Dublin 17

Na stropě na pánském záchodě Bernarda Shawa je nápis "If you don't love yourself who else will?" A pod to někdo připsal "a good woman".

Dublin 16

Venku rozkvetly stromy růžovými květy, skoro jako třešně doma na Ládví. Ind mě zlákal ochutnávkou na chicken korma. Jméno až příliš připomíná slovo karma, které mi tu v poslední době častokrát vytanulo na mysl. A vracím se ke psaní, na truc. Zkusím poskládat další střípky příběhu, který začal tak dávno, že se možná ani nikdy nestal, jak tak rád říkávám...

Včera jsme seděli po náročném týdnu s Alexem, dlouho jsme hledali místo, kam se dá v pátek večer zajít, aniž by si člověk připadal jako v metru při ranní špičce. Naštěstí kolem jedné ráno se dav lidí pomalu rozpouštěl. Slíbené fotky z karnevalu z Benátek nepřinesl. Ani film Novecento.

Ten samý den dopoledne jsem si vysloužil potlesk studentů, když se mi povedl na praktikách demonstrační pokus s ochlazováním polovodiče a diody v tekutém dusíku. Těsně před tím jsem musel projít X-ray paprskem, kteří moji zasraní kolegové měli puštěný v laborce, abych si mohl tekutý dusík nalít do termosky. Leona si klepala na čelo, že jsem srab, že záření je prý slabé. Carlo tam nebyl, jen večer před tím načáral na papír na dveřích lebku se zkříženými hnáty se stručným nápisem "X-ray on!". Tím víc si člověk uvědomuje, že čas se krátí a je třeba odhazovat zátěže. Stejně tak víc si uvědomuji, jak někteří lidi jsou fajn a jiní ne.

Leona mi přijde permanentně nasraná, pracuje s Carlem, ale za zdí na něj nadává. Přitom Carlo se jeví jako ten z nich, kdo má představu o tom, jak se dobrat odnikud k výsledkům. Ráno mi na pozdrav neodpovídá, jen občas kysele a úsečně zdůrazní, že ona tady je denně od brzkého rána do večera, ne jako já flákač, který si přijde v deset a dovolí si občas odejít před šestou. Když mě Alex učil, jak poděkovat portugalsky Brazilské servírce, zpražila mě pohrdavými slovy "já myslela, že máš Petru..." Samozřejmě mě mrzí, že si s ní nerozumím, ale to je tak asi všechno, co s tím nadělám. Důvody mi nejsou jasné. Naše skupina je podivná. Když přišla později, zdůrazňovala, že přišla za ranního kuropění, ale že musela do nemocnice a když jsem se ptal, jestli je ok, že snad nic vážného, vysvětlila mi zdvořile, že po tom mi je hovno. Doufám, že se to zlepší.

Potkal jsem v Toast cafe dva kluky z UCD, pozvali mě ke stolu a asi hodinu jsme u fotbalového zápasu naprosto bezzubého Arsenalu klábosili. Moc mi to pomohlo. Přistihl jsem se, že Irsko docela chválím. Je pravda, že co jsem se vrátil po vánocích, si tu na nic nestěžuju, jen se mi stýská. Vyprávěl jsem i o Garym, zrovna to bylo čerstvě po jeho posledním extempóre. Často do kanclu zaplaťpánbůh nechodí, ale svoji nesnášenlivost dokáže dát důrazně najevo i během pouhých pár minut. Místo říct s dovolením, vztekle zezadu nakopl moji židli a když jsem se zděšeně otočil od práce, co se probůh děje, procedil, že chce projít ke SVÉMU místu. Nezmohl jsem se v šoku na nic. Kluci z UCD utrousili, že s tím nic nenadělám, že kreténa najdu všude a že se s ním nemám srát a nemám se bát poslat ho kam patří se slovy "FFFFok OOOOf". Přičemž to vyslovil tak procítěně a s tak krásným zabarvením a přízvukem, že od té chvíle mám dojem, že mě v Irsku už nemůže nic naštvat. Je pravda, že mi poslední dobou přijde většina lidí tady fajn, ať už je to francouzská pekařka, Seamus, který mi půjčil hrozně veselý kreslený film Futurama od tvůrců Simpsonů, po Alexe, Antonia, studenty, nebo vůbec lidi, co denně potkávám. Kdybyste mi před nějakým rokem řekli, že půjdu v dešti, zahalený v plášti ztichlou Rathmines Road a budu tomu říkat, že jdu domů, zasmál bych se, že vám přeskočilo. Stejně je ta Francie, nebo Španělsko mhonem přijemnější, přemítal jsem o tom dneska, že mám Francouštinu mnohem radši a že asi není náhoda, že se z lidí, se kterými se dávám do řeči se často vyklubou Francouzi, nebo Španělé. A vlastně i Irové. A vlastně mi je úplně putna, odkud kdo je.

Když jsme si s Alexem objednávali pivo, vzpomněl jsem si na film V Bruggách, "one gay beer for my gay friend and a real beer for me..." Smáli jsme se oba.

Po zhruba 24 hodinovém uhánění jsme konečně dokopali Sinead, aby nám dala přednášku o analýze dat ze SPI, naplánované pokračování Shiella odmítla slovy, že dnes fakt ne. Tou dobou jsem už měl na stole vzkaz od Briana, který má ve zvyku chodit kolem sedmé hodiny večerní - a hrozně se diví, že jsou už všichni pryč a u mě se diví dvojnásob jak to, že jsem na odchodu. Mám napsat deset stran o tom, co jsem za pět měsíců udělal. Když jsem to říkal Seamusovi, zbledl a říkal, že doufá, že on nic takového dělat nemusí, protože by to vydalo tak na dvě věty. Uvědomil jsem si další svoji chybu, není důležité co děláš, ale jakou formou prezentuješ výsledky. Irové jsou manažeři. Krásně to předvedla Sheilla odpoledne. Je zodpovědná za data z družice, běhala tam nervózní a křičela ať někdo něco udělá, že na webu nejsou žádné nové informace. Normální člověk by se na to podíval sám, co je špatně, ale Irové to prostě neumí, na všechno mají lidi. A najednou lidi nebyli, prostě i Japonci i Němci párkrát do roka jdou v pátek domů brzo. Den před tím si ke mě bez upejpání přisedl nějaký místní cvok, který mi ihned vyklopil, že prý předstírá, že je blázen, aby nemusel pracovat a že to doporučuje, protože má od vlády dost peněz a má hodně času na přemýšlení. Zaplatil mi dvě piva a já mu na oplátku vyprávěl o vesmíru. Byl u vytržení, jen občas, když kolem procházela servírka, vykřikl "oh, she's gorgeous!"

Klobouk dolů, ti Indové to jídlo umí opravdu dobře a příjemně okořenit.

Míša za mnou jednoho dne ráno přišla a velmi důrazně mi sdělila, že si nepřeje, abych jí jakkoli zmiňoval ve svém blogu. Odvětil jsem smířlivým tónem, že to jí slíbit nemůžu, že prostě píšu o všem, co mě tu potkává. Ale dobrá, o Míše už psát nebudu, vyprávění sice bude neúplné, ale tady už o ní ani o ničem s ní spojeném neuslyšíte.

Mimochodem, stal jsem se plnohodnotným občanem, vlastním platební kartu, takzvanou laser card. Jen tak zkusmo jsem se zastavil ve své pobočce a povídám, že jsem si minulý týden zažádal o kartu a že bych ji rád používal na dovolené a jak dlouho celý proces tak asi tak trvá. Slečna povídá, že zhruba dva dny a otevřela šuplík se štosem karet s tím, že možná už přišla. Jak se prý jmenuju. Pak mi dala mojí kartu a říká, zadejte svůj nový pin a hotovo. Neuvěřitelné. Kdybych řekl, že jsem O'Brien a v balíčku karet zrovna bylo jeho jméno, měl bych ihned přístup k jeho účtu. Když si vzpomenu, že poslání peněz z účtu na účet přes internetové bankovnictví trvalo měsíc a musel jsem projít trojí autentifikací, včetně detailních otázek typu, co jsem měl včera ráno k snídani...

Ota píše z Řecka taky blog: http://uotase.blogspot.com