Dublin 26

Od božího jitra zase leje, 14 stupňů. Co jsem se vrátil z Connemary, tak mě to v Dublinu zase sere. Toporný astro lunch tentokráte nahradil toporný rozlučkový lunch s Leonou. Leona se vrátila odpočatá, opálená a v dobré náladě. On i Alex už má lepší náladu, protože za 14 dní tu končí, tak už se dokonce absolutně neostýchal poslat Briana do prdele, až mi poklesla čelist. Brian přišel nezvykle brzy s neobyvkle mírnou a zdvořilou prosbou, jestli by Alex mohl chviličku počkat, že s ním potřebuje cosi probrat. Alex přikývl a 5 minut poté si nasadil helmu o odešel, že jde běhat kolem kanálu. Brian se vrátil opět nad očekávání záhy, asi pouhých 10 minut poté a jen se posmutněle divil.

Už páteční večer se vydařil, s Alexem a Martou, Riccardo odjel na pár dní domů do slunné Itálie, jsme zašli na tradiční BBQ za dobrou práci, jak tomu po vzoru Rádia 1 přezdívám, dali vcelku luxusní burger a klobásu, k tomu obvyklou hromadu salátu. Marta s Alexem šli na kutě a já si řekl, že se zastavím jen tak z dlouhé chvíle na poslední pivko do Whelan's. Štěstí se na mě usmálo, právě tam začínal naprosto úžasný koncert kapelky, takového křížence mezi irskou muzikou a skáčkem s neuvěřitelně neúnavným frontmanem ze Seattleu. Když to rozbalilo všech 8 muzikantů najednou, byl to docela slušnej nářez.

V sobotu časně zrána jsem vyrazil na vlak, hned se mě snažil natáhnout taxikář, kterému jsem zdvořile vynadal, že na nádraží jezdím často, že to stávává od 8 do 10 Euro, ale rozhodně, kurva, zdůrazňuji kurva, ne 13, když navíc všechny ulice byly, jak už to v sobotu ráno v Dublinu bývá, naprosto pusté (a trochu zeblité). Nic nenamítal, ani se nezarděl a řekl, že tak tedy 10.

Connemara má prostě svoje těžko popsatelné kouzlo, pro Alexe jsem největší podivín, nechápe, co se mi může líbit na té pustině, poušti, měsíční krajině, ale pro mě je to nejkrásnější část Irska. Zenová krajina. Původně jsem chtěl vidět Belfast a z něj pokračovat na Giant’s causeway, ale všech 10 B&B, které jsem kontaktoval, mělo beznadějně plno, protože v Belfastu zrovna probíhal jakýsi festival lodí - co to je, netuším. Plán B, Westport, kam jsem měl namířeno, je takové malé, příjemně poklidné městečko, tak akorát aby v něm člověk zůstal jeden, dva dny. Veselé bylo, že v okolí Westportu jsou hned dva B&B stejného jména jako ten, který jsem přes internet zarezervoval, bohužel ten můj se ukázal 9km daleko. Takže jsem se po irsku moc nerozpakoval, prachsprostě si v Tourist Office našel jiný, levnější, pouhé 2km daleko a tento po telefonu s omluvou zrušil řka zdejší otřepanou frázi “I am really sorry but I hope it won’t cause any problems to you.”

Před Čechy člověk prostě neuteče, ptal jsem se prvního člověka, kterého jsem tipnul na turistu, na cestu k Tourist Office a z holky nesoucí pizzu se vyklubala 19-letá holka z Třebíče, toho času pracující jako au-pair v Galway. Poděkoval jsem, to jsem ještě netušil, že mě přepadne znovu před Tourist Office a pak ještě jednou. Usoudil jsem, že pro 19 letou holku je každej alespoň trochu normální chlápek přes 30 automaticky buď dědek, nebo polobůh.

Ubytoval jsem se v prostorném B&B u asi 85-leté, svérázné babičky, která kupodivu překypovala energií. Nejdřív něco mumlala, že neví, jestli má pro mě volný pokoj, přestože jsme spolu půl hodiny před tím telefonovali. Když zjistila, že jsem astronom a že studuji v Dublinu, řekla “very well!” a zeptala se, jestli chci jeden, nebo dva polštáře a co chci k snídani.

Krátce na to jsem vyrazil na svatý kopec, 675 metrů vysokou horu, kde se postil svatý Patrik, kde na trojlístku vysvětloval princip boží trojice, kam nalákal všechny hady a kde je následně nechal zřítit do moře a kam se každoročně vydává, nejlépe bosky nebo po kolenou dlouhá řada poutníků. Hned na začátku se připojilo - pro změnu - to děvče z Třebíče, že tam chce taky a že nechce jít sama. Po rozpačitých protestech jsem nakonec mávl rukou. Pravidelně tam prý tak dva poutníci ročně zemřou (mimochodem, dvě hodiny před námi tam nějaký nešťastník dostal infarkt, tak ho odvážela helikoptéra), což se moc nedivím, počasí od půlky kopce dost zdrsnělo, stoupal jsem v mracích, lehkém dešti a silné větru a na dost strmém rumišti ze špičatého kamení jsem byl rád za trekkingové boty - osvěčily se. Na kopci nebylo nic, kromě zavřeného kostelíku bez oken, skrz mraky žádný vyhled, jen pár mohyl, které jsem poctivě 7-krát obešel - co kdyby... Na rozdíl od tibetských bylo asi jedno jestli ve směru hodinových ručiček, nebo proti. Já šel proti a byl jsem jediný z řady lidí, co se tam drápali, kdo je obkroužil. I když poslední, kterou se mělo obejít po kolenou jsem zdvořile vypustil. Zatímco z vrcholku bylo vidět prd, z půlky kopce, těsně pod mraky, byl výhled úchvatný - jak na rozlehlé pláně Connemary, tak na zátoku na druhé straně. Výřezy země zlatavě zářily, jak je osvětlovalo slunce dírami v jinak neprostupných mracích. Cestou zpátky jsme stopli 3 italské jehovisty, kteří nás hodili přímo do centra, což bylo příjemné. Ptali se mě, co na to říkám, že jsou jehovisti, tak povídám, že v Čechách mají prachmizernou reputaci, že je pro jejich otravnost a vlezlost nemá nikdo rád, ale že možná maličko poopravím své mínění, protože jsem rád, že mi zastavili. Koneckonců v Irsku nikdo nestopuje, ale na svoji omluvu musím říct, že jiná možnost vyjma jít těch 10 km pěšky, v tu chvíli nebyla.

Druhý den jsem měl konečně sám pro sebe a hned ráno po snídani jsem se v hustém, do očí bodajícím děšti vydal do 25 km dalekého přístavu, odkud jsem se plánoval doplavit na ostrov Clare, kde sídlila svého času královna pirátů Molley na svém hradě, odkud kontrolovala celou zátoku a její okolí. Prvních 15 minut nejelo mým směrem jediné auto, ale hned na druhý pokus mi zastavil Skot. Ukázalo se, že je taxikář, který se do tohoto bohem zapomenutého kraje přiženil a zrovna jede pro nějaké lidi právě do toho přístavu. Klika. “Aj noúú, der árrr nou basíz on Sandýý," povídá.

Cestou na ostrov jsem měl co dělat se nepoblít, obrovské vlny houpaly lodí jak na horské dráze a místo abych zůstal v kajutě, tak jsem se vyšplhal na horní palubu za Krzyszkem, který brázdil po dvacet let všechny moře světa a teď zakotvil na západě Irska, kde myje palubu a rozmotává lano. “V Polsce to jest tylko jeden velky burdel! Tady je klid.” Ostrov byl nádherný, dokonce i počasí se umoudřilo a já si po dlouhé době připadal volný, chodil křížem krážem mezi kamenými ohrádkami, po kopcích a loukách, kde červené, modré i žluté ovce s černými hlavami spásají trávu a asi i kamení a pahýly stromů. Zašel jsem na kafe a čokoládový dortík k Anně bydlící kousek pod majákem a bohužel musel spěchat zpátky, abych stihl loď a následně vlak do Dublinu. Krzyszek vyprávěl jak místní vodka je pro sráče, že v Uruguayi kupovali 95 procentní líh, nicméně ho prý prodávali v drogérii jako dezinfekční prostředek, což se vůbec nedivím. Se smíchem jsem mu říkal, že je neskutečný prase, když to pije. Pak chvíli nadával na flanďáky, pak se řeč stočila na louky poseté kvítím a pak na hvězdy a pak už jsme přirazili k molu - zpátky na pevnině.

Není mi jasné, proč v irských vlacích cestující tamní klimatizace ještě jako bonus k zimě, která panuje venku, mrazí. Asi abys vyšel a řekl si, že venku je ale krásně teplo. Došel jsem spěšně do Rathmines, cestou to vypadalo, jako by po mně a po dalších kolemjdoucích někdo z dálky střílel - naštěstí se nestrefil. Následující den v novinách psali o třech vraždách v Dublinu, o jedné nedaleko. Dokonce i kousek od vchodu do UCD našla uklízečka mrtvolu. Tahle země není pro starý, ale v Connemaře člověku snad ani to počasí nevadí. I lidi tam byli fajn, přátelštější a svou roli určitě hraje i to, že v Connemaře je o poznání míň cizinců, než v Dublinu. Škoda, že jsi tam nebyla se mnou.

Dublin 24

Co jsem se vrátil z Prahy, nejsem shopný téměř ničeho. Ještě jsem si za tři dny nevybalil, nekoupil ani základní potraviny, ani vodu, neumyl nádobí a snad ani sebe, nešel na florbal, ani do hospody. Vymyslel jsem si víkendový výlet do Belfastu a k Giant's causeway, přemluvil k němu i Riccarda, ale právě jsem to odpískal.

Přitom počasí je nad očekávání ucházející a na stole mě ihned po příletu čekal Mac - moje nové pozlátko.