Toastův blog

Robin Hood

2010-05-20T22:55:00.000-07:00

Film jsem viděl a nelituju toho, ale buď mě přepadl mikrospánek, nebo jsem koukal v sále po babách, ale uniklo mi, jak a proč došlo k (poklidnému) odhalení skutečné podstaty Longstride v závěru poslední bitvy. Filmům do hloubky nerozumím, jména herců, režisérů a dalších se mi pletou, 99% všech filmů jsem nikdy neviděl, ty které jsem viděl, jsem mnohdy zase zapomněl, takže jsem leccos jenom ne filmový kritik.

Snímek je vlastně místy i příjemně vtipný, například hned na začátku se Richardovi (Lvímu srdci) vcelku logicky vymstí, že snad jako jediný z anglické armády nemá štít a dělá terč v první linii. Přesto jsem se musel smát, protože ho sejme náhodný pohunek, který zrovna donesl na hradby dobývaného francouzského hradu polívku. Prostě vezme do ruky o cimbuří opřenou, odloženou kuši a jen tak mimoděk zabije anglického krále.

Zajímavé na filmu Robin Hood je především to, že to vlastně není film o Robinu Hoodovi. Hned druhou zajímavostí je fakt, že to bylo to poslední, co by mi na tom filmu vadilo - naopak mi to přišlo jako fajn nápad. Stejně tak se mi svým způsobem líbila taková severská strohost vyprávění. Bez ohledu na to, jestli se děj zrovna odehrával u francouzského, anglického dvora, nebo v zapadlé vesnici u Nottinghamu, ve filmu nejsou žádné přemýšlivé scény, nikdo neřeší dilemata, nikoho netrápí nějaké složité, politické nebo mravní otázky ,,Ví příliš mnoho. Zabijeme ho'', nebo ,,Královská koruna, dovezeme ji do Toweru a budeme předstírat, že jsme šlechtici.'' ,,Zbláznil ses?'' ,,Ne.'' ,,Tak ok, jdem.'' ,,Panství potřebuje vládaře, od zítřka budeš můj syn.'' Bohužel, ve filmu je spousta míst, kde si člověk říká, tohle se kurva přece nemohlo nikdy stát, proč dělá tohle takhle, odkud ví tohle, apod. Logika ve filmu prostě kulhá,

U Blanchette si člověk v první chvíli řekne, jejej, ta už ale zestárla, ale pořád má charisma a s dobře živeným Russelem Crowem jim to spolu klape dohromady, občas zásobují film dialogy, které Marion pronáší shakespearovským stylem, zatímco Robin/Robert/Russel s gladiátorským levičáckým patosem. Starý Max von Sydow je perfektní, vrchní padouch není nottinghamský šerif, říkal jsem přece, že to není film o Robinu Hoodovi, nýbrž bilinguální šlechtic (Strong?), který si chce v Anglii vylepšit postavení a paktuje se s Frantíkama. Komu má člověk fandit, bylo od řežiséra jasně dané, zatímco Angličani tančili na pěkný irský písničky a orali úrodnou zem, hanební Francouzi hráli jen samé dekadentní, falešné songy a jako odporná monstra žrali šneky.

Kdybych měl shrnout děj, film vypráví o boji klanů v Anglii, z nichž některé jsou vydatně podporováný Francouzy, kteří chtějí využít zranitelnosti a vnitřní roztříštěnosti Británie. Do toho se připlete řadový lapka (terminologií D&D přesvědčení zmatené dobro), lučištník Robin Longstride tím, že při dizertaci z armády potká umírajícího sira Roberta z Locksley alias z Nottinghamu a přivlastní si jeho identitu, ženu, panství, poddané i chuť vzdorovat vysokým daním a Francouzům. Všechny bitvy vyhraje, otupí nevraživost vdovy Marian, a na úplný závěr je, mně naprosto neznámo jak, odhalen a prohlášen za psance - Robina Hooda. Nemůžu říct, že bych se v kině nudil, ale stejně tak leckterý historický dokument je natočen napínavěji.

Dublinska Odyssea 2010.8

2010-03-22T04:48:00.001-07:00

Ještě poznámku, při letu do Edinburgu mi letuška Ryanairu zakázala nad Skotskem fotit tu nádhernou krajinu ozářenou ranním sluncem z letadla, protože prý je foťák elektronické zařízení, které musí být vypnuto. Takže bohužel fotky z ptačí perspektivy nejsou. Ale neříkejte mi, že ta baba není idiot.

Dublinska Odyssea 2010.7

2010-03-19T15:05:00.000-07:00

Tento týden byl špatný. Nemocný jsem do Edinburghu odjel, ještě nemocnější se vrátil a ještě teď slyším jak za zdí i s ozvěnou, přes rýmu blbě vidím, nevydržím 5 minut nesmrkat ani hlasitě hrdelně nechrchlat obří hleny. Jakákoli činnost mě vyčerává. Přesto jsem zatáhl za záchrannou brzdu, jinak hrozilo, že bych v doupěti uhnil pod nánosem špíny, šňupstychlů, špinavého prádla, špinavého nádobí a potem a močí těžkého a zatuchlého vzduchu. ,,Dublin rejuvenation'' jsem sice nedokončíl, ale aspoň se už můžu chvíli nazývat člověkem.

Zase další týden skluz. Pověstný czenglish oříšek na mě k mému údivu číhal po pár krocích venku z domu, v mé oblíbené extrémní pizzerii. Beru antibiotika, takže ani pivo, ani víno. Vím, že za 2 Eura si člověk může dát nealko a donekonečna (upřímně řečeno obyčejný smrtelník podle mě stejně nemůže vypít a přežit víc jak dva půllitry coca-coly, ale ten pocit svobody...) si dolejvat, tak jsem poprosil o bezednou sklenici, poukaziv na nabídku. Bezednou? Jako že nemá dno? To je pak taková ale přeci jako sklenička nepoužitelná, naprosto vážně argumentovala servírka. Druhéhu v tandemu dnešní směny, Ashovi, jsem skrz zalehlé uši rozuměl tak 50% slov, což výrazně snížilo šanci na oboustrannou konverzaci. Když jsem mu vysvětlil, že jsem z jeho věty dekódoval jen závěrečné good, zdvořile přeskočil první část a pomalu zopakoval was all good for you a poradil mi, že na rýmu a nachlazení je nejlepší horká whiskey, což je cituji přesně 1/3 whiskey, 2/3 vroucí vody, stroužek, proužek citrónu, dvě lžičky bílého cukru, případně ještě přidat rozdrcené tak 2 až 3 kloudz, což netuším co je, ale už jsem neměl sílu na další konverzaci pro hluchoněmé - předpokládám že to bude v analogii se svařákem hřebíček. Prej i kdyby to nezabralo, aspoň to dobře chutná a prý mě to spolehlivě uspí. Díky slovníku jsem se dovtípil, že hřebíček se řekne, cloves - elementární Watsone. Zádrhel je jen v tom, že ze surovin mám na skladě jen whiskey a při troše snahy horkou vodu.

Dublinska Odyssea 2010.6

2010-03-16T05:35:00.000-07:00

Začneme stručně, Edinburg je hezké a vcelku by se dalo i říct malebné město.

Od Dublinu to není vzdušnou čarou bůhvíjak daleko, a přesto je Edinburgh naprosto jiný. První a zásadní rozdíl je v tom, že Edinburgh má historické centrum. Stará, gotická, případně viktoriánská zástavba, nesčetné kostely, staré, kamenné domy, příkré, křivoláké uličky strmě mířící vzhůru k dominantně města, k hradu pyšně se čnícího na vyhaslém vulkánu. Podobně jako v Dublinu, kromě svěžího větru a pár racků člověk netuší, že je nedaleko moře. Ještě v UCD, když jsem se zmínil o svých cestovatelských plánec, mi Gill říkala, že Edinburgh je děsně šedivý a co především dala mi do začátku jen tak spontánně 5 liber na autobus. S tou šedivostí to není zas takový drama a pár mincí do začátku se bezesporu hodilo.

Edinburg vypadá v mhohém jako Praha, má hrad prakticky uprostřed města na kopci, který díky zahradám maličko připomíná Petřín, má druhý, "nepoužívaný" hrádek stranou a další kopce okolo, ty jsou ale nezastavěné paneláky, na některých z nich se dokonce ještě držel sníh. Edi má i svůj Nuselský most. V údolí pod hradem člověk čeká řeku, ale v korytu místo vody vede železnice. ,,Břeh kolejí'' lemuje park. Akorát pech, že mám neskutečnou rýmu a kašel. Nepomohl ani celá sobota v posteli, skoro bych řekl že naopak. A pochopitelně cestování a výlet to jen a jen zhoršil. Každý další den mi je hůř. Těžko dýchám, třesu se zimnicí a cpu se tišícími léky. Ony tyhle ostrovní země, co se počasí týče, nejsou žádná relaxační selanka, ani když je člověk zdravý. Skotsko není výjimkou. Přesto jsem měl kliku, přestože na oba dny se nejnovější předpověď dramaticky změnila v déšť, v nědeli nádherně svítilo sluníčko, čehož jsem využil posazením na lavičku v zahradě uprostřed města, a v pondělí to taky nebylo žádný terno, vítr, ale relativně sucho. Po vcelku poklidném letu, jsem si mohl dovolit ostrovní luxus, sednout si na lavičku před Národní galerií, maličko si odpočinout a nechat sluníčko prohřát tělo. Každá lavička ve městě má cedulku, kdo se o ni zasloužil a na koho si máme vzpomenout, když si sedáme.

Člověk má dojem, že v Edinburghu asi žije výrazně méně lidí než v Dublinu, což asi nebude tak úplně pravda, a především výrazně méně sráčů a ztroskotanců všeho druhu - a ti, co tu jsou, jsou ještě z velké části právě Irové. I když, nutno podotknout, že i Irové se velku přizpůsobivě snaží nechovat se jako doma, tedy jako prasata. Jinými slovy, ač menší, Edi nepůsobí jako buranov, do kterého někdo hodil jen tak pro zábavu lapkům zlaťáky. Další věc, kterou si člověk rychle uvědomí, je odlišné vzezření místních lidí. Chlapi tu nenosí tepláky, pokud zrovna nesportují, ženské nenosí pyžamo případně nechodí v zimě nahé a bosé a nedrží boty v ruce. Stejně tak tu většina populace nekulhá. Lidi tu nemají tendenci připomínat afetktované blondýny.

Nejprve jsem si myslel, že tu žije neuvěřitelně moc cizinců a že v Irsku zbylo víc Irů než ve Skotsku Skotů, záhy jsem ale pochopil, že většína těch lidí, kteří mluví s hodně zvláštím a často pro mě ne úplně srozumitelným přízvukem někde mezi turečtinou, polštinou a angličtinou, jsou právě Skotové.

Přímo přede mnou, policie zdvořile požádala žebráka, aby šel žebrat jinam, respektive, aby tu nedělal ostudu - v Dublinu věc rovněž nevídaná. O kus dál odváželi mladýho kluka s baťůžkem, ruce v želízkách a rezignovaně popotahoval cigáro. Nedaleko je na zdi nápis, že právě tam, vcelku dávno, proběhla poslední veřejná poprava. Později jsem se dozvěděl, že důvodem pro setnutí hlavy prý bylo, že dotyčný v hospodě při přípitku řekl ,,ať žije král'' a Skotsko tou dobou už žádného krále nemělo. Stejně tak jsem se dozvěděl i druhou část polopravdy, že tím popravy rozhodně neskončily, jen se kvůli smradu přestěhovaly za hradby města.

Nejprve jsem se bál, že necelé dva dny budou na prohlídku města žalostně málo, ale ráno jsem stejně musel vstávat, neb jsem byl limitován snídaní podávanou Indem jen do devíti. Přesto člověk už druhý den zjistí, že všechno podstatné v Edinburghu už viděl. Hrad, kde po vzoru Prahy chtějí za vstup nekřesťanských 12 Liber a studenti nemají ani posranou penci slevu, a kde po vzoru Irů dělají z každého prdu nejen kuličku, ale přímo kouli. Dvě hlavní ulice starým městem, katakomby a sklepení, kam mě zatáhla místní studentka historie v rámci strašidelné prohlídky městem. Dozvěděl jsem se, že Edinburgh měl dva hlavní artikly, problém se splaškami a obchod s mrtvolami. První bylo dané tím, že středověká část města se rozprostírá na příkrém kopci, kde bylo složité vykopat kanály, tak se odpad hromadil celý den do kýble a pak se vylil dolů ulici na nešťastné sousedy bydlící níže. Místní lord moudře omezil denní, resp. noční, dobu špinavosti na "po desáté večerní" a nařídil před vyvrhnutím kýble varovně zařvat. Druhá libůstka spočívala v tom, že zde sídlila vysoká škola medicíny a medici potřebovali ke studiu mrtvoly. Místní irští přistěhovalci, jako správná svolodž obývající katakomby a tunely pod městem, si z toho zřídila slušný byznys, vykopávali hroby a za tělo dostali víc peněz, než kolik si normální člověk vydělal zhruba za půl roku. Obyvatelé se bránili vskutku originálně, na prvních šest měsíců těla nebožtíků zamykali do pancéřovaných, kovových rakví na zámek - a až se po půl roce těla už dostatečně rozložila a byla tak nepoužitelná pro pitvu a tím pádem nebyla na prodej, pohřbili zbytky normálně do země. Stejně tak kolem hřbitova vyrostly strážní věže jako kolem vězení. Irové zareagovali rovněž originálně, přestali mrtvoly vyhrabávat, nýbrž začali bezostyšně vraždit a prodávali tak zaručeně čerstvé zboží. Nejčastějšími obětmi byli chudí, které nikdo nepočítal, nemocní, kterým se záhadně přitížilo, a nově příchozí cizinci a návštěvníci. Taktika u nově příchozích hostů byla ryze irská, dotyčného ožrat, pak třemi prsty udusit, dva prsty, každý do jedné nosní dírky a třetím držet zavřená ůsta. Celá tahle kulišárna vyšla najevo, až když se takhle pokusili zabít jiného Ira, kterého se jim ovšem nepovedlo dostatečně ožrat.

Na neposledním místě je Edi, ač prý výrazně dražší než Londýn, pořád levnější než Dublin, což je do očí bijící hlavně u alkoholu. Vliv Anglie umocňují červené telefonní budky a klasické londýnské taxíky, které ale nutně nemusí být černé. Doubledeckery, o řád komfortnější než ty dublinské, mi už přišly normální.

Abych jen nechválil... Přestože já irské jídlo na rozdíl od Riccarda nikdy nijak bůhvíjak nehanil, dlužno podotknout, že skotské s ním bohužel nesnese srovnání. Skotové, patrně ve jménu impéria, jsou machři v tom, jak uvařit cokoli bez chuti, případně i relativně snadný pokrm nepochopitelně zkurvit. To platí napříč cenovými relacemi a napříč výběrem z jakéhokoli menu pocházející původně z jakékoli země.

Je mi mizerně, vypadá to na několikadenní léčení, velmi špatně se mi dýchá, křeče mě chytají do celého těla, sípavě kašlu, a přesto mám z Edi dobrej pocit, zajímalo by mě, jestli bych měl podobně příjemný pocit i z Dublinu, kdybych tam přijel jen na dva dny. Vidím to na taxík do Rathmines, je mi fakt dost blbě. V Dublinu na letišti smí kterýkoli taxík kohokoli přivézt, ale nesmí tam přijet prázdný, nebo někoho nabrat bez povolení.

Dvě hodiny zpoždění kvůli vpadku centrálního radaru pro tuto oblast, v Manchesteru. Všechny lety kolem Anglie, Skotska a Irska spadající pod toto území byly zpožděné. Do včerejška jsem si představoval, že tyto systému jsou rozumně zálohované. Inu RAF už asi pár let není co býval... Z letiště mě vezl naprosto zpruzený a neuvěřitelně nasraný a otrávený taxikář, s takovým zapšklým mrzoutem se člověk v Irsku jen tak nesetká, přijel na letiště, urval fleka a pak dvě hodny čekal na zákazníka, protože letiště nepřijímalo lety. No a natrefil na mě. Nakonec jsme si i popovídali a náladu jsem mu zlepšil.

Dublinska Odyssea 2010.5

2010-02-21T05:05:00.000-08:00

Dobrejch filmů je zatraceně málo.Tenhle byl daleko nejhorší z těch čtyř, které jsem letos viděl. A nezachránil to ani agent Smith z Matrixu. Venku chčije proudem ledový déšť oscilující někde na hranici sněhu a tekuté vody. Moknu na zastávce Luasu, protože pod stříškou asi deset lidí nablilo. Doteď mi vrtá v hlavě věta kamarádky "mně se Irsko hrozně moc líbilo". Film byl hodně špatnej. Když to shrnu, po pěti minutách je ti jasné, kdo je bad guy, oficiálně se to dovíš až v půlce. Kostýmy vlkodlaků vypadají jako z levné půjčovny, mizerní herci - člověk se až diví, že i Hopkins dokáže hrát tužku - a dementní děj podtrhne konec, kdy žena chladnokrevně zabije svoji životní lásku řka ,,I'm sorry for that". Jedinou zajímavostí je, že úplněk nastává snad obden.

Podle mě není normální, když ti jde v koupelně pára od huby. Tahle země je hodně divná, když sečtu pro a proti, tak musím konstatovat, že se mi tady nelíbí. Například mi tu schází křeslo, ve kterém by si člověk uvelebil, četl si, případně jen tak bafal z fajfky.

Jsem tu po návratu z Prahy teprve druhý den a už mě to tu zase dost sere. Ještě že tu je ta Extreme pizza...

Dublinska Odyssea 2010.4

2010-01-25T04:51:00.000-08:00

Koukal jsem na racky nad řekou a přemýšlel, jestli ptáci můžou zapadnout za obzor, nebo jestli se mi vždycky dřív ztratí a rozplynou v mlze. Racci křičí táhle, táhle až připomínají dětský pláč, možná i trochu naléhavě. Mířím ke kostelu s mumiemi. Lepší počasí jsem si nemohl vybrat. Prsty mi tuhnou a bolí zimou, okolo se rozprostírá šedivá mlha. Proč mají dublinské záchranky na sobě napsáno Dublin fire brigade? Podivínský průvodce mi nakonec dokonce nabídl, že si můžu na rozpadající se tělo devětset let starého, trouchnivějícího křižáka, dvoumetrového obra, sáhnout, že to prý přináší štěstí. S díky jsem tu milou pozornost vyměnil za možnost vyfotit pár obrázků bez blesku, což se tam normálně nesmí. Trochu se divil, ale přiznal, že si na něj sahají hlavně turisté z jižní Ameriky, kteří na různé tyhle relikvie silně věří. Krypta připomínala spíš vinný sklípek, až na to, že v ní místo vína ležely v polorozpadlých dřevěných bednách mrtvoly. Prý se používá dodnes. Ze země - podlahy - tam prý uchází metan, v kryptě je celý rok stálá teplota a díky vápencovým zdem je obdivuhodně suchá. Všechny mrtvoly se tam tak uchovávají "bez konzervantů", jen se jim vyříznou vnitřnosti. Trochu děsivé ale nepáchlo to.

Co mě sere na irských hospodách? Že se v nich prakticky nedá než chlastat, případně do 9 do večera žrát a chlastat.

Kladivo na nepoctivce udeřilo. Asi jsem to už zmiňoval, Riccarda po půl roce ježdění načerno chytil revizor, takže musel zaplatit 40 Euro pokutu. Riccardo se rozhodl, že to nezaplatí a že místo toho pošle Luasu dopis, ve kterém jim poví, že prostě zapomněl a že tvrdě žádá vrácení peněz. Nevěřícně jsem nad tím jen kroutil hlavou. Jenže, protože je lajdák, trvalo mu dlouho, než se k tomu rozhoupal, takže mu přišlo psaní, ve kterém ho suše vybídli, že když neprodleně nezaplatí, tak už to nebude 40, ale 600 Euro, takže se Riccardo v kostele vyzpovídal a pokutu zaplatil.

Včera mě pan troublemaker znovu vzbudil uprostřed noci, teda nebylo to zas tak děsně pozdě, ale protože bez notebooku chodím spát už v 11, takže jsem v půl dvanácté akorát usínal. Tentokrát se nechal zamknout ve škole a volal mi, ať mu "doběhnu" otevřít, že neví, co má dělat a že vážně nechce spát ve škole. Upozornil jsem ho přátelsky, že volá na špatné číslo, že můj klíč funguje do devíti večer, stejně jako jeho, a ať zavolá na vrátnici, že číslo si může najít na webu UCD, případně na venkovních dveřícch. Na znamení jeho bezbřehých díků za fungující řešení jsem druhý den našel na stole krabičku egyptských cigaret se 4 cigaretami a obrázky rakovinou zohavených těl na přebalu. Vrátil jsem mu ji.

Vyzbrojil jsem se po uši trpělivostí a zavolal do "leading Irish IT company", jak to vypadá s mým notebookem. S každým dalším přepojením na mě byli méně a méně příjemní, až jsem dosáhl finální báby. Nenechal jsem se otrávit strohými odpověďmi, že Mac čeká stále ve frontě a že to nevypadá, že by se na něj někdo v blízké době kouknul. Paní hovořila jako kafemlejnek, tak jsem jí stejně jako kafemlejnej i já do zblbnutí opakoval, že notebook nutně potřebuju k práci, že je v záruce, že jsem si jejich firmu vybral podle dobrých referencí - což byl samozřejmě blábol - a že bych jim byl velmi zavázán, kdyby se věci pohnuly kupředu, a že by mi třeba mohli aspoň překopírovat data. Vždycky, když se chystala položit telefon, tak jsem celý proslov znovu zopakoval, až řekla, že se na to snad teda někdo mrkne dnes večer, ale že oprava stejně může trvat 7 až 10 dní, tedy přesněji řečeno pracovních dní. Uvidíme zítra. Vcelku ostře jsem si uvědomil, že jsem asi opravdu poslední dny pracoval docela dost a že mě to asi i pod vidinou toho, že už to tady brzo skončí a že budu moc konečně domů, začalo bavit a šlo mi to od ruky. A najednou prázdno. Co se dá dělat, nic naplat.

Jsem z té permanentní zimy už unavený. Venku mráz, v práci chladno, večer přicházím domů do zimou prolezleého bytu, v noci mě zkřehlého budí zima. I rána jsou ledová, cestou do práce zima zalézá pod kabát. A tak pořád dokola, den za dnem. Vlastně už rok. S hrůzou zjišťuju, že se čím dál tím víc podobám Irům. Jsem nezdravě bledý, teče mi z nosu, říkám fuck. Smrkám do ruky.

Cestou do práce jsem pozoroval pána se psem, ze kterého tak úžasně čišela radost, že může ven, že se může proběhnout, jako tygr z medvídka Pů. Neustále se neúnavně a jakoby laškovně vracel na půl cesty zpátky ke svému starému pánovi, jako by říkal, jak moc je rád, že mu pořád ještě aspoň trochu stačí. Vrtěl ocasem. Byl to nádherný pes.

Dublinska Odyssea 2010.3

2010-01-20T12:00:00.000-08:00

Život tu začíná být poněkud nudně jednotvárný. Ráno vstát, vločky, ovoce, jogurt, džus a všudypřítomné kafe, ať ty zásoby nemusím vyhodit - nechápu, jak to může Riccard vydržet celý život, snídat každý den 30 let totéž. Pak jít na půl hodiny běhat, pak se trmácet do školy. Tam mě čeká setkání s otravně fňukajícím Riccardem, Davem, který chodí do práce velmi brzo, ale o to dřív chodí domů a Antoniem. V jednu jdeme na oběd, v restauraci vaří pořád do zblbnutí totéž, jen je to teď dražší. V sedm jdu domů, někdy stihnu autobus, který mi zkrátí cestu na polovinu, někdy ne. Svléknout hadry, sbastlit večeři, sklenička vína a pak už v polomátožném stavu jít spát. Občas se do toho přimáchá oťukávání a povšechné ošmatávání toho, co budu dělat v práci zítra. Raději tomu neříkám plánování. Přistihl jsem se, že se těším na sobotu na trh, na kafe, olivy a jehněčí špíz. Na druhou stranu mě už teď děsí představa zase strávit 3 hodiny z celého dne praním v puliční prádelně, je to mor a chodí tam čím dál tím víc santusáků.

V práci teď každý den něco udělám, takže bych měl vlastně být spokojený. Už teď se těším domů. Pokud všechno dopadne, jak jsem se se šéfovou dohodl, bude mě platit ještě půl roku. Víc jsem důrazně nechtěl.

Protože už vlastně zakrátko nebudu student, kupuju (výhodné?) studentské licence programů a spřádám plány na konferenci do Japonska, do Kyoto.

Dublinska Odyssea 2010.2

2010-01-20T01:47:00.000-08:00

Dnes ráno jsem ze zvědavosti zapátral po tom, co se to vlastně ukrývá pod slovem marshmallow, včera jsem to totiž odmítl. Prý je to, cituji ,,takové to růžovobílé žužu, co vypadá jak smotané seno... takový váleček, který když se to dá do pusy, začne pěnit.'' Proč mi to probůh nabízeli do horké čokolády?

Dublinska Odyssea 2010.1

2010-01-19T13:21:00.000-08:00

Venku zuří těžko definovatelné cosi. Irský odvar zemětřesení na Haiti. Armagedon. Další z mnoha, tady.

Z hromady kousek od skříně na mě pomrkávají kalhoty, ty, které jsem si o vánocích v Praze koupil a které nedopnu. Řekl jsem si, že je snažší zhubnout, než rozšířit kalhoty kolem pupku. Jako na zavolanou mi někdo hodil do schránky reklamní leták z posilovny. Vždycky jsem měl k takovým místům krajní odpor a to i v dobách největší tělesné slávy, teď mám problémy unést sám sebe, natož jakékoli závaží, Plán byl schodit 7kg, zatím jsem v půlce.

Riccardo mě vehementně lákal na brusle. Stejně vehementně jsem to odmítal. Další den nepřišel do práce, což při jeho přístupu nebylo nic neobvyklého, další den přišel s rukou v šátku, že na bruslích upadl na zápěstí a zlomil si loket. Nakonec vyrazil do dobytčáku, teda lepší slovo pro zdejší špitál nemám, aby si nechal udělat rentgen. Zajímavou vlastností irských nemocnic, nebo alespoň těch státních, je, že pacienti nejsou nijak tříděni, co se týče chorob a bolístek, vedle sebe čeká, leží, zvrací nebo krvácí v obří čekárně asi 100 lidí: s leprou, chřipkou, zlomenou nohou, trnem v oku nebo žaludečním vředem. Na rentgen čekal 3 a půl hodiny, dokotor pravil, že nic zlomené nemá. Riccardo se rozhodl rukou prostě za žádnou cenu už nikdy nepohnout, ale to mu nezbránilo jít jak v pátek, tak i v sobotu pařit. Následující pondělí nás překvapil zprávou, že mu prý doktor v neděli večer volal, že se prý po dvou dnech podíval na snímek znovu a že to zlomené je - ale prý ne na sádru. Já se v téhle zemi nedivím ničemu, zatímco Antonio řekl, že mu nevěří ani slovo. Riccardo totiž díky lokti uspěl v tom, že mu posunuli termín dopsání reportu o 14 dní. Dneska večer ke mně přišel a šeptal mi to, co dávno všichni vědí, že celý rok schválně nic nedělal, protože ho to nebavilo, protože viděl, že šéfová nemá čas a že to, že by teď měl práci, na kterou měl rok času, udělat za měsíc, je Alexova chyba, protože ho málo peskoval, když všechny podrobnosti, které mu ze všech sil snažící se Alex předával, pouštěl druhým uchem hned ven. Moje trpělivost s Riccardem už taky upadá, pořád se na něco vymlouvá a vykrucuje se, bavit se neumí o ničem jiném než o infantilních komiksech, supermangách a nebo o tom, kde měli jak špatné jídlo. Ze začátku jsem ho neznal, pak jsem k němu měl respekt, pak soucit a teď už mě to unavuje.

Jsem rád, že je tu od nového školního roku Dave, chlap jako hora, jehož největěím koníčkem je tahání vlaku za lano, které drží v zubech, případně házení sudu s pivem do dálky. Je fajn, občas spolu klábosíme, nebojí se dělat si srandu sám ze sebe, trochu mi připomíná tak dvakrát zvětšeného Polcara.

Stejně tak se vrátil Antonio ze Španělska po delších prázdnínách, Avatar ho stále nepustil, koupil si hru na playstation, DVD i novou televizi, do kina jde znovu. Aspoň je v kanclu větší legrace a taky větší kooperace. Zuzka už je na post=docu v Reichu, Seamus je na pár dní v Belfastu.

Asi neuhádnete, čeho byl nedávno v Irsku akutní nedostatek? Vody! Je všude okolo, valí se na mě denně z nebe, ale přesto balená voda zmizela z pultů, co zbylo, rychle skoupili ti chytrejsi. Z kohoutků začal téct sajrajt a já byl nucený kupovat maličké půllitrové lahvičky, abych měl co pít. Důvodem prý byla zima, že někde v jedné továrně praskla zimou přívodní trubka a instalatérům trvalo 14 dní to opravit. Na irské poměry překotný fofr.

Dublinska Odyssea 2010

2010-01-17T10:53:00.000-08:00

Byla by to vlastně škoda už nic dalšího nenapsat, i když mám sto chutí s tím psaním nadobro fláknout, protože mě to nebaví a hlavně: odhazujme zátěže, čas se krátí.

Přistoupil jsem na hru, že Irsko je Mediterranean country. Nasadil jsem si tmavé sluneční brýle, Cat 3, a sobotní ráno šel na trh pod širým nebem tam na tom prťavém náměstíčku schouleném v Temple baru. Nabral jsem z jedné z kádí olivy naložené v česneku a vonném koření, koupil si červené víno a nehledě na tmu, déšť a zimu jsem se ten večer obojím s potutelně přihlouplým výrazem opájel a aspoň na chvíli jsem se díky tomu ocitl jinde. Pomáhá mi to se nezbláznit. Ještě pár oliv zbylo na dnešek.

Cesta Praha - Dublin trvala tentokrát rekordních 21 hodin. Největší měrou se o to zasloužil 1 cm sněhu, který padl na Dublin. Pohled z výšky z okna letadla byl zajímavý, celé Irsko i nadále zelené, jen kolem Dublinu se rozprostíral téměř dokonalý, bílý kruh, přerušený jen pobřežím. Ale už vím, jak vypadá Shannon. Divertovali jsme a přistáli kdesi uprostřed pustiny na západním pobřeží. Na moji otázku "Where is Shannon?" mi nebyl nikdo schopný odpovědět. Na moji otázku po Skypu, jaké je nejbližší město, přišla odpověd Limerick, který leží zhruba uprostřed mezi západním a východním pobřeží, což bylo vzhledem k tomu, že letiště se nacházelo u moře, trošku zarážející. Následovaly dvě ,,very Irish'' situace, nejprve jsme hodinu čekali v autobuse, než se podaří najít chlápka, který sice autobus na parkoviště pustil, ale pak šel z budky u závory domů nebo do hospody, takže jsme se nemohli dostat ven. Kolem nás si závoru vesele otevírala jiná auta, ale jejich řidiči se zdráhali nás taky nechat projet. Další humornou vložkou, kdy už začínali ztrácet trpělivost i Irové vracející se přes Paříž z Hurgády, bylo, že řidič ,mouřenín, tvrdošijně odmítal naše prosby, aby nás zavezl nikoli na zavřené dublinské letiště, ale do města. Vždy jen procedil, že je placený za dopravu z letiště na letiště a že jak se kdo z nás dostane do města není jeho business. Půlka autobusu na to v reakci vyskákala uprostřed dálnice M50 v naději, že tam spíše chytí taxík a já doputoval až na pusté liduprázdné letiště. Měl jsem kliku, chvíli po našem příjezdu sem dojel zmatený Aircoach z Belfastu, jehož řidiči jaksi zapomněli říct, že může zůstat doma a že je letiště zavřené. Odvezl nás do centra k Trinity. Vstával jsem ten den ve 4 ráno, krátce po půlnoci jsem už zarachotil klíčem v zámku dveří v Rathmines. Celou dobu jsem se přiblbě usmíval na všechny nasrané lidi okolo, kteří jen nevěřícně kroutili hlavama, a říkal si v duchu ,,Welcome to Ireland''.

Dublin 29

2009-11-09T13:18:00.000-08:00

Neco pro pobaveni: Zda se, ze penize za Otranto jen tak neuvidim - ani ja, ani Seamus. Pani z financniho oddeleni nam napsala, ze potrebuje dukaz, ze jsme tam byli, jinak nam za konferenci nic neproplati. Letenky, listky na vlak, ucet za hotel, okolkovane potvrzeni o zaplaceni poplatku ani spolecna fotografie ucastniku se ji nezdaji dost verohodne - pry chce ,,opravdovejsi dukaz'' (more serious proof). Vyresime to asi tak, ze ja mistoprisazne prohlasim, ze tam Seamus byl se mnou a on udela totez. Tahle zeme je opravdu divna. Velmi divna. Uz i Brian, ktery na nic irskeho neda dopustit, prohlasil, ze to je banda kokotu. Je pozde vecer, vyrazim do deste a zimy... na cestu na kole domu do ledove kobky se obravu netesim.

Dublin 28

2009-11-09T06:15:00.000-08:00

Pratele, po hodne dlouhe odmlce jsem konecne zaspal a rozhodl se zase malicko pripsat. Posledni dny, mozna uz mesice jsou zase mor. Venku je kurevska zima, znasobena silnym vichrem a neutichajicim mrholenim. Uz mi tahle zeme zase leze krkem a uvedomuju si, jak me kazdym dnem vic a vic nebavi zit v jedne mistnosti, kde je ted mino dve hodiny topne sezony sebevrazednych 15 stupnu. Zaplatpanbuh uz se to krati. Hrozne se tesim na vsechyn ty materialisticke blbustky, az zase budu moci doma obedvat t u stolu, nebudu u toho drkotat zubama, budu spat na normalni posteli, z kohoutku mi potece tepla voda, internet za 30 Eur mesicne bude treba fungovat, do prace nebudu muset v absolutnim necase na kole, a nejake ty ostatni veci, ktere mi tady zatracene chybi, jako ze uvidim slunce a budu se moc videt s lidma, ktere mam rad.

Pres tyden se tesim na vikend, ze si odpocinu, vikend me ale vycerpa a tak porad dokola. Obcas delam krena Riccardovi, navazovani povrchnich znamosti mi opravdu zadnou radost nedela. Nu a obcas nedelam vubec nic, klasicka paralyzace. Skolu pry kvuli praseci chripce na vikend zaviraji - jestli nerozumite tomu duvodu, tak ja take ne, takze o vikendu se stejne pracovat neda a ja se zacinam bat, ze to takhle vsechno nestihnu vcas. Kdyz se to shrne, neda se tu delat vubec nic, nez chodit do hospody, kde je vsechno zatracene drahe, pripadne se tu velmi dobre da nedelat nic - a to je znicujici.

Brazilci od Bernadra Shawa jedou za tyden na dobro domu, Riccardo tu bude mit na navsteve sestru s pritelem, chce abych s nima jel do Belfastu, kde se asi oddelime a ja se vydam podivat, konecne, na Giant's causeway, jestli pocasi aspon trochu dovoli. A v neposledni rade jsem pozvany na utery na burleskni bal, pametnici si vzpomenou na "fesaka vecera" zhruba pred rokem :-), tak to je identicka akce.

Dublin 27

2009-09-25T08:16:00.000-07:00

Objevil jsem s Riccardem novou hospodu blízko školy a musím okázale přiznat, že boří mýty o nepříliš chutné irské kuchyni. Vaří tam jen přes oběd takové zdejší "hotovky", které jsou ale vynikající, na dnešním nadívaném krocanu jsem si neuvěřitelně pochutnal.

Rozloučili jsme se všichni řádně s Alexem a Martou, nejprve oficiálně ve škole, pak neoficiálně a pak ještě jednou ještě neoficiálněji. Zprvu to vypadalo, že se mu domů moc nechce, ale nakonec se asi těšil domů a především pryč odtud docela dost. Den poté odletěl Riccardo na tři neděle do Egypta na prázdniny spojené s ukazováním nočním oblohy prachatým italským turistům. Brianovi se o své tří a půl-týdenní nepřítomnosti zmínil asi deset minut před odjezdem, takže vcelku šokovaný Brian se nezmohl na odpor. Ten samý Brian si pak den na to vyléval vztek na mně, do huby si bral Riccarda, ale řval na mě. Další den poté na mě byl jak milius nadšený z výsledků projektu, který jsem pro něj udělal, výsledků, které se já stydím výsledkem nazvat, protože podle mě neříkají vůbec nic.

Vycházel jsem z Toast Café, kde jsme se loučili s Alexem a načapal špinavého zloděje, jak se mi s kleštěma v ruce snažil ukrást kolo připoutané k lampě. Když jsem se ho zeptal, co to dělá, říkal, že opravuje kolo. Když jsem mu řekl, že je kurva moje, řekl, že se omlouvá a utekl.

Zašel jsem na poslední chvíli k holiči a doteď z toho mám divný pocit. Obě relativně sympatické a šikovné Polky byly fuč, místo nich tam teď u doktora Istanbula stříhá moldavská fuchtle a litevská obluda. Asi tak pětačtyřicetiletá Moldavka mi dávala každou sekundu velmi výrazně najevo, jak strašně nesnáší svoji práci a jak ji sere stříhat. Když na závěr vzala nůž a začala provádět poslední úpravy touto břitvou, byla ve mně opravdu malá dušička.

Asi nejdůležitější zprávou zůstává, že po návratu z Malajsie jsem byl po dvě noci doma v Dublinu ukrutně pokousán nějakou havětí. Nepřímé důkazy ukazovaly k mému zděšení na štěnice a Thajka taky potvrdila, že ji něco sežralo. Všechno jsem znovu vyčistil, znovu vystříkal nějakým smrtelným sprejem, sebe pak nastříkal repelentem, zakroužkoval fixkou nové kousance, kterým bylo kolem dvaceti a jal se hledat nové bydlení. Viděl jsem dalších asi 10 bytů, jeden by nevěřil, co si lidi dovolí pronajímat za asi tak 15.000 CZK měsíčně - jeden pokoj, pochopitelně. Ruiny, s elektřinou na mince, vlastní záchod na chodbě sdílený s celým domem, okno do zdi, sprchu na maličký bojler, co dokáže udržet sprchu vlažnou prý až 10 minut a podobně. Jeden mladý podnikatel mi dokonce vysvětlil, že aby to mohlo být takhle levně, že, když to vezmu, budu muset opravit jednu zeď a vymalovat. Štěnice jsem zaplaťpánbůh fyzicky žádné neviděl, můj pan domácí jako jediný už začal topit, ono se není co divit, venku se nejvyšší denní teploty pohybují od návratu z Asie kolem 13-15 stupňů a doprovází je studený vítr. K mému ůžasu to mrzké vybavení v mojí kobce patří kupodivu luxusnímu standardu... Akorát mě to vyčerpalo, celou noc se probouzet a hledat brouky, pak bydlení, lovit po internetu, všude volat, jednat v Irsku s majiteli domů je povětšinou za trest. Při generálním uklidu jsem se dost divil, že jsem mohl někdy kývnout na bydlení v takovéhle díře - co deset centimetrů prasklina, díra, spár vyspravený izolepou, prostor pod kobercem a ve skříni se plynule proměňuje v suť a ztrácí se děravých stěnách mého přístavku.

Dublin 26

2009-08-17T10:33:00.000-07:00

Od božího jitra zase leje, 14 stupňů. Co jsem se vrátil z Connemary, tak mě to v Dublinu zase sere. Toporný astro lunch tentokráte nahradil toporný rozlučkový lunch s Leonou. Leona se vrátila odpočatá, opálená a v dobré náladě. On i Alex už má lepší náladu, protože za 14 dní tu končí, tak už se dokonce absolutně neostýchal poslat Briana do prdele, až mi poklesla čelist. Brian přišel nezvykle brzy s neobyvkle mírnou a zdvořilou prosbou, jestli by Alex mohl chviličku počkat, že s ním potřebuje cosi probrat. Alex přikývl a 5 minut poté si nasadil helmu o odešel, že jde běhat kolem kanálu. Brian se vrátil opět nad očekávání záhy, asi pouhých 10 minut poté a jen se posmutněle divil.

Už páteční večer se vydařil, s Alexem a Martou, Riccardo odjel na pár dní domů do slunné Itálie, jsme zašli na tradiční BBQ za dobrou práci, jak tomu po vzoru Rádia 1 přezdívám, dali vcelku luxusní burger a klobásu, k tomu obvyklou hromadu salátu. Marta s Alexem šli na kutě a já si řekl, že se zastavím jen tak z dlouhé chvíle na poslední pivko do Whelan's. Štěstí se na mě usmálo, právě tam začínal naprosto úžasný koncert kapelky, takového křížence mezi irskou muzikou a skáčkem s neuvěřitelně neúnavným frontmanem ze Seattleu. Když to rozbalilo všech 8 muzikantů najednou, byl to docela slušnej nářez.

V sobotu časně zrána jsem vyrazil na vlak, hned se mě snažil natáhnout taxikář, kterému jsem zdvořile vynadal, že na nádraží jezdím často, že to stávává od 8 do 10 Euro, ale rozhodně, kurva, zdůrazňuji kurva, ne 13, když navíc všechny ulice byly, jak už to v sobotu ráno v Dublinu bývá, naprosto pusté (a trochu zeblité). Nic nenamítal, ani se nezarděl a řekl, že tak tedy 10.

Connemara má prostě svoje těžko popsatelné kouzlo, pro Alexe jsem největší podivín, nechápe, co se mi může líbit na té pustině, poušti, měsíční krajině, ale pro mě je to nejkrásnější část Irska. Zenová krajina. Původně jsem chtěl vidět Belfast a z něj pokračovat na Giant’s causeway, ale všech 10 B&B, které jsem kontaktoval, mělo beznadějně plno, protože v Belfastu zrovna probíhal jakýsi festival lodí - co to je, netuším. Plán B, Westport, kam jsem měl namířeno, je takové malé, příjemně poklidné městečko, tak akorát aby v něm člověk zůstal jeden, dva dny. Veselé bylo, že v okolí Westportu jsou hned dva B&B stejného jména jako ten, který jsem přes internet zarezervoval, bohužel ten můj se ukázal 9km daleko. Takže jsem se po irsku moc nerozpakoval, prachsprostě si v Tourist Office našel jiný, levnější, pouhé 2km daleko a tento po telefonu s omluvou zrušil řka zdejší otřepanou frázi “I am really sorry but I hope it won’t cause any problems to you.”

Před Čechy člověk prostě neuteče, ptal jsem se prvního člověka, kterého jsem tipnul na turistu, na cestu k Tourist Office a z holky nesoucí pizzu se vyklubala 19-letá holka z Třebíče, toho času pracující jako au-pair v Galway. Poděkoval jsem, to jsem ještě netušil, že mě přepadne znovu před Tourist Office a pak ještě jednou. Usoudil jsem, že pro 19 letou holku je každej alespoň trochu normální chlápek přes 30 automaticky buď dědek, nebo polobůh.

Ubytoval jsem se v prostorném B&B u asi 85-leté, svérázné babičky, která kupodivu překypovala energií. Nejdřív něco mumlala, že neví, jestli má pro mě volný pokoj, přestože jsme spolu půl hodiny před tím telefonovali. Když zjistila, že jsem astronom a že studuji v Dublinu, řekla “very well!” a zeptala se, jestli chci jeden, nebo dva polštáře a co chci k snídani.

Krátce na to jsem vyrazil na svatý kopec, 675 metrů vysokou horu, kde se postil svatý Patrik, kde na trojlístku vysvětloval princip boží trojice, kam nalákal všechny hady a kde je následně nechal zřítit do moře a kam se každoročně vydává, nejlépe bosky nebo po kolenou dlouhá řada poutníků. Hned na začátku se připojilo - pro změnu - to děvče z Třebíče, že tam chce taky a že nechce jít sama. Po rozpačitých protestech jsem nakonec mávl rukou. Pravidelně tam prý tak dva poutníci ročně zemřou (mimochodem, dvě hodiny před námi tam nějaký nešťastník dostal infarkt, tak ho odvážela helikoptéra), což se moc nedivím, počasí od půlky kopce dost zdrsnělo, stoupal jsem v mracích, lehkém dešti a silné větru a na dost strmém rumišti ze špičatého kamení jsem byl rád za trekkingové boty - osvěčily se. Na kopci nebylo nic, kromě zavřeného kostelíku bez oken, skrz mraky žádný vyhled, jen pár mohyl, které jsem poctivě 7-krát obešel - co kdyby... Na rozdíl od tibetských bylo asi jedno jestli ve směru hodinových ručiček, nebo proti. Já šel proti a byl jsem jediný z řady lidí, co se tam drápali, kdo je obkroužil. I když poslední, kterou se mělo obejít po kolenou jsem zdvořile vypustil. Zatímco z vrcholku bylo vidět prd, z půlky kopce, těsně pod mraky, byl výhled úchvatný - jak na rozlehlé pláně Connemary, tak na zátoku na druhé straně. Výřezy země zlatavě zářily, jak je osvětlovalo slunce dírami v jinak neprostupných mracích. Cestou zpátky jsme stopli 3 italské jehovisty, kteří nás hodili přímo do centra, což bylo příjemné. Ptali se mě, co na to říkám, že jsou jehovisti, tak povídám, že v Čechách mají prachmizernou reputaci, že je pro jejich otravnost a vlezlost nemá nikdo rád, ale že možná maličko poopravím své mínění, protože jsem rád, že mi zastavili. Koneckonců v Irsku nikdo nestopuje, ale na svoji omluvu musím říct, že jiná možnost vyjma jít těch 10 km pěšky, v tu chvíli nebyla.

Druhý den jsem měl konečně sám pro sebe a hned ráno po snídani jsem se v hustém, do očí bodajícím děšti vydal do 25 km dalekého přístavu, odkud jsem se plánoval doplavit na ostrov Clare, kde sídlila svého času královna pirátů Molley na svém hradě, odkud kontrolovala celou zátoku a její okolí. Prvních 15 minut nejelo mým směrem jediné auto, ale hned na druhý pokus mi zastavil Skot. Ukázalo se, že je taxikář, který se do tohoto bohem zapomenutého kraje přiženil a zrovna jede pro nějaké lidi právě do toho přístavu. Klika. “Aj noúú, der árrr nou basíz on Sandýý," povídá.

Cestou na ostrov jsem měl co dělat se nepoblít, obrovské vlny houpaly lodí jak na horské dráze a místo abych zůstal v kajutě, tak jsem se vyšplhal na horní palubu za Krzyszkem, který brázdil po dvacet let všechny moře světa a teď zakotvil na západě Irska, kde myje palubu a rozmotává lano. “V Polsce to jest tylko jeden velky burdel! Tady je klid.” Ostrov byl nádherný, dokonce i počasí se umoudřilo a já si po dlouhé době připadal volný, chodil křížem krážem mezi kamenými ohrádkami, po kopcích a loukách, kde červené, modré i žluté ovce s černými hlavami spásají trávu a asi i kamení a pahýly stromů. Zašel jsem na kafe a čokoládový dortík k Anně bydlící kousek pod majákem a bohužel musel spěchat zpátky, abych stihl loď a následně vlak do Dublinu. Krzyszek vyprávěl jak místní vodka je pro sráče, že v Uruguayi kupovali 95 procentní líh, nicméně ho prý prodávali v drogérii jako dezinfekční prostředek, což se vůbec nedivím. Se smíchem jsem mu říkal, že je neskutečný prase, když to pije. Pak chvíli nadával na flanďáky, pak se řeč stočila na louky poseté kvítím a pak na hvězdy a pak už jsme přirazili k molu - zpátky na pevnině.

Není mi jasné, proč v irských vlacích cestující tamní klimatizace ještě jako bonus k zimě, která panuje venku, mrazí. Asi abys vyšel a řekl si, že venku je ale krásně teplo. Došel jsem spěšně do Rathmines, cestou to vypadalo, jako by po mně a po dalších kolemjdoucích někdo z dálky střílel - naštěstí se nestrefil. Následující den v novinách psali o třech vraždách v Dublinu, o jedné nedaleko. Dokonce i kousek od vchodu do UCD našla uklízečka mrtvolu. Tahle země není pro starý, ale v Connemaře člověku snad ani to počasí nevadí. I lidi tam byli fajn, přátelštější a svou roli určitě hraje i to, že v Connemaře je o poznání míň cizinců, než v Dublinu. Škoda, že jsi tam nebyla se mnou.

Dublin 24

2009-08-07T03:25:00.000-07:00

Co jsem se vrátil z Prahy, nejsem shopný téměř ničeho. Ještě jsem si za tři dny nevybalil, nekoupil ani základní potraviny, ani vodu, neumyl nádobí a snad ani sebe, nešel na florbal, ani do hospody. Vymyslel jsem si víkendový výlet do Belfastu a k Giant's causeway, přemluvil k němu i Riccarda, ale právě jsem to odpískal.

Přitom počasí je nad očekávání ucházející a na stole mě ihned po příletu čekal Mac - moje nové pozlátko.

Dublin 23

2009-07-30T00:59:00.000-07:00

Překvapil mě Jakub Řípa, vysoký, hubený kluk, byl rok v Austrálii a teď cestuje po Evropě a dnes psal, že je na skok v Dublinu, jestli tu náhodou nejsem, že bychom mohli zajít na pivo. Avizoval to už před měsícem, ale úplně jsem na to zapomněl. Takže jsem vyrazil do toho deštivého nečasu a vyzvedl ho u sochy báby s trakařem, aneb Molly Malone. Přišel i Riccardo a sice s pouhým tři čtvrtě hodinovým zpožděním. Od té doby, co jsem ho seřval jak malýho haranta, když jsem hladový čekal dvacet minut při odchodu na oběd, než se vyčůrá, šel do sebe a dvouhodinová zpoždění jsou minulostí. Nicméně Riccardo zas perlil. Zatímco jsem si povídal s Jakubem, pokoušel se sbalit nějake Australanky, které tedy raději nakonec utekly. "Otvírákem" byla hláška, jestli by za něj nezaplatily útratu. Posléze z něj v euforii vypadlo, že mu přezdívali Bruce Willis kvůli jeho podobě s tím hercem... Málem jsem spadl smíchy pod stůl... Před Jakubem klobouk dolů, sbalit si 20kg krosnu a bivakovat tři neděle po Evropě a hlavně pak po Skotsku a Irsku pod širákem, případně hostelech v severním Dublinu, to už chce ždibec odvahy a tuhý kořínek. Přitom, když ho vidíš, tak bys mu dal kus chleba... Na závěr večera jsme zamířili k O'Neils, kde jsem si dal, kromě Guinnesse samozřejmě, naprosto vynikající kuře nadívané lesním ovocem a sušenými švestkami. Dojem k mému údivu nezkazily ani naprosto syrové brambory. I irská kuchyně tu a tam umí stvořit nějakou tu pochoutku, v čerstvé paměti mám ňamózní chowder, krémovou - jak taky jinak v Irsku než krémovou, vývar tu vůbec neznají - polévku z mořských plodů, kterou dozajista obkoukali od máminy vánoční rybí polévky, jen v ní byly navíc výborné obří mušle, překvapivě bez ulit.

Přijel i Carlo zaučit Riccarda, jak pracovat s tím radioaktivním zdrojem, vzájemně jsme si řekli, že ten druhy zhubnul a myslím, že jsme měli oba radost, že se vidíme.

Alex to odpískal, žere prášky, vrátili se s Martou ze Sicílie a on je nemocný, ale chodí samozřejmě do práce, kde co dvě minuty hlasitě vzdychá a skuhrá, jak mu je špatně. Asi swine flu. Nakonec všude po UCD vyvěsili plakáty, že si lidi mají po sraní mýt ruce. Inu univerzita... Dnes běhal po kanceláři, zaklekl i na všechny čtyři, žalostně naříkal, že ztratil tužku, začal jsem se smát a ukázal mu na jeho chlupaté ucho. Nechápal a o to víc se rozlítostnil, že to je tragédie, že prostě on ztratil tužku a já se tomu ještě směju. Cvrnkl jsem ho do té tužky, co měl celou dobou za uchem.

Už mám vlastně sbaleno a nedočkavě čekám na sobotní ráno. Mám trochu obavy, jestli se domů vůbec dostanu a taky ze sobotní narozeninové oslavy, protože budu asi hodně unavený. Obecně tu poslední dny velmi špatně a hlavně málo spím, buď starosti nebo stáří.

Jako by počasí chtělo potvrdit moje slova, to, co se odehrává venku, je opravdu drsný. Ale do práce a z práce jsem mel kliku, protože přes den asi 30 minut nelilo a zrovna to bylo 15 minut na
cestu tam a 15 zpět. Jinak musím uznat, že irské počasí má smysl pro humor, po 48 hodinách prakticky neustálého deště je dnes polojasno a 7 stupňů. To už je i na mě zima, odmítl jsem v tom ráno jít běhat a i pro chleba jsem šel omotaný šálou. Přesně půlka léta, 30. červenec.

Dublin 22

2009-07-28T10:48:00.000-07:00

Stalo se toho překvapivě dost a přesto si nejsem jistý, jestli se o to chci dělit. Předně, můj výlet za Jakubem do Liverpoolu skončil v Dublinu. Byl pátek, byl jsem v příjemném rozpoležení, hřálo mě, že vypadnu z tohodle Guinnessem prosáklého nudného města. Protože mi letadlo letělo až v 11 večerm zašel jsem na BBQ po dobré práci do Rathmines Inn a pak se stavil na kus řeči ve Whelan's baru, kde se měla od osmi rozeznít kubánská hudba. Snědí pánové v nažehlených, bílých oblecích začali o poznání později, stihl jsem první dvě písničky a raději jsem utekl směr letiště. Měl jsem kliku, autobus mi jel ihned. Dorazil jsem na pusté letiště s vytištěným boarding passem krásných 40 minut před odletem, jenže na security první problém, mašinka vytištěný kód na palubní vstupence odmítala přečíst. Marně jsem naléhal na obsluhu, ať číslo opíší ručně. Poslali nejmladšího pro hadr, 10 minut se nic nedělo, pak očistili hadříkem čtečku, výsledek zůstal stejný. Spolu se mnou měli ten samý problém dva další pasažéři. Všichni jsme nervózně pokukovali po hodinkách, protože už zbývalo jen 25 minut do odletu, když se mi podařilo přemluvit biřice, aby tedy šel s námi až ke gejtu, kde se určitě všechno vysvětlí. Bželi jsme ke gejtu a když jsme k nejzastrčenějšímu koutu dublinského letiště 20 minut před plánovaným odletem dorazili, letadlo už pushbackovali na runway. "We are sorry, try the next morning flight". Protože pracovnice Ryanair pro jistotu prchla před trojicí rozhněvaných mužů zadním vchodem, vrátil jsem se do kubánského baru, kde se všechnytamní ženy mohly posrat z mojí čepice a následující den tágem na šestou ranní zpátky na letiště. Vystál jsem kurevskou fronu, špička je na letišti za ranního kuropění... Paní na přepážce mi suše sdělila, že kdesi v podmínkách je, že mám být na letišti i s vytištěným boarding passem 2h před odletem, že že mám smůlu, ale že mě může převést na ranní let. Ale že to stojí pouhých 249 Euro. Poslal jsem ji do prdele a nechal si zavolat manažera. V podstatě mi zopakoval totéž,jen zlevnila na 159 Euro příplatek navíc k původní ceně letenky. I jí jsem poslal do prdele a zeptal se na reklamace, protože jsem trval na tom, že to není moje chyba a prohlásil jsem, že jsem 2h předem na letišti byl, jen jsem nešel přímo do gejtu, což je pochopitelně, když to za normálních okolností trvá maximálně 10 minut. Omluvil jsem s Jakubovi a šel se domů vyspat. Dodnes jsem ještě stížnost a žádost o vrácení peněz nepočítaje taxík a aircoach (vy tomu věříte?) nenapsal.

Od té doby Raynair upřímně nenávidím, jel jsem Petru vyzvednout na letiště a když do autobusu nastoupila letuška v modrém plášti, která rozhodně zanic nemohla, měl jsem co dělat se udržet, abych ji nezačal sprostě nadávat, nebo rovnou mlátit. Další modré svini na letišti jsem alespoň přejel kufrem nohy a pak s potutelným úsměvem zaševelil, že jsem sorry a jako by mě tu chtěli ještě víc nasrat, cestou na kole do školy přede mnou funěl do kopce na kole chlápek s reflexní bundou s nápisem Ryanair a já se málem neudržel ho při předjíždění z toho kola shodit.

Následující den jsem se pozval k Riccardovi na večeři, na nevinnou otázku, co mám dnes večer v plánu jsem odpověděl, přijít k tobě na večeři a ochutnat skutečnou italskou kuchyni a on řekl, že ok. Přinesl jsem aspoň víno a whiskey.

Nejdebilnější je ta tma, zima a déšť, už je to fakt k posrání.

Byli jsme o víkendu s Petrou v Killarney, Alex to místo označil jako to nejkrásnější, co v Irsku viděl, na mě to působilo jako když si člověk zajde někde u Berouna do lesa. Kromě toho městečko Killarney samo o sobě je kurevsky drahé a to i na místní, irské poměry, všechno stojí tak o 20% víc než v Dublinu a všude proudí davy, nejlépe autem, především amerických turistů. Na obzoru v dešti a temných mracích je tušit pahorky, včetně nejvyššího 1000-metrového vrcholu Irska. Pro mě bylo nejkrásnější Galway a okolí, ale to už je dávno. Asi i proto jsme z toho byli nějaký podráždění.

Dublin 21

2009-07-08T04:39:00.000-07:00

Jsem pořádně zpruzený z obchodního řetězce Dunnes Stores. Ve veliké slevě jsem koupil kuřecí řízky a krevety, obojí jsem musel vyhodit, protože balíček po otevření děsně smrděl. Moje chyba, že jsem někde ztratil účtenku a nemohl jim to tudíž omlátit o hlavu. Jsou to bašibuzuci, někde to nechali přes noc v teple a pak to zkažené zlevnili na polovinu - což mi "mimo kameru" potvrdila i holka od pokladny. Vyhodil jsem 8 Euro do záchodu. A každých deset minut i nadále se z rádia ozývá "we are different, we are Irish!"

Dnes večer už se pohár mé trpělivosti plní k okraji. Asi se z Irska nevrátím. Zavřou mě tu za vraždu. Už mi ta zkurvená Thajka leze krkem. V noci se člověk nevyspí, protože buď dělá krávál svým ječákem ona, nebo její maličkostí puštěná dementní pseudo hudba. Co hůř dneska jsem přišel udýchanej z běhání a málem jsem doma omdlel, protože zase něco lakovala a v celé mé kobce nebyla pro ten její smrad ani špetka kyslíku. Na druhou stranu dokáže být nechtěně vtipná, když před čtrnácti dny klepala ožralá na moje dveře, jestli jsem neviděl jejího kraba, že jí utekla večeře. Místní thajská komunita skutečně loví kraby osvědčenou metodou, hodí do moře zakrvácené kuře na provazu a vyloví ohlodané kuře obalené hejnem krabů.

Jinak červenec jako když vyšije, teplota zase skomírá mezi 10 a 16 stupni. Tento způsob léta zdá se mi poněkud nešťastným.

Dublin 20

2009-07-07T13:27:00.000-07:00

Divím se, že v téhle zemi vůbec kdy slezli ze stromů... Asi to bude tím, že stromů je tu obecně málo. Řešili jsme nový 8 core počítač... výsledkem je, že ho nepotřebujeme... že tu nikdo nic náročného nedělá, takže se kupovat nebude... možná za rok... argumentoval jsem, že to je argument s opačným pořadím příčina důsledek, že protože to železo nemáme, tak děláme jen věci, na které nám to tu stačí a tím pádem, pro ty věci nepotřebujeme nové železo... a že kdybychom ho koupili, tak se tu dají dělat lepší věci... ale zůstal jsem žalostně osamocen.

Kupodivu jako výsměch dramatickému snižování prostředků na vědu, recesi a obecnému snižování platů universita všude jinde než ve vědě bohapustě utrácí, staví nové parkoviště, nové cesty, nový monument, dokonce staví i bazén a divadlo. Přitom regály v knihovně zejí prázdnotou a už i Alex žbrblá, že mu o dvě stovky snížili plat. Obecně v Dublinu všichni využili pár trochu letních dní k tomu, aby natřeli všechna okna, kandelábry, nábytek, prostě všechno, dokonce i květiny.

Juao, Portugalec, kterého Riccardo potkal na sérii přednášek "jak udělat z vědy slušný byznys" hrál včera v jedné hospodě v centru na piano, kytaru a zpíval k tomu vlastnoručně složené písničky v rámci projektu "open mic night". Rozhodně jeho výkon byl o třídu lepší, než jeho dvou předskokanů.

Po několika, asi tak třech, příjemných dnech počasí pádně odpovědělo na řečnicky nadhozenou otázku, že přece nemůže pršet celý den.

Ve čtvrtek se po mnohých odkladech konečně odehrál slavný transfer talk a musím se pochválit, měl jsem se svojí přednáškou nebývalý úspěch. Škoda, že jediní dva, kteří u toho nebyli, byli Brian a Lorraine. První na dovolené, šéfová musela domů dřív.

Tento týden bude flór naposled.

Riccardo je poslední dobou nezvykle často vzteklý, když si dovolíme byť jen lehce nesouhlasit s něčím, co tvrdí, nebo co chce udělat. Chová se občas jak malý dítě. Mimochodem přestěhoval se z periferie ke dvěma Irkám, prý do nejčistšího bytu v Irsku, kousek ode mě s Alexem. Už mu nikdo nevaří, takže má o důvod míň si stěžovat. Zděšeně se vrátil z prvního nákupu v sámošce, že utratil strašně moc peněz, inu každý den čerstvá ryba v téhle farmářské zemi je drahý špás. S Alexem jsme jednohlasně zvolali "Welcome to Ireland", po devíti měsícich...

Na sobotu nás Leona pozvala k sobě na zahradu na grilování a rozlučku. Přespříští týden tu bude naposled a pak jede domů, teda nejprve na zaslouženou dovolenou. Taky se na to těším, protože to bude vítaná možnost vymanit se z toho smradlavého, zaprášeného, radioaktivního labu a sednout si na jí uvolněné místo. Musím přiznat, že to byl jeden z nejlepších večerů tady v Dublinu. Leona se představila jako fantastická hostitelka. Základní problém jako rozdělat jsme zvládli bravurně. Na Alexovu otázku Riccardo přiznal, že doma mají ohniště, ale že oheň vždy rozdělával jeho otec. Pověst Riccardo naprostým selháním potvrdil, takže jsem nevšímaje si Alexových teoretických rad rozdělal oheň. Kromě tuny chlebíčků jsme každý snědli asi tři kila výtečně naloženého upečeného masa, párků, zlatým hřebem bylo prvotřídní tiramisu a nakonec nás Leona dorazila ještě koláčem. Třešničkou na dortu byla domácí meruňkovice, na kterou Seamus nemá nejlepší vzpomínky, neb po vyexování koňské dávky běhal po bytě a naříkal, že mu hoří obličej, co to v Čechách vyrábímě za fucking jed a my jsme z něj pochopitelně měli prdel, mimo jiné proto, že už byly tři ráno. Tiramisu bylo natolik vynikající a reakce natolik fanatické, že Leona uvažuje o tom, že by ještě na úplný závěr svého působení jedno plato vyrobila. Chválihodná myšlenka! Stínem grilování byl fakt, že následující den jsem vážil o 2.5 kg víc, ale už se zase vracím k normálu.

Nutno podotknout, že jsme měli docela kliku, den před grilováním celý den lilo, den po něm lilo, stejně tak jako půl dne G, ale nakonec se bůh deště zázračně smiloval.

Šéfová skutečně i nadále chodí do práce jako by se nechumelilo a jako by vůbec nebyla těhotná, jen ředitelování předala komusi, koho jsem v životě neviděl.

Včera jsem se utvrdil v tom, že v téhle zemi je neobyčejně vysoký výskyt kreténů, v osm hodin večer, akorát když jsem si uvařil večeři, mi přijel přímo pod okno náklaďák, na jehož korbě začali vařit asfalt, celý barel asfaltu, aby zalili maličkou jamku v chodníku. Pochopitelně to nemohli udělat přes den, kdy jsou lidi v práci - během pár minut naprosto šílenej smrad. Utekl jsem.

Odmítl jsem se podepsat petici pro Akademii věd. Abych pravdu řekl, nemyslím si, že nápad dát víc peněz na výzkum universitám na úkor kryptokomunistických molochů je v základě špatný. Koneckonců, vím dobře, jak to vypadalo kupříkladu na Ondřejově.

Taky se stala hrozně podivná věc. Cestou do práce jsem na silnici uviděl mrtvýho, přejetýho hada. Přitom Irsko je považováno za zemi, kde hadi nejsou, protože je svatý Patrik vyhnal utopit do moře mocným úderem hole o zem. Záhada.

Dublin 19

2009-06-13T11:08:00.000-07:00

„Léto“ se přeci jen nějak projevilo, zčistajasna se objevila hejna much všech myslitelných velikostí.. Konečně přestalo pršet a teď k večeru se teplota vyšplhala zpátky na 13 stupňů, což je teplota, kdy si všichni Irové pochvalují, jak je krásně teploučko a léto. Před UCD postavili skluzavku a koupaliště pro děti, které praská ve švech, nehledě na to, že mi jde pára od huby, když jedu kolem na kole. Nikdy dřív jsem nežil v zemi, kde zima trvá dvanáct měsíců. Předpověď počasí je tady dost zavádějící, nejvyšší denní 16 C znamená, že je možné, že se někde v Irsku na minutu na slunci dotkne teplota této pomyslné hranice a ihned spadne zpátky. Leona tvrdila, že tu, zatímco jsem byl pryč v Řecku, bylo jeden den 25 C, čemuž prostě nevěřím. Tak dlouho jsem se usmíval nad tím, že tu všichni dokola mluví o počasí, ale asi je to vážně nevyhnutelné.

Zeptal jsem se na letišti na taxík, chlápek řekl 30-35 Euro a ochotně se chystal mi hodit zavazadlo do kufru. Jel jsem autobusem za 8 Eur. Kamsi do neznáma... K mému unavenému překvapení, a když jsem o tom mluvil se Zuzkou, tak říkala, že nedávno zažila k nemilému údivu totéž, a sice že noční aircoach nejede po stejné trase jako denní, i když tomu nic nenapovídá. Dojel do centra a začal se v nepravidelných kličkách ploužit po městě a jen díky občasným výkřikům řidiče se dalo tušit, kde a u jakého hotelu tak zhruba jsme. Dělal různá větší i menší kolečka, aby asi po hodině dojel z opačné strany zase zpátky na místo vzdálené dvě zastávky od centra, kde jsem raději vystoupil a zbytek štreky došel pěšky – což bych musel tak jako tak. Povlékl jsem postel a ihned usnul.

V kobce se taky nic nezměnilo, jen mám novou poněkud hlasitou lesbickou sousedku z Thajska. Tak se jí třeba někdy zeptám na Thajsko, i když nevypadala, že by s ní kdy byla řeč delší, než „hello“, když se náhodou potkáme u popelnice. Za zamřížovaným okýnkem i dnes prší, občas jen poprchává a občas se k dešti jen schyluje. Ideální počasí na disertaci, jen se k tomu dokopat. Ona proležená postel není úplně ideální místo na vědeckou práci, ale když to nejde jinak...

V úterý po návratu jsem měl pocit, že jsem tu nikomu nechyběl. Nikdo se ani nezeptal, jak jsem se měl, nic. Vlastně akorát Leona a Carlo z Itálie přes Skype. Zároveň mi radostně zvěstoval, že jeho žena čeká další dítě. On je nadšený, Elisabeta prý už míň.

Kromě toho koupaliště se na UCD nic moc nezměnilo, tedy alespoň ne k lepšímu. Dobrá polovina budov a veškeré plochy mezi nimi je rozrývaná bagry a rozvrtávaná sbíječkami, každý den nová vrstva prachu. Leona provádí nepřetržitě měření a ozařuje krystal i nás ostatní ve dne v noci. Nás ostatní znamená mě a občas Zuzku, protože Riccardo s Alexem jsou pořád ještě na pracovní dovolené v Africe, Kubánek sice připustil, že mu s tím kluci nemají jak pomoct, ale že Riccardo aspoň dělá dobré sendviče. Je to na palici, sám na oběd, sám na kafe, za celý den nemám s kým prohodit jediné slovo. Antonio baští každý den chick'n'tenders s hranolkama a barbecue, prý aby neztrácel čas obědem, od chvíle, co jsem do Dublinu přijel, tak tomu nikdy nebylo jinak. Kupodivu, na rozdíl ode mě vůbec není tlustý. Sheilla se tváří velmi důležitě, pořád všem zdůrazňuje, jak je pracovně vytížená nejrůznějšími důležitými meetingy, s sebou na oběd bere jen Zuzku, na Seamuse kašle a na mě tuplem. Jak říkala, když se bavila s Garym, oni jsou to staré dobré jádro, což chápu, tak to bývá v kdejakém kolektivu. Omezuji docházku o třetinu, necítím se v tom labu dobře.

Začal jsem pravidelně utrácet, skoro každý den si kupuju smoothie, malý, téměř čerstvý ovocný džus s rozmixovaným jogurtem za nekřesťanské 3.85 Eura a kafe do umělé hmoty za báječných 2.45 Eur. Velikosti kafí jsou tu odstupňované následovně: vysoké odpovídá malému, obří normálnímu a pro mě poněkud záhadné označení „dvacítka“ velkému půllitru.

Týden v Řecku mě jen utvrdil v tom, že tady tahle „zelená“ země je zkurvená. Mám obrovskou chuť se na to tady vysrat. Přitáhli sem loseři ze všech koutů světa, protože doma by chcípli hlady, a já jsem svým způsobem jeden z nich. Život rozhodují drobnosti. Integrál už půl roku nepozoroval žádný burst, přestože by měl zaregistrovat zhruba jeden za měsíc. Byl jsem střízlivě opatrný a očekával jsem, že budu mít do disertačky za rok tak šest, sedm kousků, zatím mám za devět měsíců dva.

Náhodou jsem spatřil na ulici Číňanku s florbalovou hokejkou, běžel jsem za ní přes půl Rathmines, že se málem lekla, že jí chci přepadnout, ale nakonec to dopadlo tak, že s nimi hraju každou neděli (ehm, zatím jsem byl jednou) florbal. Dostat do Dublinu letadlem florbalku nebylo vůbec lehké a zpátky do bude ještě mnohem těžší přesvědčit je, že to není „weapon“. V Praze na Ruzyni jsem měl štěstí, že mladá paní u rentgenu sama florbal hrávala a měla pochopení, že se mi opravdu nechce platit 40 Euro za odbavení „nadměrně rozměrného zavazadla“,zvlášť, když jinak mám jen příruční kufr. I přesto jsem potřeboval tři další svolení a celou cestu mi vrchní letuška zdůrazňovala, jak jí mám být vděčný, i když rozhodl sám kapitán, který sice říkal, že nic podobného nikdy neviděl, ale že mu je to fucking jedno – Ir. Na té samé palubě Airlingus jsem si dal dvě skelničky vody za 5 Euro.

Dublin 18

2009-03-06T06:12:00.000-08:00

Do odletu domů zbývají jen dva dny, takže i přes značnou únavu mám dobrou náladu a nepřipouštím si, že třeba v letadle vůbec nemusí být volné místo nebo že budou problémy s dovolenou. Poslední dva dny se odehrávaly jak přes kopírák, dlouho do noci jsem smolil report pro Briana s Lorraine a ráno se probudil kolem páté hodiny tak krutou zimou, že jsem musel přitopit. Akorát pak u hlučného topení nejde usnout.

Leona má očividně také mnohem lepší náladu, z čehož mám velikou radost - dokonce navrhovala, že bychom u ní v domě mohli uspořádat menší zahradní slavnost. Zuzka je taky fajn, konečně to trochu vypadá na spolupráci. Navíc se jako bonus vrátil na nějaké čas John a to je prima chlapík. Riccardo se vrátil z Toskánska dost drcený, neb ho odmítlo děvče, za kterým tam jel, přestože oficiálním důvodem byl karneval. Snažil jsem se udělat radost, pomohl mu s prací a dokonce jsem v záchvěvu dobré vůle navrhl, že můžem jít na pivo, že za ním klidně dojedu do toho jeho Dundrumu.

No ale stejně to většinou skončí tak, že já s Alexem čas od času zajdeme do hospody a klábosíme o všem možném. Jako já jsem měl vysněnou zemi, kam jsem se chtěl podívat, Mexiko, Alex má Malaysii. Když jsem se ptal proč zrovna tam, říkal, že vlastně ani neví, že prostě jednoho dne zapíchl prst někam do mapy a od té doby se toho nápadu ne a ne zbavit. Kromě toho taky říkal, že většina těch žen, které tu člověk může potkat po dublinských ulicích s hlavou zahalenou v šátku, jsou Malajky.

V Bernadu Shawovi se s námi dal do řeči párek nacionalistický maďarský audiovizuální umělec a Irka. Ona byla docela fajn a říkala, že Irové jsou ti poslední, kdo můžou žbrblat, že je tu fůra cizinců, protože ve světě je Irů roztroušeno mnohem, mnohem víc, než jich je v samotném Irsku. O pár dní později mi v tom samém baru Brazilec vařil čaj na zahřátí, zatímco jsem mrzl u internetu, a povídal, "so Malaysia you say? That ain't fucking bad, amigo, not fucking bad..."

Už mám trošku cestovní horečku, neočekávaně brzo před cestou, report hotový a můžu se pustit do další práce. Kdoví, kam nakonec pojedeme.

Dublin 17

2009-02-28T10:08:00.000-08:00

Na stropě na pánském záchodě Bernarda Shawa je nápis "If you don't love yourself who else will?" A pod to někdo připsal "a good woman".

Dublin 16

2009-02-28T09:15:00.000-08:00

Venku rozkvetly stromy růžovými květy, skoro jako třešně doma na Ládví. Ind mě zlákal ochutnávkou na chicken korma. Jméno až příliš připomíná slovo karma, které mi tu v poslední době častokrát vytanulo na mysl. A vracím se ke psaní, na truc. Zkusím poskládat další střípky příběhu, který začal tak dávno, že se možná ani nikdy nestal, jak tak rád říkávám...

Včera jsme seděli po náročném týdnu s Alexem, dlouho jsme hledali místo, kam se dá v pátek večer zajít, aniž by si člověk připadal jako v metru při ranní špičce. Naštěstí kolem jedné ráno se dav lidí pomalu rozpouštěl. Slíbené fotky z karnevalu z Benátek nepřinesl. Ani film Novecento.

Ten samý den dopoledne jsem si vysloužil potlesk studentů, když se mi povedl na praktikách demonstrační pokus s ochlazováním polovodiče a diody v tekutém dusíku. Těsně před tím jsem musel projít X-ray paprskem, kteří moji zasraní kolegové měli puštěný v laborce, abych si mohl tekutý dusík nalít do termosky. Leona si klepala na čelo, že jsem srab, že záření je prý slabé. Carlo tam nebyl, jen večer před tím načáral na papír na dveřích lebku se zkříženými hnáty se stručným nápisem "X-ray on!". Tím víc si člověk uvědomuje, že čas se krátí a je třeba odhazovat zátěže. Stejně tak víc si uvědomuji, jak někteří lidi jsou fajn a jiní ne.

Leona mi přijde permanentně nasraná, pracuje s Carlem, ale za zdí na něj nadává. Přitom Carlo se jeví jako ten z nich, kdo má představu o tom, jak se dobrat odnikud k výsledkům. Ráno mi na pozdrav neodpovídá, jen občas kysele a úsečně zdůrazní, že ona tady je denně od brzkého rána do večera, ne jako já flákač, který si přijde v deset a dovolí si občas odejít před šestou. Když mě Alex učil, jak poděkovat portugalsky Brazilské servírce, zpražila mě pohrdavými slovy "já myslela, že máš Petru..." Samozřejmě mě mrzí, že si s ní nerozumím, ale to je tak asi všechno, co s tím nadělám. Důvody mi nejsou jasné. Naše skupina je podivná. Když přišla později, zdůrazňovala, že přišla za ranního kuropění, ale že musela do nemocnice a když jsem se ptal, jestli je ok, že snad nic vážného, vysvětlila mi zdvořile, že po tom mi je hovno. Doufám, že se to zlepší.

Potkal jsem v Toast cafe dva kluky z UCD, pozvali mě ke stolu a asi hodinu jsme u fotbalového zápasu naprosto bezzubého Arsenalu klábosili. Moc mi to pomohlo. Přistihl jsem se, že Irsko docela chválím. Je pravda, že co jsem se vrátil po vánocích, si tu na nic nestěžuju, jen se mi stýská. Vyprávěl jsem i o Garym, zrovna to bylo čerstvě po jeho posledním extempóre. Často do kanclu zaplaťpánbůh nechodí, ale svoji nesnášenlivost dokáže dát důrazně najevo i během pouhých pár minut. Místo říct s dovolením, vztekle zezadu nakopl moji židli a když jsem se zděšeně otočil od práce, co se probůh děje, procedil, že chce projít ke SVÉMU místu. Nezmohl jsem se v šoku na nic. Kluci z UCD utrousili, že s tím nic nenadělám, že kreténa najdu všude a že se s ním nemám srát a nemám se bát poslat ho kam patří se slovy "FFFFok OOOOf". Přičemž to vyslovil tak procítěně a s tak krásným zabarvením a přízvukem, že od té chvíle mám dojem, že mě v Irsku už nemůže nic naštvat. Je pravda, že mi poslední dobou přijde většina lidí tady fajn, ať už je to francouzská pekařka, Seamus, který mi půjčil hrozně veselý kreslený film Futurama od tvůrců Simpsonů, po Alexe, Antonia, studenty, nebo vůbec lidi, co denně potkávám. Kdybyste mi před nějakým rokem řekli, že půjdu v dešti, zahalený v plášti ztichlou Rathmines Road a budu tomu říkat, že jdu domů, zasmál bych se, že vám přeskočilo. Stejně je ta Francie, nebo Španělsko mhonem přijemnější, přemítal jsem o tom dneska, že mám Francouštinu mnohem radši a že asi není náhoda, že se z lidí, se kterými se dávám do řeči se často vyklubou Francouzi, nebo Španělé. A vlastně i Irové. A vlastně mi je úplně putna, odkud kdo je.

Když jsme si s Alexem objednávali pivo, vzpomněl jsem si na film V Bruggách, "one gay beer for my gay friend and a real beer for me..." Smáli jsme se oba.

Po zhruba 24 hodinovém uhánění jsme konečně dokopali Sinead, aby nám dala přednášku o analýze dat ze SPI, naplánované pokračování Shiella odmítla slovy, že dnes fakt ne. Tou dobou jsem už měl na stole vzkaz od Briana, který má ve zvyku chodit kolem sedmé hodiny večerní - a hrozně se diví, že jsou už všichni pryč a u mě se diví dvojnásob jak to, že jsem na odchodu. Mám napsat deset stran o tom, co jsem za pět měsíců udělal. Když jsem to říkal Seamusovi, zbledl a říkal, že doufá, že on nic takového dělat nemusí, protože by to vydalo tak na dvě věty. Uvědomil jsem si další svoji chybu, není důležité co děláš, ale jakou formou prezentuješ výsledky. Irové jsou manažeři. Krásně to předvedla Sheilla odpoledne. Je zodpovědná za data z družice, běhala tam nervózní a křičela ať někdo něco udělá, že na webu nejsou žádné nové informace. Normální člověk by se na to podíval sám, co je špatně, ale Irové to prostě neumí, na všechno mají lidi. A najednou lidi nebyli, prostě i Japonci i Němci párkrát do roka jdou v pátek domů brzo. Den před tím si ke mě bez upejpání přisedl nějaký místní cvok, který mi ihned vyklopil, že prý předstírá, že je blázen, aby nemusel pracovat a že to doporučuje, protože má od vlády dost peněz a má hodně času na přemýšlení. Zaplatil mi dvě piva a já mu na oplátku vyprávěl o vesmíru. Byl u vytržení, jen občas, když kolem procházela servírka, vykřikl "oh, she's gorgeous!"

Klobouk dolů, ti Indové to jídlo umí opravdu dobře a příjemně okořenit.

Míša za mnou jednoho dne ráno přišla a velmi důrazně mi sdělila, že si nepřeje, abych jí jakkoli zmiňoval ve svém blogu. Odvětil jsem smířlivým tónem, že to jí slíbit nemůžu, že prostě píšu o všem, co mě tu potkává. Ale dobrá, o Míše už psát nebudu, vyprávění sice bude neúplné, ale tady už o ní ani o ničem s ní spojeném neuslyšíte.

Mimochodem, stal jsem se plnohodnotným občanem, vlastním platební kartu, takzvanou laser card. Jen tak zkusmo jsem se zastavil ve své pobočce a povídám, že jsem si minulý týden zažádal o kartu a že bych ji rád používal na dovolené a jak dlouho celý proces tak asi tak trvá. Slečna povídá, že zhruba dva dny a otevřela šuplík se štosem karet s tím, že možná už přišla. Jak se prý jmenuju. Pak mi dala mojí kartu a říká, zadejte svůj nový pin a hotovo. Neuvěřitelné. Kdybych řekl, že jsem O'Brien a v balíčku karet zrovna bylo jeho jméno, měl bych ihned přístup k jeho účtu. Když si vzpomenu, že poslání peněz z účtu na účet přes internetové bankovnictví trvalo měsíc a musel jsem projít trojí autentifikací, včetně detailních otázek typu, co jsem měl včera ráno k snídani...

Ota píše z Řecka taky blog: http://uotase.blogspot.com

Dublin 15

2009-01-23T06:22:00.000-08:00

Tak blog už je tak populární, že ho čtou i ti, o kterých se občas zmíním. Cílem není někoho nasrat, ani zesměšnit, ale nechat volný průchod tomu, co si v danou chvíli myslím.

Dublin 14

2009-01-22T06:39:00.000-08:00

Kolem půlnoci si mumlám, co to je za divné šramocení zvenčí a kupodivu zeď dvorku pod oknem přelézají dva chlapi v černém s baterkama a zvědavě olizují světlem temná zakoutí. Co tady hledáte, ptám se a světla baterek olizují okno, které jsem právě otevřel. Jeden z nich vykoktal, ne příliš přesvědčivě, že sem, přes dvoumetrovou zeď spadly rukavice... Pak se po chvilce přehoupli přes zeď zpátky. I když měli na zádech napsáno Garda, tedy místní policie, neusínalo se mi snadno.

Dnešní den byl celý nějaký nijaký. Ráno jsem se pachtil s nalepováním eletronických obvodů pájkou. Astronomická praktika jsou fajn, fyzikální zajímavá, ale tyhle microlabs budou peklo. Rumun Vio, se kterým jsem měl tu čest v nekřesťanských devět hodin ráno, je teoretik, takže chvílema nebylo jasné, kdo ty RC obvody učí a kdo je vidí prvně v životě.

Odpoledne mi Míša přišla říct, že jsem jí blogem pěkně nasral. Vytištěný měla pouze odstavec o klobáse, který jí poslal nějaký vášnivý čtenář, jenž se na daném cáru papíru podivoval, že slovem zlatičko tituluji Petru a ne ji. Prý nabíječka byla z mé strany poděkování za to, že mi tu pomáhala shánět bydlení. Zlatý svět v mých představách, kde si lidé pomáhají, aniž by za to něco čekali. Asi by mi to mělo být jedno, ale mrzí mě, že se jí to dotklo, to jsem věru svým popisem nechtěl. Na druhou stranu, asi bych se taky naštval, kdybych se o sobě dočetl. Teď čekám, kdy se ozve Lucie Tvarůžková. Všechna sláva, polní tráva, ale co jsem napsal, za tím si stojím.

Docela by mě zajímalo, kdo to byl. Přátelé, pokud to uniklo vaší pozornosti, můžete nechávat komentáře přímo u blogu.

Joni mi daroval před svým odjezdem teploměr. Udělátko si pamatuje nejnižší a nejvyšší dosaženou hodnotu od resetu. Nejvyšší denní, resp. večer, 19 C, nejnižší ranní, nebo večerní před zapnutím topení 12 C. V koupelně 7.5 C. To si pak člověk dvakrát rozmýšlí, jestli si tu sprchu dá, nebo ne. Jinak jsem pomáhal Jonimu s transportem věcí do sídla charity, za odměnu mám dva talíře, monitor, skener, kladivo, maličkou magnetickou tabuli, minikávovar, šuple, co se akorát vejde pod postel a škrabku na brambory. Jeho skříňku jsem umístil do skříně, takže konečně v ní mám poličky. Zaplaťpánbůh, že už to stěhování je za mnou, Míša byla na lyžích u Salzburgu, tak jsem poprosil o pomoc její jmenovkyni Michelle z vedlejších dveří a ta se nabídla, že její přítel jí půjčí dodávku. Akorát, jak už to u Irů bývá, až na třetí pokus skutenčně přišla v čas, na který jsme byli domluveni. Ale stejně, je hotovo, díky moc.

Po půlhodině psaní jsem si uvědomil, že mi je hrozná zima a že mojí přítomností stoupla teplota jen o jediný stupeň na 13 C. Zapínám elektrická kamna.

Máme nového kolegu, na půl roku. Carlo, Ital. Super chlápek. Ani by člověk neřekl, že mu je čtyřicet. Na potkání vypráví, že má půlroční dítě a že to je peklo, jak pořád řve, ale je vidět, že přesto všechno ho má rád. Věiml si, že v Itálii jsou okolní lidi k (cizím) dětem mnohem přátelštější a mnohem víc na ně švitoří a rozmazlují je. Přijde mi tady ze všech lidí nejnormálnější. Mimo jiné mu patří dík za to, že konečně zavedl pravidla pro práci s radioaktivními vzorky v naší laborce a je o něco menší pravděpodobnost, že umřu nepřipraveně mladý. Bude pracovat s Míšou.

Na večer jsem pozval Riccarda k Alexovi a Martě, že bychom si mohli zahrát Arenu, když už jsem ji sem táhl. Uvidíme, jak to půjde, už si vůbec nepamatuju pravidla. Celé jsem to svolal, ale teď se mi přiznávám nikam nechce, připadám si vyhořelý. Na ICQ mi píšou lidi, které znám sice ne bůhvíjak dobře, ale relativně dlouho, že vědí, že si se mnou nebudou mít nikdy v životě co říct a že mě mažou, MAŽOU, kamaráde! Je to divné virtuálně umírat. Když jsem přišel k Alexovi, měl návštěvu, takže z Areny sešlo.

Mám se, hlavně díky Jonimu, po materiální stránce výrazně líp než vloni, stejně si připadám sám a stýská se mi. Víno, sýr, hudba to jen nepatrně zmírňují. První týden v roce 2009 je pomalu za mnou. Svoji roli hrálo určitě i to, že jsem po čtrnácti dnech konečně vylezl z postele a přestal kašlat a smrkat a nemoc už odeznívá, takže i Dublin je mnohem přívětivější než propocené cejchy. Práce se mi nedaří tak, jako zpočátku, ale doufám, že se to rychle poddá. Asi je toho na první týden hrozně moc. Troje praktika, spousta dat z Integralu ke zpracování. Dojíždění do práce i ta všudypřítomná zima a angličtina. Výborný je uherský salám, co jsem dostal z domova na cestu, lahůdka.

Lorraine nám dnes zvěstovala, že je těhotná, ale že nemusíme panikařit, že bude doma na telefonu. Řeč se stočila i na to, že v září možná pojedu do Benátek na konferenci a že vraždy, které jsou v severním Dublinu na denním pořádku, má na svědomí hlavně drogová mafie.

Navzdory doporučení Mladé Fronty, poslouchám hudbu na počítači a k tomu si svítím novým monitorem, noťas zašitý pod stolkem.

Vrátil jsem se docela uondaný z výletu k vodopádu Powerscourt. Riccardo, časnější ptáče, stihl před tím ještě návštěvu zahrady u golfového klubu pár kilometrů vedle.

Už vím, co to znamená irský venkov v okolí Dublinu, který spíš než venkovskou krajinu připomínal luxusní vilovou čtvrť: Jeď autobusem na konečnou. Jdi 8km po frekventované silnici tam a stejnou silnicí jdi ve tmě a dešti zpátky a doufej, že tě kolem svištící auta nesejmou - není totiž kam uhnout, silnici lemuje po celou dobu z obou stran zeď. U malého vodopádu je velké parkoviště, poplatek ale musí zaplatit každý i ti, co se doplazili po svých .

Po více než hodinovém čekání na autobus tam jsem už už tahal z kapsy telefon, že nikam nejdu, neb je škoda relativně hezký den prostát na zastávce, když tu náhle přijel autobus o půl hodiny mimo jízdí řád.

Z hovoru lidí na zastávce cestou zpátky jsem seznal, že žádný autobus už asi osmdesát minut nejel, ale nikdo v nepříjemné zimě nekřičel lumpové. Když konečně přijel nějaký autobus, sdělil nám řidič, že on je sice ten správný autobus, který jede správně podle jízdního řádu, ale že nás nemůže odvézt, protože předchozí vynechal. Ze čtyřiceti lidí na zastávce to třicetdevět vzalo jako fakt, jen já jsem řidiči sdělil, že to je kravina. Otráveně tedy zavolal na dispečink, kde mu samozřejmě potvrdili, že má jet. To už jsem byl bez Riccarda, který, když viděl, že tu a tam popíjím z lahve víno, šel do nejbližší vinárny, která stála na náměstí té maličké vesničky, hned vedle zastávky. Marně jsem mu telefonoval, odpověděl k mému údivu, že mám autobus tak o půl hodiny zdržet, měl jsem už zaplaceno, takže jsem volal znovu, prý že to hravě stihne, než chumel lidí nastoupí. Nestihl ani náznakem, přestože na autobus celou dobu koukal od skleničky. Pak mi hrozně překvapeně volal, jak to, že mu to ujelo. Poté mi psal ještě jednou, že to byl geniální tah, nechat si ujet autobus a promeškat večeři, že potkal dvě Italky v baru a pět Brazilek na zastávce a ujel mu jen jeden autobus, že tedy vyhrál 7:1. Podivuhodné bylo, že asi hodinu před tím odmítl přijít v neděli za mnou a za Alexem si zahrát Arenu, protože prý Luas stojí 4 Eura zpáteční lístek a on už utratil příliš peněz za víkend. Což byla pravda. Já jsem zaplaťpánbůh nebyl schopen brzy ráno vstát a zmeškal jsem další Riccardovinu, houbovou polévku v golfovém klubu za 16 Euro. I když říkal, že byla vynikající, děkoval jsem si v duchu za svoji lenost. Vstup do zahrady 6 Euro, studenti 5.50. U vodopádu totéž v bleděmodrém, jen chlápek byl schovívavější a vzhledem k tomu, že bylo deset minut do zavírací doby nám prodal dětské vstupné za 4.5 Euro. Zatímco autobusy zdražili od ledna tak o 15%, Luas o 33% a nikdo v téhle zemi neřekl ani popel.

Kaluže kolem vodopádu byly zamrzlé, na okolních vrcholcích jinak zelených kopců se bělal led a vodopád vypadal přesně tak, jak si člověk představuje obyčejný horský vodopád, jen pár metrů vedle postavili zmíněné parkoviště, dětské hřiště a hajzlíky. Podle Riccardova průvodce prý největší vodopád v Irsku. Cedule hlásala, že je zde zakázáno pít alkohol, lézt do vody a do skal, sociálně se družit a řvát. Kromě toho že správce nenese žádnou zodpovědnost za poškození aut, majetku nebo osob.

Ve čtvrtek jsme s Riccardem, který mi to od božího rána připomínal, stihli dýchánek sci-fi klubu, oproti mně tuze mladí lidé tam obhajovali v akademické rovině komunismus, každý druhý měl na tričku buď Fidela, nebo aspoň Che Gevarru a v podstatě se se mnou, starým dědkem, nikdo moc nebavil. Jen co skončilo promítání vtipného varieté Dr. Horrible, prchl jsem domů do brlohu.

Problém téhle země je, že je tu permanentně tma a zima. Je jedna odpoledne, slunce už dávno zapadlo a já nehci vidět účet za topení.

Alex naléhal na Riccarda, aby nedělal buznu a přišel do mnou navrhnuté hospůdky se vznešeným názvem Bernard Shaw, abychom si tu Arenu mohli zahrát, když už jsem si dal práci se čtením pravidel. Zabloudil jsem tam náhodou v den, kdy jsem si koupl telefon a potřeboval se zaregistrovat přes web, nabízejí totiž free wifi. Riccardo prý nemůže hned ze dvou důvodů, musí si vyprat, což v Riccardově případě znamená dát své špinavé prádlo jeho paní domácí do koše na vyprání, a lístek na Luas mu přijde drahý. Je to cvok, polévka za 16 babek mu přijde v pořádku a ještě si pochvaloval, jak se dobře naobědval, drahé by to prý bylo, kdyby stála přes dvacet...

Někdy mu nerozumím, je jak malé dítě. Křičí, že nemůže k Míše na kafe, nebo zůstat déle v práci, protože by zmeškal večeři od paní domácí v 6h30pm, ale v baru klidně zůstane, nebo když jde o kreslený film, nebo komiks, nezná pojem zodpovědnost. Na druhou stranu, já občas taky dělám podobné blbosti. Petra může vyprávět.

Překvapivě očividně zvítězil Riccardo, protože Alex teď píše, že asi nepůjde, nepomáhá ani moje převzaté "come on, don't be kokot!"

Zapojil jsem subwoofery. Dobrej sound! Chudáci sousedi a to to pouštím potichu. Hloupé je, že když běží reprák, musím ze zásuvky vyhodit topení.

Dlouho to vypadalo, že budu učit kromě astronomie počítače. Nakonec na mě padly praktika z fyziky - takový pelmel od Brownova pohybu, po měření náboje elektronu sledováním nabité kapky oleje, nebo skenování povrchu vzorku pomocí kvantového tunelového jevu - a, potěš pánbůh, praktika z mikroelektroniky. Už na škole jsem neměl všechny ty RLC obvody pranic rád, u některých prvků v obvodu ani nevím, co jsou zač a už vůbec ne, jak se počítají jejich vlastnosti. Není divu, v zemi, kde nikdo nedělá, co umí, ale co se namane, ani já nevybočuju z irských zvyklostí. Asi to nikdo jiný nechtěl. Je to dost složité, žádný návod k nim neexistuje, přitom třeba astronomická praktika jsou vytvořena tak, že by i průměrná opice neměla mít podle manuálu nejmenší problém. Je napsaný stylem: "klikni sem, opiš číslo, klikni támhle, opiš číslo, čísla sečti a výsledek napiš do tohoto řádku a vybarvi pastelkou." Přesto dobrá půlka studentů na to koukala jak vyorané myši. Ale na druhou stranu druhých dobrých 50% je šikovných, baví je to, pracují dobře, radost pohledět.

Škole se povedl ještě jeden zajímavý trik, naplánovala mi hodiny tak, že se překrývají a prý se s tím podle zodpovědných lidí nedá vůbec nic dělat, protože centrální rozvrh prý vymyslel počítač, a proto je posvátný. Takže se mám oficálně rozpůlit, nebo naklonovat.

Uvědomil jsem si, že odjezdem Joniho mi vlastně zmizela jediná blízká a zpřízněná duše. Nevím, proč se Petře nelíbil, ale tím jak ho už znám dlouho, jsme kamarádi.

Dojem hnusného jídla k obědu výrazně nevylepšila ani pohledná Brazilka, jenž mi krmi podávala... Zjišťuji, že mi je to už všechno nějak jedno.

Dublin 13

2008-12-21T12:09:00.000-08:00

Tentokrát se mi do psaní ani trochu nechtělo a už několik dní jsem další příspěvek odkládal. Co dní, v podstatě skoro celý měsíc. Proto se pokusím tento blog zkrátit na nezbytné minimum.

Zazimoval jsem svůj "domov" v Rathmines. Další den jsem se tam už nevrátil, Radek na recepci v hotelu, kde přebývala posádka ČSA, bez problémů kývl na naši zdvořilou žádost a dovolil mi zůstávat s Petrou na jejím pokoji. Základní stan jsme tedy rozbili tam. V teple a se snídaní. Už dva dny v kuse pršelo...

Jak už jsem se asi zmínil dříve, po zevrubném zkoumání jsem se rozhodl pořídit si tarif a nový Skype-enabled telefon u operátora "3". Svou roli zajisté sehrálo, že nabízí svým zákazníkům používání Skypu a Messengeru zdarma a i to že logo "3" je nápadně podobné logu Shadowrunu. Následující dny po jsem strávil běháním po městě po obchodech "3" - nachodil jsem ten den přes 15km a rezignoval jsem tento den na veškerou práci v UCD - a asi 8h čistého času u hlasitého odposlechu na lince s technickou podporou, protože fungovalo vše až na Skype a Messenger. Zhruba co půl hodiny přerušovala sžíravý popěvek "Three is a magic number" operátorka a těžkopádnou angličtinou mi už po bůhvíkolikaté říkala, že mě přepojuje na technické oddělení - ne náhodou je prodejce a technická podpora od sebe zcela oddělená, nejlépe v úplně jiné zemi, aby mohla technická podpora odpálkovat lidi na prodejnu a prodejna na podporu. Mým nečekaným trumfem v rukávu oproti argumentům, že musím půl roku počkat na nový software, se stal fakt, že promoční telefon ve výloze fungoval správně.

Na závěr třetího dne, kdy moje nálada křečovitě oscilovala mezi stavem zábavné hry a nasraného utrpení mi paní z hotline důrazně nařídila, že musím opět zajít do prodejny, kde mi vymění telefon za jiný nefunkční a ten si následující týden znovu vyměním za jiný nefunkční, asi až do doby, kdy mě to přestane bavit. Usmál jsem se, slíbil jí, že tam doběhnu do deseti minut, vypnul jsem telefon a ulici s obchodem jsem se vyhnul obloukem. Večer jsem změnil datum v telefonu na rok 2007, stáhl a nainstaloval Skype i Live Messengera, změnil datum zpátky a vše funguje, jak má.

Tou dobou už jsme za sebou měli zlatý hřeb programu, výlet na Newgrange. Petra měla v Dublinu jeden den volno. Ideální datum, pouhé dva dny před zimním slunovratem a počasí relativně příznivé, zima, ale jen poprchávalo. Den před Petinným příletem jsem strávil využívaje nový telefon a osobní charisma zařizováním výletu přes cestovní kancelář, protože jinak se tam prakticky nedá v reálném čase dostat, pokud člověk nevlastní auto. Výsledkem byla potvrzená rezervace, lístky jsem držel v ruce, dokonce jsem musel dát paní z cestovky i číslo telefonu a hlavně pak kreditky pro případ, že bych si to snad na poslední chvíli rozmyslel, aby mi mohli strhnout penále. Hodinu jsme čekali v zimě na bus, nepřijel. Po další hodině a půl mého tvrdého vyjednávání v centrále cestovky paní pochopila, že mi "we are sorry" nestačí. Nebo možná spíš nepochopila, ale nakonec povolila. S díky jsem si vzpomněl na moji učitelku angličtiny, paní Tvrdíkovou, která mi dávala za domácí úkol napsat stížnost. Asi už tehdá zřetelně tušila, jak je to za kanálem užitečné. Příště, až přijedeme, tak nás tam prý vezmou zdarma. Pokud pojede bus, samozřejmě.

Pominu drobnosti, jako že mi můj první účet za elektřinu odečetli hned dvakrát a že na vyúčtování nového tarifu mobilu se vyklubala platba hned za dva měsíce, z čehož ten první měsíc trval jen jeden jediný den. Osobně si myslím, že to není náhoda, i kdyz v letadle cestou do Prahy mi Olda svářeč říkal svůj názor a asi mu svým způsobem dávám za pravdu. Koneckonců, prý žije v Irsku už 8 let a předvánoční letenku si pro jistotu objednala a koupil už v březnu, aby se vyhnul vánočnímu návalu. Let mu v tichosti zrušili a měl podobně jako já štěstí, že dokonce dva lidi z původně po strop obsazeného letu nedorazili ke "gejtu". Příhody, které se mi tu a tam staví do cesty, jsou prý v Irsku úplně běžné. Olda totiž podotkl, že nemá smysl se proti Irsku snažit vzepřít a snažit se o evropské vidění světa. V Německu, ve Francii nebo u nás každý ví, jak má vypadat kupříkladu plot a snaží se v rámci svých možností dosáhnout ideálního stavu, v Irsku to nikdo neví, tak se ohrada zbouchá z kusu zrezlého auta, pár kamení, drátu a klády, některé ovce sice utečou, ale ne všechny, takže je to vlastně dobré. Když se k tomu přidá, že do Irska uteklo z celého světa závratné množství, jak to říci, hodně nekompetentních lidí, není se vlastně co divit.

Než jsme se rozloučili, Olda řekl ještě jednu památnou větu, "uvidíš, že se ti po mnoha letech začne po tom Irsku ještě stýskat." Něco na tom bude. V práci na mě už čeká nový vánoční gama záblesk a já doufám, že se vyhrabu z chřipky a stihnu poslední pravidelný let ČSA do Dublinu, 13. ledna.

Dublin 12

2008-12-17T03:28:00.000-08:00

Zdvořile jsem poprosil, jestli si můžu vytisknout jednu barevnou stránku, ale protože jsem zcela bez skrupulí ihned přiznal, že to bude fotka Petry a ne galaxie, nebo barevného grafu, tak mi to sekretářka zatrhla. Tak moje sluníčko zůstane černobílé. Vánoce.

Uprostřed noci už pravidelně stávám v zimě na zápraží před domem. Když zrovna není pátek, je ulice ztichlá a pouliční lampa svítí matným žlutým světlem. Miluju ten pohled na noční oblohu. Mluvil jsem dlouho s Petrou po telefonu a ráno brzo vstával.

Na kole si se mnou pohazuje dnes velmi silný vítr. Vlastně už potřetí jsem vyrazil do močí páchnoucích ulic na sever od řeky. Brodím se davem lidí, aut dalších cyklistů, takhle nějak si představuju Bangkok. Ukotvil kolo na tom samém místě v boční uličce jako zatím pokaždé a vyrušil u toho holku povalující se v chcankách. Zrovna večeřela kebab. Po mdlém 'How are you' jsem vysvětlil Káče, že opravdu chci ten super výhodný telefon a měsíční tarif nejlevnější ze všech možných. Na maličký okamžik jsem uvěřil, že by v Irsku mohlo něco hladce zafungovat. "Zapomněla jsem Vám říct, že musíte složit ještě 100 Euro deposit, který po půl roce vrátíme formou šeku." Sice si pamatuju, jaké trable byly v téhle zemi s šekem před rokem a půl, ale odkýval jsem to. "Hned? Ježíš, to ne, do 24 hodin, než se dostanete do systému," vykřikla na otázku, jestli tedy tím, že jsem právě zaplatil můžu telefon používat. Prý je z Klodzka. Pak se na mě začala podezřele a provinile usmívat a na moje zděšené 'what's up?' vykoktala, že to odklepla špatně, že zapomněla zaškrtnout, že nechci nové číslo, ale staré od O2, což by pro mě znamenalo bonus 50 Euro. Zrušit to prý nejde, protože se to údajně objeví v systému až zítra, klidně že můžu odejít, ale ona znovu začít nanovo s novou smlouvou nemůže, protože mé jméno prý už figuruje v systém. Zeptal jsem se, jestli si teď neprotiřečí. Budu tam muset znovu, nebo telefonovat na ústřednu.

Sedím v nálevně, hraje příjemný jazz, na stole mi barman vyměnil svíčku za k nerozeznání podobnou a piju nejdražší Staropramen v životě, 130 Kč za necelý půllitr, pintu, ale něco jsem si k internetu přes wifi dát musel. Tím, že tady prakticky nejsou žádné kavárny, tak některé hospody dávají k dobru internet, kromě toho, že ve většině hospod je u baru i bankomat... Dal jsem se do řeči s barmanem a s očividným úmyslem jsem zmínil, že to je hrozně zajímavé pít Staropramen po irsku po pintách, dostal jsem jako dárek půllitr, teda pintu. Děkuju.

Zítra přijede Petra, těším se hrozně moc. Škoda, že o nakonec vyšlo až na noční let a ne na dřívější s Air Lingus, už jsem vymýšlel, co jí uvařím dobrého, nebo kam půjdeme. A taky je blbý, že na O2 čísle už nemám kredit a "3" ještě nefunguje, takže jsem nemohl zavolat na bus shuttle na výlet do Newgrange, snad nebude zítra pozdě zarezervovat dvě sedadla.

Nedělám s tím tajnosti. Alex se u oběda vyptával na moje stýpko, pak překvapeně podotkl, že PhD studenti ve Španělsku dostávají taky 1000 Euro jako já, akorát jsou tam všechny náklady o polovinu levnější. Říkal, že on je domav Irsku, v Dublinu, že i když si často stěžuje, že tu má kde bydlet, má tu ženu, práci, peníze, které by mu v Madridu nikdo nedal, že tu může jezdit na kole, koukat v televizi na rugby a dýchat čistší vzduch, a že to tady vlastně má rád,resp. radši než ve Španělsku. Marta, jeho žena, si to nemyslí. Myslím, že Petra bytu nechtěla žít. A já koneckonců taky ne.

Vzpomněl jsem si na Riccarda, na Míšu působí jako rodičema rozmazlený bohatý synek. I když má asi pravdu, mám ho rád, je to vcelku hodnej kluk. Neušpiní si pro Tebe ruce, ale je docela fajn. Divné je, že močit na záchod chodí zásadně do kabinky na mísu a vždycky mu to trvá kolem 10 minut. Než jsem stačil odpoledne zmizet, zjevil se idiot a atmosféra rázem zhoustla. Ani neodpověděl na pozdrav. Zaplaťpánbůh, jak rychle přišel, tak rychle zase zmizel. Míša říkala, že asi vážně nemá rád především mě, protože ostatním z týmu ty samé "brutální prohřešky" proti jeho etiketě toleruje.

Přestože tady z každé výlohy bliká vánoční stromeček, kdekdo má na palici vánoční čapku, vánoční atmosféru tady necítím, zatím mě úplně minula. Kdysi jsem se takhle jednou vracel z Bologni, ale to už je dávno, tak dávno, že se to možná ani nikdy nestalo.

Dublin 11

2008-12-15T04:40:00.000-08:00

Včera jsem se přesvědčil, že Santa Klaus opravdu žije ve Finsku. Stal se ze mě zčistajasna starý vetešník. Joni mě totiž pozval k sobě, a protože se v lednu vrací do Finska, tak místo aby spoustu harampádí vyhodil, tak si je můžu vzít já. Říká, že transport těch věcí z Dublinu do Helsinek by byl dražší, než když by si koupil nové. Dostal jsem například žehličku, věšák, poznámkový blok, nafukovací matraci, termoláhev a vtipný piknikový baťůžek. Dodatečně mám slíbenou i poličku a kaktus.

Dnes ráno jsem vstal časně ráno, ještě za tmy, a vydal se do města. Naivně jsem doufal, že v pondělí ráno bude v obchodech liduprázdno. Jenže krátce poté, co v půl desáté otevřou, se ulice v mžiku změní v mraveniště - oni snad nechodí do práce. Všechny prodavačky i všichni prodavači se chovali v tento vánoční čas mimořádně mile a pohodově přátelsky, akorát se mi nic nelíbilo natolik, abych to koupil jako dárek.

V ranních novinách píšou, že dioxinové svinstvo v prasečím mase překročilo více než 5000x bezpečné množství. Přesně to neví nikdo, protože přístroje testovací laboratoře v Anglii prý neunesly takový nápor a nemají ani tak vysokou stupnici, protože skutečné množství je mnohem vyšší. Kdoví, co jsem to vlastně všechno nevědomky sežral.

Přišel jsem o 90% semináře, protože naší báječné sekretářce trvalo týden, než nám přeposlala oznámení, že se nějaký koná. Asi aby tam nepřišlo moc lidi, poslala zprávu až 10 minut před jeho koncem.

Tak jsme měli právě další dlouhý rozhovor s Garym, vysvětlil mi, že se chovám naprosto nevhodně proti veškeré etiketě, jestli teda my, český prasata, vůbec víme, co to slovo znamená, že si občas (stejně jako všichni ostatní) prohodím něco pro sebe, že telefonuju, opět že tu mám kolo, triko atd... Tentokrát jsem byl trpělivější a nenechal se jeho urážkama zastrašit. Myslím, že to nemyslí zle, jen je úplný idiot. Řekl jsem mu, ať se nezlobí, že nepracuju na hřbitově, ani v knihovně a že se asi nedomluvíme.

Teď se k tomu přidalo, že nám zakázal stahovat si filmy z internetu, že se to prý pozná a že je to tady zakázané. Respektive nás nabonzoval na centrálu, kde hrozí, že nám odstřihnou celý router. Báječná země plná báječných lidí. Už abych byl zpátky doma.

Dublin 10

2008-12-15T04:39:00.000-08:00

Kolikrát v životě jsem se už přesvědčil, že dobrý pocit se snadno zvrtne. V pátek mi neuvěřitelným způsobem hnul žlučí Gary. Netolerantní, sprostý, pokrytecký debil. Takový floutek, který by tam ani nebyl nebýt toho, že opsal Matesovu diplomku, mi nebude říkat, jestli si smím dát triko na topení, nebo mít hrnek na stole a už vůbec ne že smrdím a ať táhnu zpátky. Protože to je pracoviště, tak tam přece nesmím mít kolo, ačkoli u ostatních mu to nevadí. Stejně tak mu nevadí Riccardovy věci u topení a jeho vlastní samozřejmě taky ne. To vše ve velké ledové místnosti, která není laboratoří ale skladištěm vyřazeného harampádí, smetí a kde zhruba 30 let nikdo neuklízel. Kde zdi hnijou plísní a na zemi je pěticentimetrová vrstva černé špíny a nánosy prachu a radioaktivní, zkažený vzduch se nedá skoro dýchat. Protože on říká, že on to chce a tak to taky bude. Nasrat! Ono stačilo den před tím, kdy na mě začal řvát, co jsem si to dovolil, že jsem si půjčil myš od jiného nefunkčního počítače a zase jí samozřejmě vrátil, protože k CCD kameře potřeboval Antonio tu moji. Nebo co si to dovoluju radit Riccardovi s Linuxem. Stačilo, jak na mě řval, ať se jdu vykecávat s Petrou nebo Mílou Baštou na chodbu, což jde po Skypu dost blbě a tisíc jiných věcí. Konec samozvaného krále. Odešel jsem pryč. Na tohle nemám nervy. Rozešli jsme se opravdu ve zlém. A ještě dnes to ve mně vře. Míša, Riccardo, Alex i Antonio jsou absolutně v šoku a smskama mě utěšují, ať to přejdu.

Utěšuju se, že na idiota člověk narazí leckde, ale nikde si něco takového nikdo z mých kolegů nikdy ani náznakem nedovolil, ani na AsÚ, ani v Garchingu, ani v Bologni, ani v rádiu, ani ve Sprinxu. Přijel jsem sem dokončit PhD, ne poslouchat urážky.

Těsně před tím dost zadarmo obhájila Zuzka. Přednášku pro pléb měla docela normální, jen ke konci a během otázek začala plácat kolem gama záblesků neuvěřitelné kraviny, stejně tak Brian ve snaze zachránit situaci vypustil, asi ve stresu, rovněž obrovskou snůšku nesmyslů, ale v sále to kupodivu nikomu nevadilo, ani do uší bijící perly, jako že jde o termonukleární vzplanutí na povrchu černé díry, že se světlo pohybuje různě rychle v závislosti na vlnové délce (a nešlo opravdu o zpochybnění teorie relativity), nebo že Slunce má hmotnost dvou Sluncí, a proto z něj bude neutronová hvězda, nesmysly o sférických gravitačních vlnách apod. Bičák by se zbláznil. Ostatně v publiku seděli převážně nanobiologové,a z ostatních ani já, ani Seamus jsme nechtěli Zuzce uškodit. Napadalo mě srovnání s Harry Potterem a jeho akademií.

Město je plné lidí, každých pět metrů si někdo přilepšuje na živobytí hrou na hudební nástroj, či zpěvem a každé dva metry sedí, nebo stojí žebrák a lidi se kupodivu můžou přetrhnout, aby jim naplnili kelímky od Coca-coly Eurama. Asi to taky zkusím, holka, drahé boty, luxusní bunda, cigarety, přímo před mými zraky dostala během minuty, než jsem stihl napsat sms, dobře pět Euro. A to sebou na rozdíl od spousty jiných ani neměla malé dítě jako rukojmí.

Cestou zpátky mi udělala radost paní, co prodávala nádherné vánoční stromky. Když jsem jí odvětil, že děkuju, že stromek ne, ale že bych si možná vzal nějakou větvičku, tak mi podala nůžky a říká vem si kolik chceš. Tak mi doma aspoň voní jehličí a to čerstvě opadané mě bodá do chodidel. České umění zpeněžit nepovedený stromek i s kořeny sem ještě asi nedorazilo. Zajímavě je, že i když jsem očekával druidskou tradici, jmelí jsem tu nikde nezahlédl.

Konečně jsem vystopoval, kde se ukrývá hlavní autobusové nádraží, takže další krok k cestě na Newgrange je za mnou. Alexe s Martou se snažím přesvědčit, aby uspořádali vánoční besídku už v pátek a ne v sobotu, aby mohla přijít i Petra.

Obecně bych řekl, že generace, které je dnes čtyřicet, nebo víc, je mnohem rozumnější a příjemnější než ti mladší. Asi to je tím, že si pamatují, že to není automatické za hovno práci dostávat obrovské peníze a že se to může snadno zvrtnout. O tom, že jsou výrazně zdvořilejší a přátelštější ani nemluvě.

Před velikým hladomorem tu jedli hlavně brambory, občas se zelím. Štamgast v hospodě vyprávěl, že byly brambory k snídani, oběd i k večeři. Vesničan prý pravidelně snědl až pět kilo brambor za den. Včera v malé zapadlé hospůdce Quiet man místní přinesli nástroje a začali hudlat na housle, flétnu i kytaru a zpívat.

Dublin 9

2008-12-12T11:13:00.000-08:00

Poslední dobou se mi daří načasovat příchody domů na "happy hours", kdy funguje topení. Stýskání se snažím zaplašit knížkou o černých dírách nebo filmem, ale nějak nejsem s to udržet koncentraci u dvouhodinového filmu.

Včera, když jsem projížděl na kole kolem zamrzlého hřiště, jsem se ptal sám sebe, jestli to byl dobrý nápad nechat se zviklat k vánočnímu fotbalovému zápasu školy. Poněkud mi to připomínalo šílence, kteří na Nový rok vlezou do Vltavy. Nakonec to docela šlo, byl jsem asi ten nejzachumlanější ze všech, v bundě a rukavicích. Přestože jsem fotbal hrál naposled snad na gymplu, tak jsem dal dva vcelku pěkné a jeden ušmudlaný gól. Irové hrají o dost jinak, než my. Přihrát si třeba dvakrát za sebou je pro ně nepochopitelné, ale o to víc se zarputile snaží.

Jak už to u mě po sportu bývá, nejpříjemnější částí hry byla horká sprcha v šatně a pak už hurá na slavnostní vánoční oběd. Zlatý hřeb roku pro Free food and free drink society, kterou jsme s Riccardem založili. Jídlo v naprosto neirské restauraci nad očekávání dobré, nějaká rybí paštika jako předkrm, losos a cheese cake jako moučník. K tomu víno. Žíznivý po fotbale jsem ho hltal. Místo bylo vybráno šikovně hned vedle klasického pubu, kam se téměř všichni, až na Zuzku, která má dnes seminář, a Míšu, která nevím co má, ale půjčil jsem jí na autobus, přesunuli. Bylo to po dlouhé době poprvé, co jsem si říkal, že to s těmi Iry třeba nebude zas tak zlé, neříkali nic moc zajímavého, ale docela se se mnou houfně bavili a mile mě překvapilo, že se se mnou docela otevřeně bavili i místní štamgasti. Rozebírali leccos od fotbalu, po prasata, po historii, Klause, imigranty, život na venkově, já jim vyprávěl o sobě s Petrou a o Mexiku, Praze a astronomii. Jeden chlápek pak vyprávěl, že jako dítě diplomata jezdil po světě a že si potřásl rukou s Chegevarrou, ale když to u mě nevyvolalo odpovídající nadšení, tak podotkl, že tehdá jako malý kluk vůbec nevěděl, o koho jde. Když všichni cizinci začali nadávat a bědovat, že venku od oběda leje jak z konve, tak na mě mrknul a povídá, ty se bát nemusíš, myslím, že sis vybral dobrou čepici, ta nepromokne. A měl pravdu.

Znovu se všichni domorodci shodli, že jestli chci poznat Irsko, musím vypadnout z Dublinu, tak už se těším. Pokusím se ušetřit na autobus a třeba až Petra na pár dní přijede, tak se někam podíváme. Až na ten pracovní výlet do Corku, za který mi mimochodem pořád nezaplatili slíbené peníze, jsem neměl příležitost vytáhnout paty z Dublinu. Schází mi příroda.

Cesta domů se ztrojnásobila, protože jsem se vracel pro šálu. Už jsem ten déšť ani moc nevnímal.

Dnes mě od pasu dolů bolí každičký kousek člověka. Více takových fotbálků... Funguje korelace, že kdykoli jdeme večer do hospody, na druhý den přijdu do práce před Riccardem, v ostatních případech tu bývá denně široko daleko první.

Drsná země, jemná whiskey. Na rozdíl od skotské, nebo od amerického bourbonu, irská whiskey je třikrát destilovaná, a nepíše se whisky.

Potěšily mě docela sympatické reakce na blog, nakonec pouze Libor řekl, že tohle fakt číst ani omylem nebude.

Dublin 8

2008-12-10T03:59:00.000-08:00

Ráno i včera večer jsem po jídle do půl hodiny zvracel.

Vím, že skoro všude, kde jsme s Petrou byli s průvodcem a organizovaným zájezdem, to bylo takové všelijaké. Proto mi udělalo obrovskou radost, že by se mnou Petra na Newgrange nejraději vyrazila po svých. Nevím proč, vzpomněl jsem si na Candlelight boat trip v Amsterdamu.

I když se to z blogu možná nezdá, nejel jsem sem nijak negativně naladěný a ani počasí mi tu nepřijde zas tak strašné, jak Irové s omluvou rádi a často provinile říkají. Tak třeba mi tu přijde docela dobré zázemí pro cyklisty. Na kole tu jezdí hodně lidí, mají dobře v třetině Dublinu svůj pruh a i ve zbytku města není jízda na kole a proplétání se mezi auty do očí bíjící sebevraždou jako v Praze. Vysekal jsem se tu akorát jednou ráno, když cyklistovi přede mnou otevřel řidič (debil) stojícího auta dveře právě ve chvíli, kdy projížděl kolem, a já o toho padajícího chudáka brzdil. Pořád ještě jsem neušetřil na světla, která jsou tu sice povinná, ale nikomu moc nevadí, když je člověk nemá. To si spíš pořídím návleky do deště. Občas alespoň navléknu reflexní vestu z Twinga. Nutno smeknout, že policie, tady nazývaná Garda a která nemá právo nosit zbraň, tady nikoho zbytečně neprudí, pokud to není vyloženě nutné (možná právě proto, že nemá právo nosit zbraň).

Lucie Tvarůžková je, podle indícií, která mám, přispěvatelka Hospodářských novin, která napsala dlouhý, oslavný článek o Dublinu. Ta ženská je fakt buď píča, absolutní magor, milionářskej synek (nebo tedy možná dcera), kterou tu vozili taxíkem od Armaniho k rezidenci Bona z U2, nebo tu nikdy nebyla. A nebo všechno dohromady. Nacpat se levně bramborama se zelím v bistru za 20 Euro, tedy 500 Kč, podle mě není žádné umění. Vyzdvihovat jako báječný obchod s klobouky, kde nejlevnější stojí 1200 Euro považuji za fantasmagorii. Mluvit o zářivém slunci v Dublinu je rovněž naprostá píčovina, jediné, co pobyt tady člověka naučí, je vážit si každé minuty, kdy se na chviličku objeví slunce. Prostě co věta, to perla.

Rovněž jaksi zapomněla zmínit, že Irové v domech, až na klimatizované hotely, skoro netopí, a i když teplota venku klesne pod bod mrazu, doma bývá „příjemných“ 14 stupňů. Lucie Tvarůžková neví, jaké to je mýt každý den nádobí v ledové vodě, nebo drkotat zubama při ranní hygieně, protože teplá voda jinde než ve sprše je tu naprostou vzácností. MHD tu jezdí prachmizerně a před sedmou ráno a po desáté večer dokonce vůbec. Nevšimla si, že peníze, cizí měnu, ti nevymění ani v žádné bance (pokud v ní máš účet tak ano, do tří pracovních dnů ti je připíší na účet), Funkční směnárna je pouze na letišti a pak ještě jedna jediná v celém městě. Asi netuší, že sobotní a nedělní ráno je spousta ulic, autobusů poblitých a že relativní klid ve vytíženějších hospodách panuje hlavně díky tomu, že na každých deset hostů tu bedlivě vartuje jedna gorila s vysílačkou v uchu.

Jestli se k ní všichni Irové hrnuli a zapřádali s ní rozhovor, tak jí možná koukala koza z podprsenky, jinak si to nedovedu vysvětlit, protože Dublin je dost paranoidní, cizinci se bojí Irů (a nerozumí jim), hlavně Poláci, Rusáci, Číňani, Malajci, Pákistánci, Španělé, Rumuni, Slováci a pár bojůvek Čechů tu tvoří malá ghetta a mafie. Místní Irové jsou zase nedůvěřiví k přistěhovalců, které považují za méněcenné, většina lidí chodí po ulicích s hlavou zabořenou do chodníků, s iPodem zavrtaným do uší, hlavně se vyvarovat jakékoli interakce s okolím. Když se na někoho byť jen letmo usměješ, jsi okamžitě podivín a lidi od Tebe utíkají. Pevně doufám a i kolega Ir Seamus mě ujišťuje, že na venkově to je úplně jiné, ale co se Dublinu týče, tak se mnou naprosto souhlasí.

Dnes jsem snad probořil ledy se Zuzankou, když jsem ji pochválil, že jí to včera na slavnostní promoci mimořádně slušelo. Byla to pravda, málem bych ji nepoznal, jak se ta naše puťka proměnila. Taky se dnes zastavil Brian, dělal rozruch. Říkal jsem mu, co si myslím, postupně se ke mně přidávali ostatní, hrozně se divil, že stagnujeme a že spolupráce ve skupině vázne, ale tím, že jsem se ozval, jsem doufejme inicioval změnu.

Zlatíčko moje, děkuju, mimochodem, to Zweigeltrebe je výtečné. Často přemýšlím, jak to celé dopadne. Snad to vydržíme. Jsi zázračná ženská, že to všechno sneseš. Já sice žbrblám, ale jak kdysi podotkla Mish, člověk je jak šváb, přežije všechno.

Zase jsem se v noci budil. V půl druhé v noci jsem si zase vyšel na zápraží domu a pozoroval hvězdy na rozjasněné obloze. Později odpoledne, po setmění je krásně vidět letní trojúhelník, v noci zas zimní souhvězdí.

Dublin 7

2008-12-09T03:06:00.000-08:00

Škola zeje prázdnotou, semestr skončil. To bohužel neznamená, že by tu byl klid. Pracovní prostředí zpříjemňuje orchestr několika sbíječek, vrtaček, bušení do trubek a oblaka prachu. Takže to vypadá, že jestli se nehodlám zbláznit, tak před probíhající rekonstrukcí zmizím do knihovny. Pokud ji ovšem už nestihli zbořit.

Alejandro má krizi, je smutný, chodí tu jak tělo bez duše a těší se domů. Abych ulevil uším od sbíječky, šel jsem s ním do knihovny, vracel filmy na DVD, které si pravidelně půjčuje, a při té příležitosti jsem si půjčil nějakou knížku o černých dírách od Wheelera. Moderní, třípatrová budova knihovny klame tělem. Uvnitř toho zas tak moc, co se třeba fyziky, nebo astronomie týče, není. Prý je to lepší v menší knihovně našeho oddělení, ale tam už si nepamatuju kód u zámku dveří.

Co se Petra za oknem minibusu rozpila v dešti do jediného bodu kdesi v dálce, ukázalo se znovu, jak hrozně se mi stýská. Bylo by fajn, kdybychom se spolu mohli podívat na Newgrange, až tu budeme spolu na víc než jen na pár hodin. Zaplaťpánbůh za každou chvilku, kdy můžeme vypadnout ven z Dublinu.

Během oběda mně udělala radost kuchařka, donesla mi ohřáté jídlo přes celou jídelnu, asi jako jedinému. Riccardo se ptal, jak to dělám, že je personál na všechny nevrlý, jen ke mně se chová neuvěřitelně mile. Asi je to je tím, že nebyla Irka.

Včera jsem se s Iry bavil docela otevřeně, docela z toho vyplynulo, že vůbec nejsou nadšení, že je tu zaplavili cizinci, dalo by se říct, že jsou hodně nasraní, ale nezbývá jim nic jiného, než to v sobě dusit. Přestože jsou to kolegové, vůbec si přede mnou nebrali ohledně vztahu k cizákům servítky. Nostalgicky vzpomínají, že před rokem 1995 tu skoro žádní přivandrovalci nebyli. Obecně je strašně těžké dostat se k Irům blíž, možná ještě o dost těžší než k Čechům. Jsou sice vcelku zdvořilí, ale odměření. Ženy jsou tu ještě větší nacionalisté než světa znalejší muži a na rozdíl od Čech, holky nejsou z cizinců ani zdaleka tak paf.

V práci je teď nuda a práce stojí. Všichni už jsou dávno u vánočních stromků a nikdo nechce nic dělat. Na odpověď od Sinead čekám marně. Asi se toho letos nedočkám. U Sheily jakbysmet. Stejně skončila i moje snaha dát s mojí šéfovou dohromady nějaký náčrt toho, co bych teď měl do vánoc udělat. Její hlavní starostí je, jestli půjdeme reprezentovat astronomickou sekci na předvánoční fotbal a poté na předvánoční oběd.

Včera jsem během galejí, kdy jsem se plahočil z letiště domů, dostal do ruky noviny a přečetl si o vepřovém. Přestože ministři říkají nepropadejte panice, okamžitě nařídili stáhnout veškeré vepřové ze všech krámů, stejně tak jsou všude cedule, že ministerstvo zemědělství varuje, nejezte v žádném případě vepřové. Obsahuje údajně 200x více dioxinu, než je povolený limit. Prý do nádrží s olejem, který je jednou z ingrediencí pro krmivo, spadla snad celá cisterna s nějakým jedem a majitel to ututlal. Vláda sice říká, že by člověk musel jíst jedovaté maso čtyřicet let, aby umřel, ale jiní odborníci v těch samých novinách jsou mnohem skeptičtější a odhadují čas prvních potíží i na pouhý měsíc. Proklínám se za párky, slaninu i šunku, co jsem si tu koupil. Zrovna ty párky byly docela dobré.

Smutné je, že důvod, proč se to objevilo až dva měsíce po nehodě, je, že do té doby v Irsku neexistovalo zařízení s laboratoří, která by umožňovala testování na dioxiny. Vepřové otestovali jako první. Bohužel očekávám, že další na řadu přijde 100% Irish chicken, 100% Irish beef, 100% Irish lamb, 100% Irish idiots...

Zamrzela mě Míša, prosil jsem ji, jestli by mi nedovezla z Prahy jednu ostravskou klobásu, když se zítra vrací zpátku do Dublinu. Na první výmluvu, že obchody budou mít zavřeno a po cestě že žádný není, jsem ještě zareagoval, že na letišti je Billa hned naproti odletové haly. Druhá výmluva už byla složitější, že na ní nebude mít peníze, že to bude drahé - 30 Kč. Pak, že se jí nevejde do kufru - asi golfové hole zabírají příliš mnoho místa, a nakonec že nepůjde s kufrem do Billy. Vzdal jsem se. Když potřebovala nabíječku k notebooku, tak jsem běhal po Praze, abych jí objemnou krabici přivezl v batohu na úkor svých věcí. Ale já už asi jiný nebudu.

Dublin 6

2008-12-08T04:46:00.000-08:00

Lucie Tvarůžková musí být největší píča.

Na včerejšek jsem se moc těšil, večer měla přiletět Petra, sice jen na otočku, ale jsem rád za každičkou chvilku, kdy ji můžu obejmout a můžeme být spolu. Po zkušenostech z minula jsem tentokrát vyrazil dvě hodiny před očekávaným příletem letadla, samozřejmě, tentokrát žádná zácpa, přímočará cesta, mrzl jsem před hotelem hodinu, než se ozvalo zapípání na telefonu, signalizující, že Petra doletěla a zapnula mobil. Čekal jsem další hodinu a nic. Přijely dvě posádky, ale Petra nikde. Po další půlhodině jsem už šel dovnitř a nechal si nalít čaj. Po další půlhodině přijel ten správný autobus, z něj vystoupila zpruzená posádka, která musela na mrazu hodinu čekat a nic nepomohla ani kapitánova trojnásobná urgence telefonem do hotelu. Nutno podotknout, že pěšky je to tak dvacet, maximálně pětadvacet minut.

Ráno jsem vstával s Petrou v pět dvacet. V šest jsme se rozloučili a já šel čekat na zasraný bus 16A. Podle řádu měl jet v 6h50 minut. Nejel. Další 7:20, nejel, mezitim přijely dva jiné autobusy, jedoucí kamsi do prdele. O zácpě nemohla být řeč, stál jsem na zastávce těsně u konečné a provoz byl takřka nulový. Do třetího autobusu, jedoucího do prdele a ne ke mně domů už jsem promočený a promrzlý hodinu a půl dlouhém čekání nastoupil. Zaplatil dvě Eura za to, že mě dovezl asi osm zastávek někam k autobusovému nádraží na předměstí, z něj jsem šel pěšky do centra a pěšky domů. Naprosto vyčerpaný jsem se doplazil do Rathmines. Od šesti od rána hustě pršelo.

Cítil jsem, že mám teplotu. Uvařil čaj, zapil paralen a zalezl do spacáku. Topení už zase ledové, netopilo. Rozhodl jsem se, že v tom slejváku je lepší jet do školy na seminář autobusem, já idiot, a ne na kole, dal jsem si budík a na hodinu usnul. Propocený jsem se vzbudil k snídani a vyrazil. Celou hodinovou cestu pěšky do UCD kolem neprojel ani jeden autobus do UCD. Samozřejmě, že jízdí řád tvrdil, že jede každých 15 minut. Tím pádem jsem nestihl seminář.

Jsem vyčerpaný, nasraný, sedím na židli u počítače v ledové místnosti, protože se tu v pondělí téměř nedá vydržet. V místnosti smrdí zatuchlina a výpary z kapalného dusíku, kterým se tu chladí nějaký detektor.

Drahý oběd mi spravil náladu, polévka na indický způsob a houska s plátkem krůtí šunky. Z krámů tu zmizelo vepřové, je kontaminované nějakým sajrajtem. Předevčírem prasklo, že poslední dva měsíce všechny párky a šunky, co jsem tu snědl, byly plné nějakých chemikálií. Ale mě už tady překvapí čím dál tím míň věcí.

Petra má pravdu, vždycky, když se opouštíme, je to strašné.

Lucie Tvarůžková musí být největší píča.

Zdrcující zpráva je, že podle všeho od 13. ledna přestává do Dublinu létat ČSA.

Dublin 5

2008-12-08T04:45:00.000-08:00

Skrz zamřížované okno je vidět na střeše i chodnících tenká, skoro souvislá vrstva sněhu, co napadl přes noc, nebo spíš ledu. Třpytí se v matném severním světle. Doma je tomu odpovídající zima a zas mi jde pára od pusy. Po každé napsané větě schovávám ruce pod spacák, ale pomáhá to jen trošku, tak raději co nevidět vyrazím na procházku. Je mi jasné, že zase potkám spoustu Irů a hlavně Irek s velikým odhaleným výstřihem, v minisukních, ve střevíčkách bez ponožek nebo bez punčocháčů. Jim to přijde normální, naopak normálních 27 stupňů v létě je pro ně smažení se v pekle.

Včera jsem se prodíral městem a koukal jsem, jestli náhodou neuvidím něco pěkného, zajímavého jako dárek. Po pár hodinách mi už nekonečné davy lidí lezly krkem, mám dojem, že Karlův most uprostřed sezóny je liduprázdný oproti předvánočnímu šílenství v Dublinu. Všichni Irové houfně utrácejí, jsou obtěžkáni taškami a všechno je i přes lživé cedule mluvící o slevách (na slovo only začínám tady být pomalu alergický) tak o 50% dražší. Překvapivě tu ale neexistují žádné vánoční trhy. Nostalgicky vzpomínám na procházky Prahou a na svářo. I v tom Německu to bylo kolem vánoc mnohem víc fajn. Říkal jsem Petře, že pro nějaký pěkný dárek budeme muset stejně zajet do Paříže nebo Londýna.

Potkal jsem se s Riccardem, o dárcích má jasno, vlastně už je má koupené. Otci láhev Jamesonu, matce komedii na DVD s Nicholsonem, bratrovi pár Orků z panáčkové bitvy hry Warhammer a sestře pořídil přímo před mými zraky úplně příšerně nevkusnou keramickou lesní vílu s andělskými křídly. Prodávali ji Číňané, mimochodem.

Za oknem řve racek.

Večer přiletí na pár hodin Petra, takže ze Sushi baru na předměstí v Dundrumu, kde prý mají polívku za 2.50 (only) a sněz jí, kolik chceš, vyrazím rovnou na letiště. Brzo ráno zase zpátky, rovnou do školy, otázka je, jestli v těch 6 nebo 7, kdy Petra odlétá, vůbec pojede nějaký bus. Zkusím propašovat domů hokejku, je tu k ničemu, floorbalový klub na moje zprávy vůbec neodpověděl, asi už dávno neexistuje. Problém byl na dublinském letišti už se squashovou raketou, se kterou mě nepustili do letadla, že to prý je weapon. Marně jsem argumentoval, že mě s ní bez zaváhání pustili z Prahy sem a ať mi ukáží, kde je napsáno, že nesmím mít squashovou raketu na palubě. Poprvé jsem ji musel odbavit jako oversized luggage a ani napodruhé ji nedovolili vzít Petře, musel mi ji pronést kapitán, který suverénně prohlásil, že si chce za letu zahrát v kokpitu squash. Stejně si říkám, že by se tady Joe z Dublinu posral, kdyby tu měl žít. Nadává na byrokracii a obtížnou domluvu s lidmi v Praze, tady je to o řád horší. Každá sebemenší blbost na pět minut trvá měsíc, nebo víc a ještě je většinou výsledek polovičatý, případně špatně. Nikdo nic neumí, nikdo nic nesmí, nikdo nechce nic rozhodnout, ale všichni mají strašně moc peněz.

Rozhodně je to ta nejdrsnější, až středověká zima, kterou jsem kdy zažil. Povídali jsme si Jonim a říkal, že si zrovna teď nedávno pročítal svoje zápisky, první měsíc, že prožíval nadšení z nového místa, pak si tak asi rok stěžoval nadával a trápil se tu. Podotýkám, že měl o 2000 Euro vyšší plat než já a jeho žena tu žila a pracovala s ním. Sranda je, že i jemu, Finovi, je tady ukrutná zima v budovách. Po roce se to prý zlomilo a zvykl si, ale teď, po třech letech, už zas počítá dny do ledna, kdy tu končí a vrací se zpátky do Finska. Vůbec mě překvapuje, že když tu potkávám lidi, tak všichni říkají vesměs totéž, ať už je to španělská účetní Laura, číšník v český hospodě, slovenský rovnač regálů Rudolf v Aldi, kolega Riccardo, jeho bratranec nebo hlídačka Patricie, že to je hrozně blbá země, ale za ty pohádkové peníze se to vyplatí překousnout. Vůbec to nechápu. Kdyby to nebyla jediná možnost, jak ten postgraduál dotáhnout do konce, tak bych si tohle místo pro život rozhodně nevybral.

Zajímavé, že v Dublinu neexistují bazény, asi se koupou v moři, magoři.

Dublin 4

2008-12-05T02:40:00.000-08:00

Dnes se cítím výrazně líp, odešel jsem včera za hlasitého a dost negativního údivu celého kolektivu už v pět. V klidu jsem dojel domů, nechal rozmrznout maso na burger a odešel se kouknout po teplé dece do Dunnes Home. Deku neměli, koupil jsem tedy aspoň láhev vína, abych měl skleničku k večeři. To se jim musí nechat, mleté maso bych se v Praze neodvážil koupit, zato tady je vskutku dobré. Když si člověk uvaří burger doma, řádně ho okoření a trpělivě propeče, ale nespálí, není sice v mém pokoji skrz na skrz přes dým vidět, ale za to pochutnání to stojí (na rozdíl od toho sajrajtu, co po vzoru Pulp Fiction nazývají quarter-pounder cheese ve školní kantýně) . Dal jsem si k němu mé milované zelené fazolové lusky a hromadu další zeleniny.

Mezi 7 a 10 hodinou večerní je doma docela příjemně, je to čas, kdy topení vskutku topí a tím, že venku se ztišila vichřice, můžu si dovolit koukat na film na notebooku jen tak podomácku oblečený. K mé radosti se ukázalo, že přehrávání DVD funguje perfektně. Španělský film byl docela psycho. Jmenoval se el Diablo, přestože ďábel v něm tam tak úplně nevystupuje. Jatka a duchařina v sirotčinci během španělské občanské války.

Zkontroloval jsem, jestli prográmky, co jsem tu tvořil, fungují i po reinstalaci systému. Kupodivu to vypadá dobře. Rozhodl jsem se, že si budu alespoň rámcově psát, co chci následující den udělat, třeba tak aspoň snížím počet blbostí, co jsem za posledních pár dní vyvedl. Většinou mi tyhle předsevzetí dlouho nevydrží, nebo zapomenu, že jsem si něco někam poznamenal.

Těším se na Tebe, Petruško. Musíme dát dohromady tu dovolenou.

Dnes počasí předvádí místní aprílové variace, od rána už stihlo svítit sluníčko,mrholit, pršet a vše tak dvakrát, třikrát. Zašpuntovaná prázdná petflaška se úplně zcvrkla, jak se mění tlak. Jdu vrátit Lorraine 600 Euro, které jsem měl půjčené na přežití minulý měsíc.

Dublin 3

2008-12-04T08:03:00.000-08:00

Dnes se mi vůbec nechtělo vstávat. Foukal pěkně ostrý vítr, ale asi tím, že jsem si přispal, nebyla cesta do práce tak mrazivá jako včera. Včera jsem zkejsnul v práci oproti všem zbožným přáním zase do 10 a skoro jsem se nedostal ven. Dělníci totiž zabarikádovali jediné dveře, ke kterým mám propustku, ostatní jsou přes noc zamčená. Nakonec jsem umluvil rumunskou uklízečku, která se tu zapomněla a zrovna vycházela, dost se bála, že jí za to vyhodí. Zařekl jsem se, že dnes už opravdu odejdu dřív.

Zrovna včera jsem se ptal znovu na svoje účinkování coby učitele na příští rok, ale nedostal jsem odpověď. Řekli mi, že jsem divnej, že se ptám na prázdniny v roce 2009, když je ještě rok 2008. A že to přeci ještě nemůžou oni vědět... Jako hlupák jsem říkal, že to prostě potřebuju vědět teď, protože potřebuju s přítelkyní naplánovat volno, a že to snad je každý rok stejně, ale nepochodil jsem, prý se mám zeptat na začátku January. Chápou mě, ale nemůžou pro mě nic udělat - kolikrát jsem už v této zemi tuhle větu slyšel?

Když jsem si kupoval housku s kuřetem k obědu, tak paní u okýnka, shodou náhod stejně jako uklízečka asi taky z Rumunska, říkala, jakpak ty to děláš, že se pořád tak usmíváš, to je úžasné... Neměl jsem sílu jí vysvětlovat, že se neusmívám pořád a v Irsku už vůbec ne, ale jen když říkám dobrý den a chci normální kus housky k jídlu, tak se prostě u toho netvářím jako kakabus, jak všichni Irové... Je to velikej rozdíl tady, tady se prostě lidi neusmívají. Ono ostatně není proč.

Začínají mi vrtat v hlavě vánoce. Zajímavé, že tu je sice všude k vidění vánoční výzdoba už od 24. října, ale vánoční trhy tu člověk nenajde, prostě je neznají. Sheila říkala, jestli myslím trhy jako v Německu, to že budu muset do Německa. A nebo domů, pomyslel jsem si.

Jdu se podívat, kam na dovolenou. Nejlíp někam na Jamaiku!

Dublin 2

2008-12-03T05:05:00.000-08:00

Ráno v pět jsem se opět probudil zimou, využil jsem toho a nechal kopírovat zálohu dat na externí disk, protože jsem nucen překopat od základu celý počítač. To bude príma den. Včera jsem všechno, na co jsem sáhl, posral, od počítače po večeři. Napadlo mě, že to všechno začalo tím, že jsem zapomněl zub doma na stole, jak jsem spěchal nevyspalý do práce... V sedm ráno se na hodinu a kousíček za klokotání čerpadla ohřálo topení, ale v devět už nebylo po teple ani sebemenší památky. Samotného mě to překvapilo. Za oknem mrzlo.

Včera jsem přišel z práce až po desáté, tak jsem ráno nejprve vyrazil na nákup, abych měl aspoň chleba, nebo vločky k snídani. Hajzlové téměř všechno od posledně příšerně zdražili, každá jediná věc teď stojí nejméně o 50 Centů víc, chleba, mléko, sýr, víno (víno hned o Euro), i hamburger. U něj jsem se aspoň při žbrblání zasmál, protože 4 kusy stály 3.29 Eura, zatímco na balíčku s 8 kusy byla obrovská červená nálepka "Only 7 Euro". Jak jinak než zdražováním zaplatit tu bandu kreténů, jak jinak dopřát každému volovi, co se tak tak umí podepsat, obrovský plat za hovno práci. Ale čert ví, kolik to stálo doopravdy, nejspíš všechno ještě víc.

U kasy v Aldi po mně chtěl kluk občanku kvůli vínu, pak mi slovensky řekl, že mi ho nemůže prodat, že je sice tři čtvrtě na jedenáct, ale v systému mají čas o dvacet minut špatně, a to by bylo proti irským zákonům. Už mě to vlastně ani nepřekvapilo, byl jsem rád, že na mě promluvil slovensky, aspoň jsem si ušetřil trapnou chvilku, kdy jsem spolkl českou větu, ať si to víno třeba strčí do prdele, dnem napřed. A alespoň jsem ušetřil 7 Euro. Jmenoval se Valer.

Školu se rozhodli na zimu zbourat. Polovinu zdí a oken rozmontovali dělníci. Jediné, co zazdili, je vchod do našeho oddělení, takže jsem se prodíral zpocený, s kolem zaprášenou chodbou nasrkz celým komplexem. Venku pořád mrzne -1 C.

Včera už Peter Duffy neřekl své oblíbené next week, nýbrž přede mnou pan profesor zbaběle utekl. Stejně tak Brian říkal, že se zastaví in a while a tím to skončilo. Dnes se totéž opakovalo ještě s jiným panem profesorem, se kterým jsem byl domluvený právě na dnešek kvůli učení na další semestr. Jinak je tu klid, Riccardo tiskne a čte jeden komiks za druhým. Napsal jsem mu skript, co je stahuje z internetu ve velkém, tak je v sedmém nebi. Přišla dokonce i Zuzka, smolí prezentaci k disertačce, prý už to bude jen formalita. Utěšuju se, že její disertační práce je na úrovni mojí diplomky, takže to snad za rok taky dotáhnu do konce a neodvezu si odtud jen zničené zdraví. Zima, radioaktivní, zaprášená a studená laboratoř a "doma" to není o nic lepší. Už se nemůžu dočkat, až budu na vánoce doma.

Dublin 1

2008-12-02T03:46:00.000-08:00

Mám o tom pořád referovat jako o "doma", byť v uvozovkách, když mi jde ráno pára od pusy a na třikrát zvažuji, jestli má smysl lézt do sprchy, když výstup z ní připomíná nepovedenou saunu? Maximální denní teplota 2 stupně Celsia, kvůli větru feels like -2. Není to tak dávno, co tu Gary řval, že teplota v Irsku neklesá pod nulu. Na kole do práce jsem jel na maximum, stejně jsem za dvacet minut dorazil ke vratům UCD jako rampouch. Uvnitř seděl tradičně na lavici u výtahu bezdomovec a popíjel horký čaj. Lidé tohoto typu asi vycítili, že jsme na tom podobně, snaží se ze mě vytahat peníze, cigarety a paní, co prodává naproti Tescu lidem obdobu Nového prostoru mě jako jedna z mála lidí v celém městě vždy dlouze a srdečně zdraví (přestože jsem tady nikomu nedal ani Cent).

Profesor Peter Duffy přede mnou utíkal, neomaleně jsem ho doběhl ve "sborovně", abych se dozvěděl to, co jsem stejně věděl, že řekne "next week", stejně jako minulý týden, předminulý, vlastně už dva měsíce. Slupl jsem tam aspoň nějaké sušenky a šálek kafe, které bylo podle všeho přichystáno pro studenty gymnázia, kteří přišli na den otevřených dveří, podívat se, jak vypadá univerzita.

Dnes je tu klid, Míša je v Praze, valí si šunky na téměř vlastnoručně vyrobené konferenci z ASU, Gary sem už měsíce nechodí, po delším čase se zastavila Zuzka a tradičně nic neříká.

Počátek všeho

2008-08-19T05:00:00.001-07:00

První záznam je nejdůležitější, hned po gravitaci. Ale že se člověk naučí používat blog na meetingu věnovanému programování magnetohydrodynamického simulátoru, to jsem věru nečekal...