů, kterou dozajista obkoukali od máminy vánoční rybí polévky, jen v ní byly navíc výborné obří mušle, překvapivě bez ulit.

Přijel i Carlo zaučit Riccarda, jak pracovat s tím radioaktivním zdrojem, vzájemně jsme si řekli, že ten druhy zhubnul a myslím, že jsme měli oba radost, že se vidíme.

Alex to odpískal, žere prášky, vrátili se s Martou ze Sicílie a on je nemocný, ale chodí samozřejmě do práce, kde co dvě minuty hlasitě vzdychá a skuhrá, jak mu je špatně. Asi swine flu. Nakonec všude po UCD vyvěsili plakáty, že si lidi mají po sraní mýt ruce. Inu univerzita... Dnes běhal po kanceláři, zaklekl i na všechny čtyři, žalostně naříkal, že ztratil tužku, začal jsem se smát a ukázal mu na jeho chlupaté ucho. Nechápal a o to víc se rozlítostnil, že to je tragédie, že prostě on ztratil tužku a já se tomu ještě směju. Cvrnkl jsem ho do té tužky, co měl celou dobou za uchem.

Už mám vlastně sbaleno a nedočkavě čekám na sobotní ráno. Mám trochu obavy, jestli se domů vůbec dostanu a taky ze sobotní narozeninové oslavy, protože budu asi hodně unavený. Obecně tu poslední dny velmi špatně a hlavně málo spím, buď starosti nebo stáří.

Jako by počasí chtělo potvrdit moje slova, to, co se odehrává venku, je opravdu drsný. Ale do práce a z práce jsem mel kliku, protože přes den asi 30 minut nelilo a zrovna to bylo 15 minut na
cestu tam a 15 zpět. Jinak musím uznat, že irské počasí má smysl pro humor, po 48 hodinách prakticky neustálého deště je dnes polojasno a 7 stupňů. To už je i na mě zima, odmítl jsem v tom ráno jít běhat a i pro chleba jsem šel omotaný šálou. Přesně půlka léta, 30. červenec.

Dublin 22

Stalo se toho překvapivě dost a přesto si nejsem jistý, jestli se o to chci dělit. Předně, můj výlet za Jakubem do Liverpoolu skončil v Dublinu. Byl pátek, byl jsem v příjemném rozpoležení, hřálo mě, že vypadnu z tohodle Guinnessem prosáklého nudného města. Protože mi letadlo letělo až v 11 večerm zašel jsem na BBQ po dobré práci do Rathmines Inn a pak se stavil na kus řeči ve Whelan's baru, kde se měla od osmi rozeznít kubánská hudba. Snědí pánové v nažehlených, bílých oblecích začali o poznání později, stihl jsem první dvě písničky a raději jsem utekl směr letiště. Měl jsem kliku, autobus mi jel ihned. Dorazil jsem na pusté letiště s vytištěným boarding passem krásných 40 minut před odletem, jenže na security první problém, mašinka vytištěný kód na palubní vstupence odmítala přečíst. Marně jsem naléhal na obsluhu, ať číslo opíší ručně. Poslali nejmladšího pro hadr, 10 minut se nic nedělo, pak očistili hadříkem čtečku, výsledek zůstal stejný. Spolu se mnou měli ten samý problém dva další pasažéři. Všichni jsme nervózně pokukovali po hodinkách, protože už zbývalo jen 25 minut do odletu, když se mi podařilo přemluvit biřice, aby tedy šel s námi až ke gejtu, kde se určitě všechno vysvětlí. Bželi jsme ke gejtu a když jsme k nejzastrčenějšímu koutu dublinského letiště 20 minut před plánovaným odletem dorazili, letadlo už pushbackovali na runway. "We are sorry, try the next morning flight". Protože pracovnice Ryanair pro jistotu prchla před trojicí rozhněvaných mužů zadním vchodem, vrátil jsem se do kubánského baru, kde se všechnytamní ženy mohly posrat z mojí čepice a následující den tágem na šestou ranní zpátky na letiště. Vystál jsem kurevskou fronu, špička je na letišti za ranního kuropění... Paní na přepážce mi suše sdělila, že kdesi v podmínkách je, že mám být na letišti i s vytištěným boarding passem 2h před odletem, že že mám smůlu, ale že mě může převést na ranní let. Ale že to stojí pouhých 249 Euro. Poslal jsem ji do prdele a nechal si zavolat manažera. V podstatě mi zopakoval totéž,jen zlevnila na 159 Euro příplatek navíc k původní ceně letenky. I jí jsem poslal do prdele a zeptal se na reklamace, protože jsem trval na tom, že to není moje chyba a prohlásil jsem, že jsem 2h předem na letišti byl, jen jsem nešel přímo do gejtu, což je pochopitelně, když to za normálních okolností trvá maximálně 10 minut. Omluvil jsem s Jakubovi a šel se domů vyspat. Dodnes jsem ještě stížnost a žádost o vrácení peněz nepočítaje taxík a aircoach (vy tomu věříte?) nenapsal.

Od té doby Raynair upřímně nenávidím, jel jsem Petru vyzvednout na letiště a když do autobusu nastoupila letuška v modrém plášti, která rozhodně zanic nemohla, měl jsem co dělat se udržet, abych ji nezačal sprostě nadávat, nebo rovnou mlátit. Další modré svini na letišti jsem alespoň přejel kufrem nohy a pak s potutelným úsměvem zaševelil, že jsem sorry a jako by mě tu chtěli ještě víc nasrat, cestou na kole do školy přede mnou funěl do kopce na kole chlápek s reflexní bundou s nápisem Ryanair a já se málem neudržel ho při předjíždění z toho kola shodit.

Následující den jsem se pozval k Riccardovi na večeři, na nevinnou otázku, co mám dnes večer v plánu jsem odpověděl, přijít k tobě na večeři a ochutnat skutečnou italskou kuchyni a on řekl, že ok. Přinesl jsem aspoň víno a whiskey.

Nejdebilnější je ta tma, zima a déšť, už je to fakt k posrání.

Byli jsme o víkendu s Petrou v Killarney, Alex to místo označil jako to nejkrásnější, co v Irsku viděl, na mě to působilo jako když si člověk zajde někde u Berouna do lesa. Kromě toho městečko Killarney samo o sobě je kurevsky drahé a to i na místní, irské poměry, všechno stojí tak o 20% víc než v Dublinu a všude proudí davy, nejlépe autem, především amerických turistů. Na obzoru v dešti a temných mracích je tušit pahorky, včetně nejvyššího 1000-metrového vrcholu Irska. Pro mě bylo nejkrásnější Galway a okolí, ale to už je dávno. Asi i proto jsme z toho byli nějaký podráždění.

Dublin 21

Jsem pořádně zpruzený z obchodního řetězce Dunnes Stores. Ve veliké slevě jsem koupil kuřecí řízky a krevety, obojí jsem musel vyhodit, protože balíček po otevření děsně smrděl. Moje chyba, že jsem někde ztratil účtenku a nemohl jim to tudíž omlátit o hlavu. Jsou to bašibuzuci, někde to nechali přes noc v teple a pak to zkažené zlevnili na polovinu - což mi "mimo kameru" potvrdila i holka od pokladny. Vyhodil jsem 8 Euro do záchodu. A každých deset minut i nadále se z rádia ozývá "we are different, we are Irish!"

Dnes večer už se pohár mé trpělivosti plní k okraji. Asi se z Irska nevrátím. Zavřou mě tu za vraždu. Už mi ta zkurvená Thajka leze krkem. V noci se člověk nevyspí, protože buď dělá krávál svým ječákem ona, nebo její maličkostí puštěná dementní pseudo hudba. Co hůř dneska jsem přišel udýchanej z běhání a málem jsem doma omdlel, protože zase něco lakovala a v celé mé kobce nebyla pro ten její smrad ani špetka kyslíku. Na druhou stranu dokáže být nechtěně vtipná, když před čtrnácti dny klepala ožralá na moje dveře, jestli jsem neviděl jejího kraba, že jí utekla večeře. Místní thajská komunita skutečně loví kraby osvědčenou metodou, hodí do moře zakrvácené kuře na provazu a vyloví ohlodané kuře obalené hejnem krabů.

Jinak červenec jako když vyšije, teplota zase skomírá mezi 10 a 16 stupni. Tento způsob léta zdá se mi poněkud nešťastným.

Dublin 20

Divím se, že v téhle zemi vůbec kdy slezli ze stromů... Asi to bude tím, že stromů je tu obecně málo. Řešili jsme nový 8 core počítač... výsledkem je, že ho nepotřebujeme... že tu nikdo nic náročného nedělá, takže se kupovat nebude... možná za rok... argumentoval jsem, že to je argument s opačným pořadím příčina důsledek, že protože to železo nemáme, tak děláme jen věci, na které nám to tu stačí a tím pádem, pro ty věci nepotřebujeme nové železo... a že kdybychom ho koupili, tak se tu dají dělat lepší věci... ale zůstal jsem žalostně osamocen.

Kupodivu jako výsměch dramatickému snižování prostředků na vědu, recesi a obecnému snižování platů universita všude jinde než ve vědě bohapustě utrácí, staví nové parkoviště, nové cesty, nový monument, dokonce staví i bazén a divadlo. Přitom regály v knihovně zejí prázdnotou a už i Alex žbrblá, že mu o dvě stovky snížili plat. Obecně v Dublinu všichni využili pár trochu letních dní k tomu, aby natřeli všechna okna, kandelábry, nábytek, prostě všechno, dokonce i květiny.

Juao, Portugalec, kterého Riccardo potkal na sérii přednášek "jak udělat z vědy slušný byznys" hrál včera v jedné hospodě v centru na piano, kytaru a zpíval k tomu vlastnoručně složené písničky v rámci projektu "open mic night". Rozhodně jeho výkon byl o třídu lepší, než jeho dvou předskokanů.

Po několika, asi tak třech, příjemných dnech počasí pádně odpovědělo na řečnicky nadhozenou otázku, že přece nemůže pršet celý den.

Ve čtvrtek se po mnohých odkladech konečně odehrál slavný transfer talk a musím se pochválit, měl jsem se svojí přednáškou nebývalý úspěch. Škoda, že jediní dva, kteří u toho nebyli, byli Brian a Lorraine. První na dovolené, šéfová musela domů dřív.

Tento týden bude flór naposled.

Riccardo je poslední dobou nezvykle často vzteklý, když si dovolíme byť jen lehce nesouhlasit s něčím, co tvrdí, nebo co chce udělat. Chová se občas jak malý dítě. Mimochodem přestěhoval se z periferie ke dvěma Irkám, prý do nejčistšího bytu v Irsku, kousek ode mě s Alexem. Už mu nikdo nevaří, takže má o důvod míň si stěžovat. Zděšeně se vrátil z prvního nákupu v sámošce, že utratil strašně moc peněz, inu každý den čerstvá ryba v téhle farmářské zemi je drahý špás. S Alexem jsme jednohlasně zvolali "Welcome to Ireland", po devíti měsícich...

Na sobotu nás Leona pozvala k sobě na zahradu na grilování a rozlučku. Přespříští týden tu bude naposled a pak jede domů, teda nejprve na zaslouženou dovolenou. Taky se na to těším, protože to bude vítaná možnost vymanit se z toho smradlavého, zaprášeného, radioaktivního labu a sednout si na jí uvolněné místo. Musím přiznat, že to byl jeden z nejlepších večerů tady v Dublinu. Leona se představila jako fantastická hostitelka. Základní problém jako rozdělat jsme zvládli bravurně. Na Alexovu otázku Riccardo přiznal, že doma mají ohniště, ale že oheň vždy rozdělával jeho otec. Pověst Riccardo naprostým selháním potvrdil, takže jsem nevšímaje si Alexových teoretických rad rozdělal oheň. Kromě tuny chlebíčků jsme každý snědli asi tři kila výtečně naloženého upečeného masa, párků, zlatým hřebem bylo prvotřídní tiramisu a nakonec nás Leona dorazila ještě koláčem. Třešničkou na dortu byla domácí meruňkovice, na kterou Seamus nemá nejlepší vzpomínky, neb po vyexování koňské dávky běhal po bytě a naříkal, že mu hoří obličej, co to v Čechách vyrábímě za fucking jed a my jsme z něj pochopitelně měli prdel, mimo jiné proto, že už byly tři ráno. Tiramisu bylo natolik vynikající a reakce natolik fanatické, že Leona uvažuje o tom, že by ještě na úplný závěr svého působení jedno plato vyrobila. Chválihodná myšlenka! Stínem grilování byl fakt, že následující den jsem vážil o 2.5 kg víc, ale už se zase vracím k normálu.

Nutno podotknout, že jsme měli docela kliku, den před grilováním celý den lilo, den po něm lilo, stejně tak jako půl dne G, ale nakonec se bůh deště zázračně smiloval.

Šéfová skutečně i nadále chodí do práce jako by se nechumelilo a jako by vůbec nebyla těhotná, jen ředitelování předala komusi, koho jsem v životě neviděl.

Včera jsem se utvrdil v tom, že v téhle zemi je neobyčejně vysoký výskyt kreténů, v osm hodin večer, akorát když jsem si uvařil večeři, mi přijel přímo pod okno náklaďák, na jehož korbě začali vařit asfalt, celý barel asfaltu, aby zalili maličkou jamku v chodníku. Pochopitelně to nemohli udělat přes den, kdy jsou lidi v práci - během pár minut naprosto šílenej smrad. Utekl jsem.

Odmítl jsem se podepsat petici pro Akademii věd. Abych pravdu řekl, nemyslím si, že nápad dát víc peněz na výzkum universitám na úkor kryptokomunistických molochů je v základě špatný. Koneckonců, vím dobře, jak to vypadalo kupříkladu na Ondřejově.

Taky se stala hrozně podivná věc. Cestou do práce jsem na silnici uviděl mrtvýho, přejetýho hada. Přitom Irsko je považováno za zemi, kde hadi nejsou, protože je svatý Patrik vyhnal utopit do moře mocným úderem hole o zem. Záhada.