pondělí 9. listopadu 2009
Dublin 29
Neco pro pobaveni: Zda se, ze penize za Otranto jen tak neuvidim - ani ja, ani Seamus. Pani z financniho oddeleni nam napsala, ze potrebuje dukaz, ze jsme tam byli, jinak nam za konferenci nic neproplati. Letenky, listky na vlak, ucet za hotel, okolkovane potvrzeni o zaplaceni poplatku ani spolecna fotografie ucastniku se ji nezdaji dost verohodne - pry chce ,,opravdovejsi dukaz'' (more serious proof). Vyresime to asi tak, ze ja mistoprisazne prohlasim, ze tam Seamus byl se mnou a on udela totez. Tahle zeme je opravdu divna. Velmi divna. Uz i Brian, ktery na nic irskeho neda dopustit, prohlasil, ze to je banda kokotu. Je pozde vecer, vyrazim do deste a zimy... na cestu na kole domu do ledove kobky se obravu netesim.
Dublin 28
Pratele, po hodne dlouhe odmlce jsem konecne zaspal a rozhodl se zase malicko pripsat. Posledni dny, mozna uz mesice jsou zase mor. Venku je kurevska zima, znasobena silnym vichrem a neutichajicim mrholenim. Uz mi tahle zeme zase leze krkem a uvedomuju si, jak me kazdym dnem vic a vic nebavi zit v jedne mistnosti, kde je ted mino dve hodiny topne sezony sebevrazednych 15 stupnu. Zaplatpanbuh uz se to krati. Hrozne se tesim na vsechyn ty materialisticke blbustky, az zase budu moci doma obedvat t u stolu, nebudu u toho drkotat zubama, budu spat na normalni posteli, z kohoutku mi potece tepla voda, internet za 30 Eur mesicne bude treba fungovat, do prace nebudu muset v absolutnim necase na kole, a nejake ty ostatni veci, ktere mi tady zatracene chybi, jako ze uvidim slunce a budu se moc videt s lidma, ktere mam rad.
Pres tyden se tesim na vikend, ze si odpocinu, vikend me ale vycerpa a tak porad dokola. Obcas delam krena Riccardovi, navazovani povrchnich znamosti mi opravdu zadnou radost nedela. Nu a obcas nedelam vubec nic, klasicka paralyzace. Skolu pry kvuli praseci chripce na vikend zaviraji - jestli nerozumite tomu duvodu, tak ja take ne, takze o vikendu se stejne pracovat neda a ja se zacinam bat, ze to takhle vsechno nestihnu vcas. Kdyz se to shrne, neda se tu delat vubec nic, nez chodit do hospody, kde je vsechno zatracene drahe, pripadne se tu velmi dobre da nedelat nic - a to je znicujici.
Brazilci od Bernadra Shawa jedou za tyden na dobro domu, Riccardo tu bude mit na navsteve sestru s pritelem, chce abych s nima jel do Belfastu, kde se asi oddelime a ja se vydam podivat, konecne, na Giant's causeway, jestli pocasi aspon trochu dovoli. A v neposledni rade jsem pozvany na utery na burleskni bal, pametnici si vzpomenou na "fesaka vecera" zhruba pred rokem :-), tak to je identicka akce.
Pres tyden se tesim na vikend, ze si odpocinu, vikend me ale vycerpa a tak porad dokola. Obcas delam krena Riccardovi, navazovani povrchnich znamosti mi opravdu zadnou radost nedela. Nu a obcas nedelam vubec nic, klasicka paralyzace. Skolu pry kvuli praseci chripce na vikend zaviraji - jestli nerozumite tomu duvodu, tak ja take ne, takze o vikendu se stejne pracovat neda a ja se zacinam bat, ze to takhle vsechno nestihnu vcas. Kdyz se to shrne, neda se tu delat vubec nic, nez chodit do hospody, kde je vsechno zatracene drahe, pripadne se tu velmi dobre da nedelat nic - a to je znicujici.
Brazilci od Bernadra Shawa jedou za tyden na dobro domu, Riccardo tu bude mit na navsteve sestru s pritelem, chce abych s nima jel do Belfastu, kde se asi oddelime a ja se vydam podivat, konecne, na Giant's causeway, jestli pocasi aspon trochu dovoli. A v neposledni rade jsem pozvany na utery na burleskni bal, pametnici si vzpomenou na "fesaka vecera" zhruba pred rokem :-), tak to je identicka akce.
pátek 25. září 2009
Dublin 27
Objevil jsem s Riccardem novou hospodu blízko školy a musím okázale přiznat, že boří mýty o nepříliš chutné irské kuchyni. Vaří tam jen přes oběd takové zdejší "hotovky", které jsou ale vynikající, na dnešním nadívaném krocanu jsem si neuvěřitelně pochutnal.
Rozloučili jsme se všichni řádně s Alexem a Martou, nejprve oficiálně ve škole, pak neoficiálně a pak ještě jednou ještě neoficiálněji. Zprvu to vypadalo, že se mu domů moc nechce, ale nakonec se asi těšil domů a především pryč odtud docela dost. Den poté odletěl Riccardo na tři neděle do Egypta na prázdniny spojené s ukazováním nočním oblohy prachatým italským turistům. Brianovi se o své tří a půl-týdenní nepřítomnosti zmínil asi deset minut před odjezdem, takže vcelku šokovaný Brian se nezmohl na odpor. Ten samý Brian si pak den na to vyléval vztek na mně, do huby si bral Riccarda, ale řval na mě. Další den poté na mě byl jak milius nadšený z výsledků projektu, který jsem pro něj udělal, výsledků, které se já stydím výsledkem nazvat, protože podle mě neříkají vůbec nic.
Vycházel jsem z Toast Café, kde jsme se loučili s Alexem a načapal špinavého zloděje, jak se mi s kleštěma v ruce snažil ukrást kolo připoutané k lampě. Když jsem se ho zeptal, co to dělá, říkal, že opravuje kolo. Když jsem mu řekl, že je kurva moje, řekl, že se omlouvá a utekl.
Zašel jsem na poslední chvíli k holiči a doteď z toho mám divný pocit. Obě relativně sympatické a šikovné Polky byly fuč, místo nich tam teď u doktora Istanbula stříhá moldavská fuchtle a litevská obluda. Asi tak pětačtyřicetiletá Moldavka mi dávala každou sekundu velmi výrazně najevo, jak strašně nesnáší svoji práci a jak ji sere stříhat. Když na závěr vzala nůž a začala provádět poslední úpravy touto břitvou, byla ve mně opravdu malá dušička.
Asi nejdůležitější zprávou zůstává, že po návratu z Malajsie jsem byl po dvě noci doma v Dublinu ukrutně pokousán nějakou havětí. Nepřímé důkazy ukazovaly k mému zděšení na štěnice a Thajka taky potvrdila, že ji něco sežralo. Všechno jsem znovu vyčistil, znovu vystříkal nějakým smrtelným sprejem, sebe pak nastříkal repelentem, zakroužkoval fixkou nové kousance, kterým bylo kolem dvaceti a jal se hledat nové bydlení. Viděl jsem dalších asi 10 bytů, jeden by nevěřil, co si lidi dovolí pronajímat za asi tak 15.000 CZK měsíčně - jeden pokoj, pochopitelně. Ruiny, s elektřinou na mince, vlastní záchod na chodbě sdílený s celým domem, okno do zdi, sprchu na maličký bojler, co dokáže udržet sprchu vlažnou prý až 10 minut a podobně. Jeden mladý podnikatel mi dokonce vysvětlil, že aby to mohlo být takhle levně, že, když to vezmu, budu muset opravit jednu zeď a vymalovat. Štěnice jsem zaplaťpánbůh fyzicky žádné neviděl, můj pan domácí jako jediný už začal topit, ono se není co divit, venku se nejvyšší denní teploty pohybují od návratu z Asie kolem 13-15 stupňů a doprovází je studený vítr. K mému ůžasu to mrzké vybavení v mojí kobce patří kupodivu luxusnímu standardu... Akorát mě to vyčerpalo, celou noc se probouzet a hledat brouky, pak bydlení, lovit po internetu, všude volat, jednat v Irsku s majiteli domů je povětšinou za trest. Při generálním uklidu jsem se dost divil, že jsem mohl někdy kývnout na bydlení v takovéhle díře - co deset centimetrů prasklina, díra, spár vyspravený izolepou, prostor pod kobercem a ve skříni se plynule proměňuje v suť a ztrácí se děravých stěnách mého přístavku.
Rozloučili jsme se všichni řádně s Alexem a Martou, nejprve oficiálně ve škole, pak neoficiálně a pak ještě jednou ještě neoficiálněji. Zprvu to vypadalo, že se mu domů moc nechce, ale nakonec se asi těšil domů a především pryč odtud docela dost. Den poté odletěl Riccardo na tři neděle do Egypta na prázdniny spojené s ukazováním nočním oblohy prachatým italským turistům. Brianovi se o své tří a půl-týdenní nepřítomnosti zmínil asi deset minut před odjezdem, takže vcelku šokovaný Brian se nezmohl na odpor. Ten samý Brian si pak den na to vyléval vztek na mně, do huby si bral Riccarda, ale řval na mě. Další den poté na mě byl jak milius nadšený z výsledků projektu, který jsem pro něj udělal, výsledků, které se já stydím výsledkem nazvat, protože podle mě neříkají vůbec nic.
Vycházel jsem z Toast Café, kde jsme se loučili s Alexem a načapal špinavého zloděje, jak se mi s kleštěma v ruce snažil ukrást kolo připoutané k lampě. Když jsem se ho zeptal, co to dělá, říkal, že opravuje kolo. Když jsem mu řekl, že je kurva moje, řekl, že se omlouvá a utekl.
Zašel jsem na poslední chvíli k holiči a doteď z toho mám divný pocit. Obě relativně sympatické a šikovné Polky byly fuč, místo nich tam teď u doktora Istanbula stříhá moldavská fuchtle a litevská obluda. Asi tak pětačtyřicetiletá Moldavka mi dávala každou sekundu velmi výrazně najevo, jak strašně nesnáší svoji práci a jak ji sere stříhat. Když na závěr vzala nůž a začala provádět poslední úpravy touto břitvou, byla ve mně opravdu malá dušička.
Asi nejdůležitější zprávou zůstává, že po návratu z Malajsie jsem byl po dvě noci doma v Dublinu ukrutně pokousán nějakou havětí. Nepřímé důkazy ukazovaly k mému zděšení na štěnice a Thajka taky potvrdila, že ji něco sežralo. Všechno jsem znovu vyčistil, znovu vystříkal nějakým smrtelným sprejem, sebe pak nastříkal repelentem, zakroužkoval fixkou nové kousance, kterým bylo kolem dvaceti a jal se hledat nové bydlení. Viděl jsem dalších asi 10 bytů, jeden by nevěřil, co si lidi dovolí pronajímat za asi tak 15.000 CZK měsíčně - jeden pokoj, pochopitelně. Ruiny, s elektřinou na mince, vlastní záchod na chodbě sdílený s celým domem, okno do zdi, sprchu na maličký bojler, co dokáže udržet sprchu vlažnou prý až 10 minut a podobně. Jeden mladý podnikatel mi dokonce vysvětlil, že aby to mohlo být takhle levně, že, když to vezmu, budu muset opravit jednu zeď a vymalovat. Štěnice jsem zaplaťpánbůh fyzicky žádné neviděl, můj pan domácí jako jediný už začal topit, ono se není co divit, venku se nejvyšší denní teploty pohybují od návratu z Asie kolem 13-15 stupňů a doprovází je studený vítr. K mému ůžasu to mrzké vybavení v mojí kobce patří kupodivu luxusnímu standardu... Akorát mě to vyčerpalo, celou noc se probouzet a hledat brouky, pak bydlení, lovit po internetu, všude volat, jednat v Irsku s majiteli domů je povětšinou za trest. Při generálním uklidu jsem se dost divil, že jsem mohl někdy kývnout na bydlení v takovéhle díře - co deset centimetrů prasklina, díra, spár vyspravený izolepou, prostor pod kobercem a ve skříni se plynule proměňuje v suť a ztrácí se děravých stěnách mého přístavku.
pondělí 17. srpna 2009
Dublin 26
Od božího jitra zase leje, 14 stupňů. Co jsem se vrátil z Connemary, tak mě to v Dublinu zase sere. Toporný astro lunch tentokráte nahradil toporný rozlučkový lunch s Leonou. Leona se vrátila odpočatá, opálená a v dobré náladě. On i Alex už má lepší náladu, protože za 14 dní tu končí, tak už se dokonce absolutně neostýchal poslat Briana do prdele, až mi poklesla čelist. Brian přišel nezvykle brzy s neobyvkle mírnou a zdvořilou prosbou, jestli by Alex mohl chviličku počkat, že s ním potřebuje cosi probrat. Alex přikývl a 5 minut poté si nasadil helmu o odešel, že jde běhat kolem kanálu. Brian se vrátil opět nad očekávání záhy, asi pouhých 10 minut poté a jen se posmutněle divil.
Už páteční večer se vydařil, s Alexem a Martou, Riccardo odjel na pár dní domů do slunné Itálie, jsme zašli na tradiční BBQ za dobrou práci, jak tomu po vzoru Rádia 1 přezdívám, dali vcelku luxusní burger a klobásu, k tomu obvyklou hromadu salátu. Marta s Alexem šli na kutě a já si řekl, že se zastavím jen tak z dlouhé chvíle na poslední pivko do Whelan's. Štěstí se na mě usmálo, právě tam začínal naprosto úžasný koncert kapelky, takového křížence mezi irskou muzikou a skáčkem s neuvěřitelně neúnavným frontmanem ze Seattleu. Když to rozbalilo všech 8 muzikantů najednou, byl to docela slušnej nářez.
V sobotu časně zrána jsem vyrazil na vlak, hned se mě snažil natáhnout taxikář, kterému jsem zdvořile vynadal, že na nádraží jezdím často, že to stávává od 8 do 10 Euro, ale rozhodně, kurva, zdůrazňuji kurva, ne 13, když navíc všechny ulice byly, jak už to v sobotu ráno v Dublinu bývá, naprosto pusté (a trochu zeblité). Nic nenamítal, ani se nezarděl a řekl, že tak tedy 10.
Connemara má prostě svoje těžko popsatelné kouzlo, pro Alexe jsem největší podivín, nechápe, co se mi může líbit na té pustině, poušti, měsíční krajině, ale pro mě je to nejkrásnější část Irska. Zenová krajina. Původně jsem chtěl vidět Belfast a z něj pokračovat na Giant’s causeway, ale všech 10 B&B, které jsem kontaktoval, mělo beznadějně plno, protože v Belfastu zrovna probíhal jakýsi festival lodí - co to je, netuším. Plán B, Westport, kam jsem měl namířeno, je takové malé, příjemně poklidné městečko, tak akorát aby v něm člověk zůstal jeden, dva dny. Veselé bylo, že v okolí Westportu jsou hned dva B&B stejného jména jako ten, který jsem přes internet zarezervoval, bohužel ten můj se ukázal 9km daleko. Takže jsem se po irsku moc nerozpakoval, prachsprostě si v Tourist Office našel jiný, levnější, pouhé 2km daleko a tento po telefonu s omluvou zrušil řka zdejší otřepanou frázi “I am really sorry but I hope it won’t cause any problems to you.”
Před Čechy člověk prostě neuteče, ptal jsem se prvního člověka, kterého jsem tipnul na turistu, na cestu k Tourist Office a z holky nesoucí pizzu se vyklubala 19-letá holka z Třebíče, toho času pracující jako au-pair v Galway. Poděkoval jsem, to jsem ještě netušil, že mě přepadne znovu před Tourist Office a pak ještě jednou. Usoudil jsem, že pro 19 letou holku je každej alespoň trochu normální chlápek přes 30 automaticky buď dědek, nebo polobůh.
Ubytoval jsem se v prostorném B&B u asi 85-leté, svérázné babičky, která kupodivu překypovala energií. Nejdřív něco mumlala, že neví, jestli má pro mě volný pokoj, přestože jsme spolu půl hodiny před tím telefonovali. Když zjistila, že jsem astronom a že studuji v Dublinu, řekla “very well!” a zeptala se, jestli chci jeden, nebo dva polštáře a co chci k snídani.
Krátce na to jsem vyrazil na svatý kopec, 675 metrů vysokou horu, kde se postil svatý Patrik, kde na trojlístku vysvětloval princip boží trojice, kam nalákal všechny hady a kde je následně nechal zřítit do moře a kam se každoročně vydává, nejlépe bosky nebo po kolenou dlouhá řada poutníků. Hned na začátku se připojilo - pro změnu - to děvče z Třebíče, že tam chce taky a že nechce jít sama. Po rozpačitých protestech jsem nakonec mávl rukou. Pravidelně tam prý tak dva poutníci ročně zemřou (mimochodem, dvě hodiny před námi tam nějaký nešťastník dostal infarkt, tak ho odvážela helikoptéra), což se moc nedivím, počasí od půlky kopce dost zdrsnělo, stoupal jsem v mracích, lehkém dešti a silné větru a na dost strmém rumišti ze špičatého kamení jsem byl rád za trekkingové boty - osvěčily se. Na kopci nebylo nic, kromě zavřeného kostelíku bez oken, skrz mraky žádný vyhled, jen pár mohyl, které jsem poctivě 7-krát obešel - co kdyby... Na rozdíl od tibetských bylo asi jedno jestli ve směru hodinových ručiček, nebo proti. Já šel proti a byl jsem jediný z řady lidí, co se tam drápali, kdo je obkroužil. I když poslední, kterou se mělo obejít po kolenou jsem zdvořile vypustil. Zatímco z vrcholku bylo vidět prd, z půlky kopce, těsně pod mraky, byl výhled úchvatný - jak na rozlehlé pláně Connemary, tak na zátoku na druhé straně. Výřezy země zlatavě zářily, jak je osvětlovalo slunce dírami v jinak neprostupných mracích. Cestou zpátky jsme stopli 3 italské jehovisty, kteří nás hodili přímo do centra, což bylo příjemné. Ptali se mě, co na to říkám, že jsou jehovisti, tak povídám, že v Čechách mají prachmizernou reputaci, že je pro jejich otravnost a vlezlost nemá nikdo rád, ale že možná maličko poopravím své mínění, protože jsem rád, že mi zastavili. Koneckonců v Irsku nikdo nestopuje, ale na svoji omluvu musím říct, že jiná možnost vyjma jít těch 10 km pěšky, v tu chvíli nebyla.
Druhý den jsem měl konečně sám pro sebe a hned ráno po snídani jsem se v hustém, do očí bodajícím děšti vydal do 25 km dalekého přístavu, odkud jsem se plánoval doplavit na ostrov Clare, kde sídlila svého času královna pirátů Molley na svém hradě, odkud kontrolovala celou zátoku a její okolí. Prvních 15 minut nejelo mým směrem jediné auto, ale hned na druhý pokus mi zastavil Skot. Ukázalo se, že je taxikář, který se do tohoto bohem zapomenutého kraje přiženil a zrovna jede pro nějaké lidi právě do toho přístavu. Klika. “Aj noúú, der árrr nou basíz on Sandýý," povídá.
Cestou na ostrov jsem měl co dělat se nepoblít, obrovské vlny houpaly lodí jak na horské dráze a místo abych zůstal v kajutě, tak jsem se vyšplhal na horní palubu za Krzyszkem, který brázdil po dvacet let všechny moře světa a teď zakotvil na západě Irska, kde myje palubu a rozmotává lano. “V Polsce to jest tylko jeden velky burdel! Tady je klid.” Ostrov byl nádherný, dokonce i počasí se umoudřilo a já si po dlouhé době připadal volný, chodil křížem krážem mezi kamenými ohrádkami, po kopcích a loukách, kde červené, modré i žluté ovce s černými hlavami spásají trávu a asi i kamení a pahýly stromů. Zašel jsem na kafe a čokoládový dortík k Anně bydlící kousek pod majákem a bohužel musel spěchat zpátky, abych stihl loď a následně vlak do Dublinu. Krzyszek vyprávěl jak místní vodka je pro sráče, že v Uruguayi kupovali 95 procentní líh, nicméně ho prý prodávali v drogérii jako dezinfekční prostředek, což se vůbec nedivím. Se smíchem jsem mu říkal, že je neskutečný prase, když to pije. Pak chvíli nadával na flanďáky, pak se řeč stočila na louky poseté kvítím a pak na hvězdy a pak už jsme přirazili k molu - zpátky na pevnině.
Není mi jasné, proč v irských vlacích cestující tamní klimatizace ještě jako bonus k zimě, která panuje venku, mrazí. Asi abys vyšel a řekl si, že venku je ale krásně teplo. Došel jsem spěšně do Rathmines, cestou to vypadalo, jako by po mně a po dalších kolemjdoucích někdo z dálky střílel - naštěstí se nestrefil. Následující den v novinách psali o třech vraždách v Dublinu, o jedné nedaleko. Dokonce i kousek od vchodu do UCD našla uklízečka mrtvolu. Tahle země není pro starý, ale v Connemaře člověku snad ani to počasí nevadí. I lidi tam byli fajn, přátelštější a svou roli určitě hraje i to, že v Connemaře je o poznání míň cizinců, než v Dublinu. Škoda, že jsi tam nebyla se mnou.
Už páteční večer se vydařil, s Alexem a Martou, Riccardo odjel na pár dní domů do slunné Itálie, jsme zašli na tradiční BBQ za dobrou práci, jak tomu po vzoru Rádia 1 přezdívám, dali vcelku luxusní burger a klobásu, k tomu obvyklou hromadu salátu. Marta s Alexem šli na kutě a já si řekl, že se zastavím jen tak z dlouhé chvíle na poslední pivko do Whelan's. Štěstí se na mě usmálo, právě tam začínal naprosto úžasný koncert kapelky, takového křížence mezi irskou muzikou a skáčkem s neuvěřitelně neúnavným frontmanem ze Seattleu. Když to rozbalilo všech 8 muzikantů najednou, byl to docela slušnej nářez.
V sobotu časně zrána jsem vyrazil na vlak, hned se mě snažil natáhnout taxikář, kterému jsem zdvořile vynadal, že na nádraží jezdím často, že to stávává od 8 do 10 Euro, ale rozhodně, kurva, zdůrazňuji kurva, ne 13, když navíc všechny ulice byly, jak už to v sobotu ráno v Dublinu bývá, naprosto pusté (a trochu zeblité). Nic nenamítal, ani se nezarděl a řekl, že tak tedy 10.
Connemara má prostě svoje těžko popsatelné kouzlo, pro Alexe jsem největší podivín, nechápe, co se mi může líbit na té pustině, poušti, měsíční krajině, ale pro mě je to nejkrásnější část Irska. Zenová krajina. Původně jsem chtěl vidět Belfast a z něj pokračovat na Giant’s causeway, ale všech 10 B&B, které jsem kontaktoval, mělo beznadějně plno, protože v Belfastu zrovna probíhal jakýsi festival lodí - co to je, netuším. Plán B, Westport, kam jsem měl namířeno, je takové malé, příjemně poklidné městečko, tak akorát aby v něm člověk zůstal jeden, dva dny. Veselé bylo, že v okolí Westportu jsou hned dva B&B stejného jména jako ten, který jsem přes internet zarezervoval, bohužel ten můj se ukázal 9km daleko. Takže jsem se po irsku moc nerozpakoval, prachsprostě si v Tourist Office našel jiný, levnější, pouhé 2km daleko a tento po telefonu s omluvou zrušil řka zdejší otřepanou frázi “I am really sorry but I hope it won’t cause any problems to you.”
Před Čechy člověk prostě neuteče, ptal jsem se prvního člověka, kterého jsem tipnul na turistu, na cestu k Tourist Office a z holky nesoucí pizzu se vyklubala 19-letá holka z Třebíče, toho času pracující jako au-pair v Galway. Poděkoval jsem, to jsem ještě netušil, že mě přepadne znovu před Tourist Office a pak ještě jednou. Usoudil jsem, že pro 19 letou holku je každej alespoň trochu normální chlápek přes 30 automaticky buď dědek, nebo polobůh.
Ubytoval jsem se v prostorném B&B u asi 85-leté, svérázné babičky, která kupodivu překypovala energií. Nejdřív něco mumlala, že neví, jestli má pro mě volný pokoj, přestože jsme spolu půl hodiny před tím telefonovali. Když zjistila, že jsem astronom a že studuji v Dublinu, řekla “very well!” a zeptala se, jestli chci jeden, nebo dva polštáře a co chci k snídani.
Krátce na to jsem vyrazil na svatý kopec, 675 metrů vysokou horu, kde se postil svatý Patrik, kde na trojlístku vysvětloval princip boží trojice, kam nalákal všechny hady a kde je následně nechal zřítit do moře a kam se každoročně vydává, nejlépe bosky nebo po kolenou dlouhá řada poutníků. Hned na začátku se připojilo - pro změnu - to děvče z Třebíče, že tam chce taky a že nechce jít sama. Po rozpačitých protestech jsem nakonec mávl rukou. Pravidelně tam prý tak dva poutníci ročně zemřou (mimochodem, dvě hodiny před námi tam nějaký nešťastník dostal infarkt, tak ho odvážela helikoptéra), což se moc nedivím, počasí od půlky kopce dost zdrsnělo, stoupal jsem v mracích, lehkém dešti a silné větru a na dost strmém rumišti ze špičatého kamení jsem byl rád za trekkingové boty - osvěčily se. Na kopci nebylo nic, kromě zavřeného kostelíku bez oken, skrz mraky žádný vyhled, jen pár mohyl, které jsem poctivě 7-krát obešel - co kdyby... Na rozdíl od tibetských bylo asi jedno jestli ve směru hodinových ručiček, nebo proti. Já šel proti a byl jsem jediný z řady lidí, co se tam drápali, kdo je obkroužil. I když poslední, kterou se mělo obejít po kolenou jsem zdvořile vypustil. Zatímco z vrcholku bylo vidět prd, z půlky kopce, těsně pod mraky, byl výhled úchvatný - jak na rozlehlé pláně Connemary, tak na zátoku na druhé straně. Výřezy země zlatavě zářily, jak je osvětlovalo slunce dírami v jinak neprostupných mracích. Cestou zpátky jsme stopli 3 italské jehovisty, kteří nás hodili přímo do centra, což bylo příjemné. Ptali se mě, co na to říkám, že jsou jehovisti, tak povídám, že v Čechách mají prachmizernou reputaci, že je pro jejich otravnost a vlezlost nemá nikdo rád, ale že možná maličko poopravím své mínění, protože jsem rád, že mi zastavili. Koneckonců v Irsku nikdo nestopuje, ale na svoji omluvu musím říct, že jiná možnost vyjma jít těch 10 km pěšky, v tu chvíli nebyla.
Druhý den jsem měl konečně sám pro sebe a hned ráno po snídani jsem se v hustém, do očí bodajícím děšti vydal do 25 km dalekého přístavu, odkud jsem se plánoval doplavit na ostrov Clare, kde sídlila svého času královna pirátů Molley na svém hradě, odkud kontrolovala celou zátoku a její okolí. Prvních 15 minut nejelo mým směrem jediné auto, ale hned na druhý pokus mi zastavil Skot. Ukázalo se, že je taxikář, který se do tohoto bohem zapomenutého kraje přiženil a zrovna jede pro nějaké lidi právě do toho přístavu. Klika. “Aj noúú, der árrr nou basíz on Sandýý," povídá.
Cestou na ostrov jsem měl co dělat se nepoblít, obrovské vlny houpaly lodí jak na horské dráze a místo abych zůstal v kajutě, tak jsem se vyšplhal na horní palubu za Krzyszkem, který brázdil po dvacet let všechny moře světa a teď zakotvil na západě Irska, kde myje palubu a rozmotává lano. “V Polsce to jest tylko jeden velky burdel! Tady je klid.” Ostrov byl nádherný, dokonce i počasí se umoudřilo a já si po dlouhé době připadal volný, chodil křížem krážem mezi kamenými ohrádkami, po kopcích a loukách, kde červené, modré i žluté ovce s černými hlavami spásají trávu a asi i kamení a pahýly stromů. Zašel jsem na kafe a čokoládový dortík k Anně bydlící kousek pod majákem a bohužel musel spěchat zpátky, abych stihl loď a následně vlak do Dublinu. Krzyszek vyprávěl jak místní vodka je pro sráče, že v Uruguayi kupovali 95 procentní líh, nicméně ho prý prodávali v drogérii jako dezinfekční prostředek, což se vůbec nedivím. Se smíchem jsem mu říkal, že je neskutečný prase, když to pije. Pak chvíli nadával na flanďáky, pak se řeč stočila na louky poseté kvítím a pak na hvězdy a pak už jsme přirazili k molu - zpátky na pevnině.
Není mi jasné, proč v irských vlacích cestující tamní klimatizace ještě jako bonus k zimě, která panuje venku, mrazí. Asi abys vyšel a řekl si, že venku je ale krásně teplo. Došel jsem spěšně do Rathmines, cestou to vypadalo, jako by po mně a po dalších kolemjdoucích někdo z dálky střílel - naštěstí se nestrefil. Následující den v novinách psali o třech vraždách v Dublinu, o jedné nedaleko. Dokonce i kousek od vchodu do UCD našla uklízečka mrtvolu. Tahle země není pro starý, ale v Connemaře člověku snad ani to počasí nevadí. I lidi tam byli fajn, přátelštější a svou roli určitě hraje i to, že v Connemaře je o poznání míň cizinců, než v Dublinu. Škoda, že jsi tam nebyla se mnou.
pátek 7. srpna 2009
Dublin 24
Co jsem se vrátil z Prahy, nejsem shopný téměř ničeho. Ještě jsem si za tři dny nevybalil, nekoupil ani základní potraviny, ani vodu, neumyl nádobí a snad ani sebe, nešel na florbal, ani do hospody. Vymyslel jsem si víkendový výlet do Belfastu a k Giant's causeway, přemluvil k němu i Riccarda, ale právě jsem to odpískal.
Přitom počasí je nad očekávání ucházející a na stole mě ihned po příletu čekal Mac - moje nové pozlátko.
Přitom počasí je nad očekávání ucházející a na stole mě ihned po příletu čekal Mac - moje nové pozlátko.
čtvrtek 30. července 2009
Dublin 23
Překvapil mě Jakub Řípa, vysoký, hubený kluk, byl rok v Austrálii a teď cestuje po Evropě a dnes psal, že je na skok v Dublinu, jestli tu náhodou nejsem, že bychom mohli zajít na pivo. Avizoval to už před měsícem, ale úplně jsem na to zapomněl. Takže jsem vyrazil do toho deštivého nečasu a vyzvedl ho u sochy báby s trakařem, aneb Molly Malone. Přišel i Riccardo a sice s pouhým tři čtvrtě hodinovým zpožděním. Od té doby, co jsem ho seřval jak malýho haranta, když jsem hladový čekal dvacet minut při odchodu na oběd, než se vyčůrá, šel do sebe a dvouhodinová zpoždění jsou minulostí. Nicméně Riccardo zas perlil. Zatímco jsem si povídal s Jakubem, pokoušel se sbalit nějake Australanky, které tedy raději nakonec utekly. "Otvírákem" byla hláška, jestli by za něj nezaplatily útratu. Posléze z něj v euforii vypadlo, že mu přezdívali Bruce Willis kvůli jeho podobě s tím hercem... Málem jsem spadl smíchy pod stůl... Před Jakubem klobouk dolů, sbalit si 20kg krosnu a bivakovat tři neděle po Evropě a hlavně pak po Skotsku a Irsku pod širákem, případně hostelech v severním Dublinu, to už chce ždibec odvahy a tuhý kořínek. Přitom, když ho vidíš, tak bys mu dal kus chleba... Na závěr večera jsme zamířili k O'Neils, kde jsem si dal, kromě Guinnesse samozřejmě, naprosto vynikající kuře nadívané lesním ovocem a sušenými švestkami. Dojem k mému údivu nezkazily ani naprosto syrové brambory. I irská kuchyně tu a tam umí stvořit nějakou tu pochoutku, v čerstvé paměti mám ňamózní chowder, krémovou - jak taky jinak v Irsku než krémovou, vývar tu vůbec neznají - polévku z mořských plodů, kterou dozajista obkoukali od máminy vánoční rybí polévky, jen v ní byly navíc výborné obří mušle, překvapivě bez ulit.
Přijel i Carlo zaučit Riccarda, jak pracovat s tím radioaktivním zdrojem, vzájemně jsme si řekli, že ten druhy zhubnul a myslím, že jsme měli oba radost, že se vidíme.
Alex to odpískal, žere prášky, vrátili se s Martou ze Sicílie a on je nemocný, ale chodí samozřejmě do práce, kde co dvě minuty hlasitě vzdychá a skuhrá, jak mu je špatně. Asi swine flu. Nakonec všude po UCD vyvěsili plakáty, že si lidi mají po sraní mýt ruce. Inu univerzita... Dnes běhal po kanceláři, zaklekl i na všechny čtyři, žalostně naříkal, že ztratil tužku, začal jsem se smát a ukázal mu na jeho chlupaté ucho. Nechápal a o to víc se rozlítostnil, že to je tragédie, že prostě on ztratil tužku a já se tomu ještě směju. Cvrnkl jsem ho do té tužky, co měl celou dobou za uchem.
Už mám vlastně sbaleno a nedočkavě čekám na sobotní ráno. Mám trochu obavy, jestli se domů vůbec dostanu a taky ze sobotní narozeninové oslavy, protože budu asi hodně unavený. Obecně tu poslední dny velmi špatně a hlavně málo spím, buď starosti nebo stáří.
Jako by počasí chtělo potvrdit moje slova, to, co se odehrává venku, je opravdu drsný. Ale do práce a z práce jsem mel kliku, protože přes den asi 30 minut nelilo a zrovna to bylo 15 minut na
cestu tam a 15 zpět. Jinak musím uznat, že irské počasí má smysl pro humor, po 48 hodinách prakticky neustálého deště je dnes polojasno a 7 stupňů. To už je i na mě zima, odmítl jsem v tom ráno jít běhat a i pro chleba jsem šel omotaný šálou. Přesně půlka léta, 30. červenec.
Přijel i Carlo zaučit Riccarda, jak pracovat s tím radioaktivním zdrojem, vzájemně jsme si řekli, že ten druhy zhubnul a myslím, že jsme měli oba radost, že se vidíme.
Alex to odpískal, žere prášky, vrátili se s Martou ze Sicílie a on je nemocný, ale chodí samozřejmě do práce, kde co dvě minuty hlasitě vzdychá a skuhrá, jak mu je špatně. Asi swine flu. Nakonec všude po UCD vyvěsili plakáty, že si lidi mají po sraní mýt ruce. Inu univerzita... Dnes běhal po kanceláři, zaklekl i na všechny čtyři, žalostně naříkal, že ztratil tužku, začal jsem se smát a ukázal mu na jeho chlupaté ucho. Nechápal a o to víc se rozlítostnil, že to je tragédie, že prostě on ztratil tužku a já se tomu ještě směju. Cvrnkl jsem ho do té tužky, co měl celou dobou za uchem.
Už mám vlastně sbaleno a nedočkavě čekám na sobotní ráno. Mám trochu obavy, jestli se domů vůbec dostanu a taky ze sobotní narozeninové oslavy, protože budu asi hodně unavený. Obecně tu poslední dny velmi špatně a hlavně málo spím, buď starosti nebo stáří.
Jako by počasí chtělo potvrdit moje slova, to, co se odehrává venku, je opravdu drsný. Ale do práce a z práce jsem mel kliku, protože přes den asi 30 minut nelilo a zrovna to bylo 15 minut na
cestu tam a 15 zpět. Jinak musím uznat, že irské počasí má smysl pro humor, po 48 hodinách prakticky neustálého deště je dnes polojasno a 7 stupňů. To už je i na mě zima, odmítl jsem v tom ráno jít běhat a i pro chleba jsem šel omotaný šálou. Přesně půlka léta, 30. červenec.
úterý 28. července 2009
Dublin 22
Stalo se toho překvapivě dost a přesto si nejsem jistý, jestli se o to chci dělit. Předně, můj výlet za Jakubem do Liverpoolu skončil v Dublinu. Byl pátek, byl jsem v příjemném rozpoležení, hřálo mě, že vypadnu z tohodle Guinnessem prosáklého nudného města. Protože mi letadlo letělo až v 11 večerm zašel jsem na BBQ po dobré práci do Rathmines Inn a pak se stavil na kus řeči ve Whelan's baru, kde se měla od osmi rozeznít kubánská hudba. Snědí pánové v nažehlených, bílých oblecích začali o poznání později, stihl jsem první dvě písničky a raději jsem utekl směr letiště. Měl jsem kliku, autobus mi jel ihned. Dorazil jsem na pusté letiště s vytištěným boarding passem krásných 40 minut před odletem, jenže na security první problém, mašinka vytištěný kód na palubní vstupence odmítala přečíst. Marně jsem naléhal na obsluhu, ať číslo opíší ručně. Poslali nejmladšího pro hadr, 10 minut se nic nedělo, pak očistili hadříkem čtečku, výsledek zůstal stejný. Spolu se mnou měli ten samý problém dva další pasažéři. Všichni jsme nervózně pokukovali po hodinkách, protože už zbývalo jen 25 minut do odletu, když se mi podařilo přemluvit biřice, aby tedy šel s námi až ke gejtu, kde se určitě všechno vysvětlí. Bželi jsme ke gejtu a když jsme k nejzastrčenějšímu koutu dublinského letiště 20 minut před plánovaným odletem dorazili, letadlo už pushbackovali na runway. "We are sorry, try the next morning flight". Protože pracovnice Ryanair pro jistotu prchla před trojicí rozhněvaných mužů zadním vchodem, vrátil jsem se do kubánského baru, kde se všechnytamní ženy mohly posrat z mojí čepice a následující den tágem na šestou ranní zpátky na letiště. Vystál jsem kurevskou fronu, špička je na letišti za ranního kuropění... Paní na přepážce mi suše sdělila, že kdesi v podmínkách je, že mám být na letišti i s vytištěným boarding passem 2h před odletem, že že mám smůlu, ale že mě může převést na ranní let. Ale že to stojí pouhých 249 Euro. Poslal jsem ji do prdele a nechal si zavolat manažera. V podstatě mi zopakoval totéž,jen zlevnila na 159 Euro příplatek navíc k původní ceně letenky. I jí jsem poslal do prdele a zeptal se na reklamace, protože jsem trval na tom, že to není moje chyba a prohlásil jsem, že jsem 2h předem na letišti byl, jen jsem nešel přímo do gejtu, což je pochopitelně, když to za normálních okolností trvá maximálně 10 minut. Omluvil jsem s Jakubovi a šel se domů vyspat. Dodnes jsem ještě stížnost a žádost o vrácení peněz nepočítaje taxík a aircoach (vy tomu věříte?) nenapsal.
Od té doby Raynair upřímně nenávidím, jel jsem Petru vyzvednout na letiště a když do autobusu nastoupila letuška v modrém plášti, která rozhodně zanic nemohla, měl jsem co dělat se udržet, abych ji nezačal sprostě nadávat, nebo rovnou mlátit. Další modré svini na letišti jsem alespoň přejel kufrem nohy a pak s potutelným úsměvem zaševelil, že jsem sorry a jako by mě tu chtěli ještě víc nasrat, cestou na kole do školy přede mnou funěl do kopce na kole chlápek s reflexní bundou s nápisem Ryanair a já se málem neudržel ho při předjíždění z toho kola shodit.
Následující den jsem se pozval k Riccardovi na večeři, na nevinnou otázku, co mám dnes večer v plánu jsem odpověděl, přijít k tobě na večeři a ochutnat skutečnou italskou kuchyni a on řekl, že ok. Přinesl jsem aspoň víno a whiskey.
Nejdebilnější je ta tma, zima a déšť, už je to fakt k posrání.
Byli jsme o víkendu s Petrou v Killarney, Alex to místo označil jako to nejkrásnější, co v Irsku viděl, na mě to působilo jako když si člověk zajde někde u Berouna do lesa. Kromě toho městečko Killarney samo o sobě je kurevsky drahé a to i na místní, irské poměry, všechno stojí tak o 20% víc než v Dublinu a všude proudí davy, nejlépe autem, především amerických turistů. Na obzoru v dešti a temných mracích je tušit pahorky, včetně nejvyššího 1000-metrového vrcholu Irska. Pro mě bylo nejkrásnější Galway a okolí, ale to už je dávno. Asi i proto jsme z toho byli nějaký podráždění.
Od té doby Raynair upřímně nenávidím, jel jsem Petru vyzvednout na letiště a když do autobusu nastoupila letuška v modrém plášti, která rozhodně zanic nemohla, měl jsem co dělat se udržet, abych ji nezačal sprostě nadávat, nebo rovnou mlátit. Další modré svini na letišti jsem alespoň přejel kufrem nohy a pak s potutelným úsměvem zaševelil, že jsem sorry a jako by mě tu chtěli ještě víc nasrat, cestou na kole do školy přede mnou funěl do kopce na kole chlápek s reflexní bundou s nápisem Ryanair a já se málem neudržel ho při předjíždění z toho kola shodit.
Následující den jsem se pozval k Riccardovi na večeři, na nevinnou otázku, co mám dnes večer v plánu jsem odpověděl, přijít k tobě na večeři a ochutnat skutečnou italskou kuchyni a on řekl, že ok. Přinesl jsem aspoň víno a whiskey.
Nejdebilnější je ta tma, zima a déšť, už je to fakt k posrání.
Byli jsme o víkendu s Petrou v Killarney, Alex to místo označil jako to nejkrásnější, co v Irsku viděl, na mě to působilo jako když si člověk zajde někde u Berouna do lesa. Kromě toho městečko Killarney samo o sobě je kurevsky drahé a to i na místní, irské poměry, všechno stojí tak o 20% víc než v Dublinu a všude proudí davy, nejlépe autem, především amerických turistů. Na obzoru v dešti a temných mracích je tušit pahorky, včetně nejvyššího 1000-metrového vrcholu Irska. Pro mě bylo nejkrásnější Galway a okolí, ale to už je dávno. Asi i proto jsme z toho byli nějaký podráždění.
středa 8. července 2009
Dublin 21
Jsem pořádně zpruzený z obchodního řetězce Dunnes Stores. Ve veliké slevě jsem koupil kuřecí řízky a krevety, obojí jsem musel vyhodit, protože balíček po otevření děsně smrděl. Moje chyba, že jsem někde ztratil účtenku a nemohl jim to tudíž omlátit o hlavu. Jsou to bašibuzuci, někde to nechali přes noc v teple a pak to zkažené zlevnili na polovinu - což mi "mimo kameru" potvrdila i holka od pokladny. Vyhodil jsem 8 Euro do záchodu. A každých deset minut i nadále se z rádia ozývá "we are different, we are Irish!"
Dnes večer už se pohár mé trpělivosti plní k okraji. Asi se z Irska nevrátím. Zavřou mě tu za vraždu. Už mi ta zkurvená Thajka leze krkem. V noci se člověk nevyspí, protože buď dělá krávál svým ječákem ona, nebo její maličkostí puštěná dementní pseudo hudba. Co hůř dneska jsem přišel udýchanej z běhání a málem jsem doma omdlel, protože zase něco lakovala a v celé mé kobce nebyla pro ten její smrad ani špetka kyslíku. Na druhou stranu dokáže být nechtěně vtipná, když před čtrnácti dny klepala ožralá na moje dveře, jestli jsem neviděl jejího kraba, že jí utekla večeře. Místní thajská komunita skutečně loví kraby osvědčenou metodou, hodí do moře zakrvácené kuře na provazu a vyloví ohlodané kuře obalené hejnem krabů.
Jinak červenec jako když vyšije, teplota zase skomírá mezi 10 a 16 stupni. Tento způsob léta zdá se mi poněkud nešťastným.
Dnes večer už se pohár mé trpělivosti plní k okraji. Asi se z Irska nevrátím. Zavřou mě tu za vraždu. Už mi ta zkurvená Thajka leze krkem. V noci se člověk nevyspí, protože buď dělá krávál svým ječákem ona, nebo její maličkostí puštěná dementní pseudo hudba. Co hůř dneska jsem přišel udýchanej z běhání a málem jsem doma omdlel, protože zase něco lakovala a v celé mé kobce nebyla pro ten její smrad ani špetka kyslíku. Na druhou stranu dokáže být nechtěně vtipná, když před čtrnácti dny klepala ožralá na moje dveře, jestli jsem neviděl jejího kraba, že jí utekla večeře. Místní thajská komunita skutečně loví kraby osvědčenou metodou, hodí do moře zakrvácené kuře na provazu a vyloví ohlodané kuře obalené hejnem krabů.
Jinak červenec jako když vyšije, teplota zase skomírá mezi 10 a 16 stupni. Tento způsob léta zdá se mi poněkud nešťastným.
úterý 7. července 2009
Dublin 20
Divím se, že v téhle zemi vůbec kdy slezli ze stromů... Asi to bude tím, že stromů je tu obecně málo. Řešili jsme nový 8 core počítač... výsledkem je, že ho nepotřebujeme... že tu nikdo nic náročného nedělá, takže se kupovat nebude... možná za rok... argumentoval jsem, že to je argument s opačným pořadím příčina důsledek, že protože to železo nemáme, tak děláme jen věci, na které nám to tu stačí a tím pádem, pro ty věci nepotřebujeme nové železo... a že kdybychom ho koupili, tak se tu dají dělat lepší věci... ale zůstal jsem žalostně osamocen.
Kupodivu jako výsměch dramatickému snižování prostředků na vědu, recesi a obecnému snižování platů universita všude jinde než ve vědě bohapustě utrácí, staví nové parkoviště, nové cesty, nový monument, dokonce staví i bazén a divadlo. Přitom regály v knihovně zejí prázdnotou a už i Alex žbrblá, že mu o dvě stovky snížili plat. Obecně v Dublinu všichni využili pár trochu letních dní k tomu, aby natřeli všechna okna, kandelábry, nábytek, prostě všechno, dokonce i květiny.
Juao, Portugalec, kterého Riccardo potkal na sérii přednášek "jak udělat z vědy slušný byznys" hrál včera v jedné hospodě v centru na piano, kytaru a zpíval k tomu vlastnoručně složené písničky v rámci projektu "open mic night". Rozhodně jeho výkon byl o třídu lepší, než jeho dvou předskokanů.
Po několika, asi tak třech, příjemných dnech počasí pádně odpovědělo na řečnicky nadhozenou otázku, že přece nemůže pršet celý den.
Ve čtvrtek se po mnohých odkladech konečně odehrál slavný transfer talk a musím se pochválit, měl jsem se svojí přednáškou nebývalý úspěch. Škoda, že jediní dva, kteří u toho nebyli, byli Brian a Lorraine. První na dovolené, šéfová musela domů dřív.
Tento týden bude flór naposled.
Riccardo je poslední dobou nezvykle často vzteklý, když si dovolíme byť jen lehce nesouhlasit s něčím, co tvrdí, nebo co chce udělat. Chová se občas jak malý dítě. Mimochodem přestěhoval se z periferie ke dvěma Irkám, prý do nejčistšího bytu v Irsku, kousek ode mě s Alexem. Už mu nikdo nevaří, takže má o důvod míň si stěžovat. Zděšeně se vrátil z prvního nákupu v sámošce, že utratil strašně moc peněz, inu každý den čerstvá ryba v téhle farmářské zemi je drahý špás. S Alexem jsme jednohlasně zvolali "Welcome to Ireland", po devíti měsícich...
Na sobotu nás Leona pozvala k sobě na zahradu na grilování a rozlučku. Přespříští týden tu bude naposled a pak jede domů, teda nejprve na zaslouženou dovolenou. Taky se na to těším, protože to bude vítaná možnost vymanit se z toho smradlavého, zaprášeného, radioaktivního labu a sednout si na jí uvolněné místo. Musím přiznat, že to byl jeden z nejlepších večerů tady v Dublinu. Leona se představila jako fantastická hostitelka. Základní problém jako rozdělat jsme zvládli bravurně. Na Alexovu otázku Riccardo přiznal, že doma mají ohniště, ale že oheň vždy rozdělával jeho otec. Pověst Riccardo naprostým selháním potvrdil, takže jsem nevšímaje si Alexových teoretických rad rozdělal oheň. Kromě tuny chlebíčků jsme každý snědli asi tři kila výtečně naloženého upečeného masa, párků, zlatým hřebem bylo prvotřídní tiramisu a nakonec nás Leona dorazila ještě koláčem. Třešničkou na dortu byla domácí meruňkovice, na kterou Seamus nemá nejlepší vzpomínky, neb po vyexování koňské dávky běhal po bytě a naříkal, že mu hoří obličej, co to v Čechách vyrábímě za fucking jed a my jsme z něj pochopitelně měli prdel, mimo jiné proto, že už byly tři ráno. Tiramisu bylo natolik vynikající a reakce natolik fanatické, že Leona uvažuje o tom, že by ještě na úplný závěr svého působení jedno plato vyrobila. Chválihodná myšlenka! Stínem grilování byl fakt, že následující den jsem vážil o 2.5 kg víc, ale už se zase vracím k normálu.
Nutno podotknout, že jsme měli docela kliku, den před grilováním celý den lilo, den po něm lilo, stejně tak jako půl dne G, ale nakonec se bůh deště zázračně smiloval.
Šéfová skutečně i nadále chodí do práce jako by se nechumelilo a jako by vůbec nebyla těhotná, jen ředitelování předala komusi, koho jsem v životě neviděl.
Včera jsem se utvrdil v tom, že v téhle zemi je neobyčejně vysoký výskyt kreténů, v osm hodin večer, akorát když jsem si uvařil večeři, mi přijel přímo pod okno náklaďák, na jehož korbě začali vařit asfalt, celý barel asfaltu, aby zalili maličkou jamku v chodníku. Pochopitelně to nemohli udělat přes den, kdy jsou lidi v práci - během pár minut naprosto šílenej smrad. Utekl jsem.
Odmítl jsem se podepsat petici pro Akademii věd. Abych pravdu řekl, nemyslím si, že nápad dát víc peněz na výzkum universitám na úkor kryptokomunistických molochů je v základě špatný. Koneckonců, vím dobře, jak to vypadalo kupříkladu na Ondřejově.
Taky se stala hrozně podivná věc. Cestou do práce jsem na silnici uviděl mrtvýho, přejetýho hada. Přitom Irsko je považováno za zemi, kde hadi nejsou, protože je svatý Patrik vyhnal utopit do moře mocným úderem hole o zem. Záhada.
Kupodivu jako výsměch dramatickému snižování prostředků na vědu, recesi a obecnému snižování platů universita všude jinde než ve vědě bohapustě utrácí, staví nové parkoviště, nové cesty, nový monument, dokonce staví i bazén a divadlo. Přitom regály v knihovně zejí prázdnotou a už i Alex žbrblá, že mu o dvě stovky snížili plat. Obecně v Dublinu všichni využili pár trochu letních dní k tomu, aby natřeli všechna okna, kandelábry, nábytek, prostě všechno, dokonce i květiny.
Juao, Portugalec, kterého Riccardo potkal na sérii přednášek "jak udělat z vědy slušný byznys" hrál včera v jedné hospodě v centru na piano, kytaru a zpíval k tomu vlastnoručně složené písničky v rámci projektu "open mic night". Rozhodně jeho výkon byl o třídu lepší, než jeho dvou předskokanů.
Po několika, asi tak třech, příjemných dnech počasí pádně odpovědělo na řečnicky nadhozenou otázku, že přece nemůže pršet celý den.
Ve čtvrtek se po mnohých odkladech konečně odehrál slavný transfer talk a musím se pochválit, měl jsem se svojí přednáškou nebývalý úspěch. Škoda, že jediní dva, kteří u toho nebyli, byli Brian a Lorraine. První na dovolené, šéfová musela domů dřív.
Tento týden bude flór naposled.
Riccardo je poslední dobou nezvykle často vzteklý, když si dovolíme byť jen lehce nesouhlasit s něčím, co tvrdí, nebo co chce udělat. Chová se občas jak malý dítě. Mimochodem přestěhoval se z periferie ke dvěma Irkám, prý do nejčistšího bytu v Irsku, kousek ode mě s Alexem. Už mu nikdo nevaří, takže má o důvod míň si stěžovat. Zděšeně se vrátil z prvního nákupu v sámošce, že utratil strašně moc peněz, inu každý den čerstvá ryba v téhle farmářské zemi je drahý špás. S Alexem jsme jednohlasně zvolali "Welcome to Ireland", po devíti měsícich...
Na sobotu nás Leona pozvala k sobě na zahradu na grilování a rozlučku. Přespříští týden tu bude naposled a pak jede domů, teda nejprve na zaslouženou dovolenou. Taky se na to těším, protože to bude vítaná možnost vymanit se z toho smradlavého, zaprášeného, radioaktivního labu a sednout si na jí uvolněné místo. Musím přiznat, že to byl jeden z nejlepších večerů tady v Dublinu. Leona se představila jako fantastická hostitelka. Základní problém jako rozdělat jsme zvládli bravurně. Na Alexovu otázku Riccardo přiznal, že doma mají ohniště, ale že oheň vždy rozdělával jeho otec. Pověst Riccardo naprostým selháním potvrdil, takže jsem nevšímaje si Alexových teoretických rad rozdělal oheň. Kromě tuny chlebíčků jsme každý snědli asi tři kila výtečně naloženého upečeného masa, párků, zlatým hřebem bylo prvotřídní tiramisu a nakonec nás Leona dorazila ještě koláčem. Třešničkou na dortu byla domácí meruňkovice, na kterou Seamus nemá nejlepší vzpomínky, neb po vyexování koňské dávky běhal po bytě a naříkal, že mu hoří obličej, co to v Čechách vyrábímě za fucking jed a my jsme z něj pochopitelně měli prdel, mimo jiné proto, že už byly tři ráno. Tiramisu bylo natolik vynikající a reakce natolik fanatické, že Leona uvažuje o tom, že by ještě na úplný závěr svého působení jedno plato vyrobila. Chválihodná myšlenka! Stínem grilování byl fakt, že následující den jsem vážil o 2.5 kg víc, ale už se zase vracím k normálu.
Nutno podotknout, že jsme měli docela kliku, den před grilováním celý den lilo, den po něm lilo, stejně tak jako půl dne G, ale nakonec se bůh deště zázračně smiloval.
Šéfová skutečně i nadále chodí do práce jako by se nechumelilo a jako by vůbec nebyla těhotná, jen ředitelování předala komusi, koho jsem v životě neviděl.
Včera jsem se utvrdil v tom, že v téhle zemi je neobyčejně vysoký výskyt kreténů, v osm hodin večer, akorát když jsem si uvařil večeři, mi přijel přímo pod okno náklaďák, na jehož korbě začali vařit asfalt, celý barel asfaltu, aby zalili maličkou jamku v chodníku. Pochopitelně to nemohli udělat přes den, kdy jsou lidi v práci - během pár minut naprosto šílenej smrad. Utekl jsem.
Odmítl jsem se podepsat petici pro Akademii věd. Abych pravdu řekl, nemyslím si, že nápad dát víc peněz na výzkum universitám na úkor kryptokomunistických molochů je v základě špatný. Koneckonců, vím dobře, jak to vypadalo kupříkladu na Ondřejově.
Taky se stala hrozně podivná věc. Cestou do práce jsem na silnici uviděl mrtvýho, přejetýho hada. Přitom Irsko je považováno za zemi, kde hadi nejsou, protože je svatý Patrik vyhnal utopit do moře mocným úderem hole o zem. Záhada.
sobota 13. června 2009
Dublin 19
„Léto“ se přeci jen nějak projevilo, zčistajasna se objevila hejna much všech myslitelných velikostí.. Konečně přestalo pršet a teď k večeru se teplota vyšplhala zpátky na 13 stupňů, což je teplota, kdy si všichni Irové pochvalují, jak je krásně teploučko a léto. Před UCD postavili skluzavku a koupaliště pro děti, které praská ve švech, nehledě na to, že mi jde pára od huby, když jedu kolem na kole. Nikdy dřív jsem nežil v zemi, kde zima trvá dvanáct měsíců. Předpověď počasí je tady dost zavádějící, nejvyšší denní 16 C znamená, že je možné, že se někde v Irsku na minutu na slunci dotkne teplota této pomyslné hranice a ihned spadne zpátky. Leona tvrdila, že tu, zatímco jsem byl pryč v Řecku, bylo jeden den 25 C, čemuž prostě nevěřím. Tak dlouho jsem se usmíval nad tím, že tu všichni dokola mluví o počasí, ale asi je to vážně nevyhnutelné.
Zeptal jsem se na letišti na taxík, chlápek řekl 30-35 Euro a ochotně se chystal mi hodit zavazadlo do kufru. Jel jsem autobusem za 8 Eur. Kamsi do neznáma... K mému unavenému překvapení, a když jsem o tom mluvil se Zuzkou, tak říkala, že nedávno zažila k nemilému údivu totéž, a sice že noční aircoach nejede po stejné trase jako denní, i když tomu nic nenapovídá. Dojel do centra a začal se v nepravidelných kličkách ploužit po městě a jen díky občasným výkřikům řidiče se dalo tušit, kde a u jakého hotelu tak zhruba jsme. Dělal různá větší i menší kolečka, aby asi po hodině dojel z opačné strany zase zpátky na místo vzdálené dvě zastávky od centra, kde jsem raději vystoupil a zbytek štreky došel pěšky – což bych musel tak jako tak. Povlékl jsem postel a ihned usnul.
V kobce se taky nic nezměnilo, jen mám novou poněkud hlasitou lesbickou sousedku z Thajska. Tak se jí třeba někdy zeptám na Thajsko, i když nevypadala, že by s ní kdy byla řeč delší, než „hello“, když se náhodou potkáme u popelnice. Za zamřížovaným okýnkem i dnes prší, občas jen poprchává a občas se k dešti jen schyluje. Ideální počasí na disertaci, jen se k tomu dokopat. Ona proležená postel není úplně ideální místo na vědeckou práci, ale když to nejde jinak...
V úterý po návratu jsem měl pocit, že jsem tu nikomu nechyběl. Nikdo se ani nezeptal, jak jsem se měl, nic. Vlastně akorát Leona a Carlo z Itálie přes Skype. Zároveň mi radostně zvěstoval, že jeho žena čeká další dítě. On je nadšený, Elisabeta prý už míň.
Kromě toho koupaliště se na UCD nic moc nezměnilo, tedy alespoň ne k lepšímu. Dobrá polovina budov a veškeré plochy mezi nimi je rozrývaná bagry a rozvrtávaná sbíječkami, každý den nová vrstva prachu. Leona provádí nepřetržitě měření a ozařuje krystal i nás ostatní ve dne v noci. Nás ostatní znamená mě a občas Zuzku, protože Riccardo s Alexem jsou pořád ještě na pracovní dovolené v Africe, Kubánek sice připustil, že mu s tím kluci nemají jak pomoct, ale že Riccardo aspoň dělá dobré sendviče. Je to na palici, sám na oběd, sám na kafe, za celý den nemám s kým prohodit jediné slovo. Antonio baští každý den chick'n'tenders s hranolkama a barbecue, prý aby neztrácel čas obědem, od chvíle, co jsem do Dublinu přijel, tak tomu nikdy nebylo jinak. Kupodivu, na rozdíl ode mě vůbec není tlustý. Sheilla se tváří velmi důležitě, pořád všem zdůrazňuje, jak je pracovně vytížená nejrůznějšími důležitými meetingy, s sebou na oběd bere jen Zuzku, na Seamuse kašle a na mě tuplem. Jak říkala, když se bavila s Garym, oni jsou to staré dobré jádro, což chápu, tak to bývá v kdejakém kolektivu. Omezuji docházku o třetinu, necítím se v tom labu dobře.
Začal jsem pravidelně utrácet, skoro každý den si kupuju smoothie, malý, téměř čerstvý ovocný džus s rozmixovaným jogurtem za nekřesťanské 3.85 Eura a kafe do umělé hmoty za báječných 2.45 Eur. Velikosti kafí jsou tu odstupňované následovně: vysoké odpovídá malému, obří normálnímu a pro mě poněkud záhadné označení „dvacítka“ velkému půllitru.
Týden v Řecku mě jen utvrdil v tom, že tady tahle „zelená“ země je zkurvená. Mám obrovskou chuť se na to tady vysrat. Přitáhli sem loseři ze všech koutů světa, protože doma by chcípli hlady, a já jsem svým způsobem jeden z nich. Život rozhodují drobnosti. Integrál už půl roku nepozoroval žádný burst, přestože by měl zaregistrovat zhruba jeden za měsíc. Byl jsem střízlivě opatrný a očekával jsem, že budu mít do disertačky za rok tak šest, sedm kousků, zatím mám za devět měsíců dva.
Náhodou jsem spatřil na ulici Číňanku s florbalovou hokejkou, běžel jsem za ní přes půl Rathmines, že se málem lekla, že jí chci přepadnout, ale nakonec to dopadlo tak, že s nimi hraju každou neděli (ehm, zatím jsem byl jednou) florbal. Dostat do Dublinu letadlem florbalku nebylo vůbec lehké a zpátky do bude ještě mnohem těžší přesvědčit je, že to není „weapon“. V Praze na Ruzyni jsem měl štěstí, že mladá paní u rentgenu sama florbal hrávala a měla pochopení, že se mi opravdu nechce platit 40 Euro za odbavení „nadměrně rozměrného zavazadla“,zvlášť, když jinak mám jen příruční kufr. I přesto jsem potřeboval tři další svolení a celou cestu mi vrchní letuška zdůrazňovala, jak jí mám být vděčný, i když rozhodl sám kapitán, který sice říkal, že nic podobného nikdy neviděl, ale že mu je to fucking jedno – Ir. Na té samé palubě Airlingus jsem si dal dvě skelničky vody za 5 Euro.
Zeptal jsem se na letišti na taxík, chlápek řekl 30-35 Euro a ochotně se chystal mi hodit zavazadlo do kufru. Jel jsem autobusem za 8 Eur. Kamsi do neznáma... K mému unavenému překvapení, a když jsem o tom mluvil se Zuzkou, tak říkala, že nedávno zažila k nemilému údivu totéž, a sice že noční aircoach nejede po stejné trase jako denní, i když tomu nic nenapovídá. Dojel do centra a začal se v nepravidelných kličkách ploužit po městě a jen díky občasným výkřikům řidiče se dalo tušit, kde a u jakého hotelu tak zhruba jsme. Dělal různá větší i menší kolečka, aby asi po hodině dojel z opačné strany zase zpátky na místo vzdálené dvě zastávky od centra, kde jsem raději vystoupil a zbytek štreky došel pěšky – což bych musel tak jako tak. Povlékl jsem postel a ihned usnul.
V kobce se taky nic nezměnilo, jen mám novou poněkud hlasitou lesbickou sousedku z Thajska. Tak se jí třeba někdy zeptám na Thajsko, i když nevypadala, že by s ní kdy byla řeč delší, než „hello“, když se náhodou potkáme u popelnice. Za zamřížovaným okýnkem i dnes prší, občas jen poprchává a občas se k dešti jen schyluje. Ideální počasí na disertaci, jen se k tomu dokopat. Ona proležená postel není úplně ideální místo na vědeckou práci, ale když to nejde jinak...
V úterý po návratu jsem měl pocit, že jsem tu nikomu nechyběl. Nikdo se ani nezeptal, jak jsem se měl, nic. Vlastně akorát Leona a Carlo z Itálie přes Skype. Zároveň mi radostně zvěstoval, že jeho žena čeká další dítě. On je nadšený, Elisabeta prý už míň.
Kromě toho koupaliště se na UCD nic moc nezměnilo, tedy alespoň ne k lepšímu. Dobrá polovina budov a veškeré plochy mezi nimi je rozrývaná bagry a rozvrtávaná sbíječkami, každý den nová vrstva prachu. Leona provádí nepřetržitě měření a ozařuje krystal i nás ostatní ve dne v noci. Nás ostatní znamená mě a občas Zuzku, protože Riccardo s Alexem jsou pořád ještě na pracovní dovolené v Africe, Kubánek sice připustil, že mu s tím kluci nemají jak pomoct, ale že Riccardo aspoň dělá dobré sendviče. Je to na palici, sám na oběd, sám na kafe, za celý den nemám s kým prohodit jediné slovo. Antonio baští každý den chick'n'tenders s hranolkama a barbecue, prý aby neztrácel čas obědem, od chvíle, co jsem do Dublinu přijel, tak tomu nikdy nebylo jinak. Kupodivu, na rozdíl ode mě vůbec není tlustý. Sheilla se tváří velmi důležitě, pořád všem zdůrazňuje, jak je pracovně vytížená nejrůznějšími důležitými meetingy, s sebou na oběd bere jen Zuzku, na Seamuse kašle a na mě tuplem. Jak říkala, když se bavila s Garym, oni jsou to staré dobré jádro, což chápu, tak to bývá v kdejakém kolektivu. Omezuji docházku o třetinu, necítím se v tom labu dobře.
Začal jsem pravidelně utrácet, skoro každý den si kupuju smoothie, malý, téměř čerstvý ovocný džus s rozmixovaným jogurtem za nekřesťanské 3.85 Eura a kafe do umělé hmoty za báječných 2.45 Eur. Velikosti kafí jsou tu odstupňované následovně: vysoké odpovídá malému, obří normálnímu a pro mě poněkud záhadné označení „dvacítka“ velkému půllitru.
Týden v Řecku mě jen utvrdil v tom, že tady tahle „zelená“ země je zkurvená. Mám obrovskou chuť se na to tady vysrat. Přitáhli sem loseři ze všech koutů světa, protože doma by chcípli hlady, a já jsem svým způsobem jeden z nich. Život rozhodují drobnosti. Integrál už půl roku nepozoroval žádný burst, přestože by měl zaregistrovat zhruba jeden za měsíc. Byl jsem střízlivě opatrný a očekával jsem, že budu mít do disertačky za rok tak šest, sedm kousků, zatím mám za devět měsíců dva.
Náhodou jsem spatřil na ulici Číňanku s florbalovou hokejkou, běžel jsem za ní přes půl Rathmines, že se málem lekla, že jí chci přepadnout, ale nakonec to dopadlo tak, že s nimi hraju každou neděli (ehm, zatím jsem byl jednou) florbal. Dostat do Dublinu letadlem florbalku nebylo vůbec lehké a zpátky do bude ještě mnohem těžší přesvědčit je, že to není „weapon“. V Praze na Ruzyni jsem měl štěstí, že mladá paní u rentgenu sama florbal hrávala a měla pochopení, že se mi opravdu nechce platit 40 Euro za odbavení „nadměrně rozměrného zavazadla“,zvlášť, když jinak mám jen příruční kufr. I přesto jsem potřeboval tři další svolení a celou cestu mi vrchní letuška zdůrazňovala, jak jí mám být vděčný, i když rozhodl sám kapitán, který sice říkal, že nic podobného nikdy neviděl, ale že mu je to fucking jedno – Ir. Na té samé palubě Airlingus jsem si dal dvě skelničky vody za 5 Euro.
pátek 6. března 2009
Dublin 18
Do odletu domů zbývají jen dva dny, takže i přes značnou únavu mám dobrou náladu a nepřipouštím si, že třeba v letadle vůbec nemusí být volné místo nebo že budou problémy s dovolenou. Poslední dva dny se odehrávaly jak přes kopírák, dlouho do noci jsem smolil report pro Briana s Lorraine a ráno se probudil kolem páté hodiny tak krutou zimou, že jsem musel přitopit. Akorát pak u hlučného topení nejde usnout.
Leona má očividně také mnohem lepší náladu, z čehož mám velikou radost - dokonce navrhovala, že bychom u ní v domě mohli uspořádat menší zahradní slavnost. Zuzka je taky fajn, konečně to trochu vypadá na spolupráci. Navíc se jako bonus vrátil na nějaké čas John a to je prima chlapík. Riccardo se vrátil z Toskánska dost drcený, neb ho odmítlo děvče, za kterým tam jel, přestože oficiálním důvodem byl karneval. Snažil jsem se udělat radost, pomohl mu s prací a dokonce jsem v záchvěvu dobré vůle navrhl, že můžem jít na pivo, že za ním klidně dojedu do toho jeho Dundrumu.
No ale stejně to většinou skončí tak, že já s Alexem čas od času zajdeme do hospody a klábosíme o všem možném. Jako já jsem měl vysněnou zemi, kam jsem se chtěl podívat, Mexiko, Alex má Malaysii. Když jsem se ptal proč zrovna tam, říkal, že vlastně ani neví, že prostě jednoho dne zapíchl prst někam do mapy a od té doby se toho nápadu ne a ne zbavit. Kromě toho taky říkal, že většina těch žen, které tu člověk může potkat po dublinských ulicích s hlavou zahalenou v šátku, jsou Malajky.
V Bernadu Shawovi se s námi dal do řeči párek nacionalistický maďarský audiovizuální umělec a Irka. Ona byla docela fajn a říkala, že Irové jsou ti poslední, kdo můžou žbrblat, že je tu fůra cizinců, protože ve světě je Irů roztroušeno mnohem, mnohem víc, než jich je v samotném Irsku. O pár dní později mi v tom samém baru Brazilec vařil čaj na zahřátí, zatímco jsem mrzl u internetu, a povídal, "so Malaysia you say? That ain't fucking bad, amigo, not fucking bad..."
Už mám trošku cestovní horečku, neočekávaně brzo před cestou, report hotový a můžu se pustit do další práce. Kdoví, kam nakonec pojedeme.
Leona má očividně také mnohem lepší náladu, z čehož mám velikou radost - dokonce navrhovala, že bychom u ní v domě mohli uspořádat menší zahradní slavnost. Zuzka je taky fajn, konečně to trochu vypadá na spolupráci. Navíc se jako bonus vrátil na nějaké čas John a to je prima chlapík. Riccardo se vrátil z Toskánska dost drcený, neb ho odmítlo děvče, za kterým tam jel, přestože oficiálním důvodem byl karneval. Snažil jsem se udělat radost, pomohl mu s prací a dokonce jsem v záchvěvu dobré vůle navrhl, že můžem jít na pivo, že za ním klidně dojedu do toho jeho Dundrumu.
No ale stejně to většinou skončí tak, že já s Alexem čas od času zajdeme do hospody a klábosíme o všem možném. Jako já jsem měl vysněnou zemi, kam jsem se chtěl podívat, Mexiko, Alex má Malaysii. Když jsem se ptal proč zrovna tam, říkal, že vlastně ani neví, že prostě jednoho dne zapíchl prst někam do mapy a od té doby se toho nápadu ne a ne zbavit. Kromě toho taky říkal, že většina těch žen, které tu člověk může potkat po dublinských ulicích s hlavou zahalenou v šátku, jsou Malajky.
V Bernadu Shawovi se s námi dal do řeči párek nacionalistický maďarský audiovizuální umělec a Irka. Ona byla docela fajn a říkala, že Irové jsou ti poslední, kdo můžou žbrblat, že je tu fůra cizinců, protože ve světě je Irů roztroušeno mnohem, mnohem víc, než jich je v samotném Irsku. O pár dní později mi v tom samém baru Brazilec vařil čaj na zahřátí, zatímco jsem mrzl u internetu, a povídal, "so Malaysia you say? That ain't fucking bad, amigo, not fucking bad..."
Už mám trošku cestovní horečku, neočekávaně brzo před cestou, report hotový a můžu se pustit do další práce. Kdoví, kam nakonec pojedeme.
sobota 28. února 2009
Dublin 17
Na stropě na pánském záchodě Bernarda Shawa je nápis "If you don't love yourself who else will?" A pod to někdo připsal "a good woman".
Dublin 16
Venku rozkvetly stromy růžovými květy, skoro jako třešně doma na Ládví. Ind mě zlákal ochutnávkou na chicken korma. Jméno až příliš připomíná slovo karma, které mi tu v poslední době častokrát vytanulo na mysl. A vracím se ke psaní, na truc. Zkusím poskládat další střípky příběhu, který začal tak dávno, že se možná ani nikdy nestal, jak tak rád říkávám...
Včera jsme seděli po náročném týdnu s Alexem, dlouho jsme hledali místo, kam se dá v pátek večer zajít, aniž by si člověk připadal jako v metru při ranní špičce. Naštěstí kolem jedné ráno se dav lidí pomalu rozpouštěl. Slíbené fotky z karnevalu z Benátek nepřinesl. Ani film Novecento.
Ten samý den dopoledne jsem si vysloužil potlesk studentů, když se mi povedl na praktikách demonstrační pokus s ochlazováním polovodiče a diody v tekutém dusíku. Těsně před tím jsem musel projít X-ray paprskem, kteří moji zasraní kolegové měli puštěný v laborce, abych si mohl tekutý dusík nalít do termosky. Leona si klepala na čelo, že jsem srab, že záření je prý slabé. Carlo tam nebyl, jen večer před tím načáral na papír na dveřích lebku se zkříženými hnáty se stručným nápisem "X-ray on!". Tím víc si člověk uvědomuje, že čas se krátí a je třeba odhazovat zátěže. Stejně tak víc si uvědomuji, jak někteří lidi jsou fajn a jiní ne.
Leona mi přijde permanentně nasraná, pracuje s Carlem, ale za zdí na něj nadává. Přitom Carlo se jeví jako ten z nich, kdo má představu o tom, jak se dobrat odnikud k výsledkům. Ráno mi na pozdrav neodpovídá, jen občas kysele a úsečně zdůrazní, že ona tady je denně od brzkého rána do večera, ne jako já flákač, který si přijde v deset a dovolí si občas odejít před šestou. Když mě Alex učil, jak poděkovat portugalsky Brazilské servírce, zpražila mě pohrdavými slovy "já myslela, že máš Petru..." Samozřejmě mě mrzí, že si s ní nerozumím, ale to je tak asi všechno, co s tím nadělám. Důvody mi nejsou jasné. Naše skupina je podivná. Když přišla později, zdůrazňovala, že přišla za ranního kuropění, ale že musela do nemocnice a když jsem se ptal, jestli je ok, že snad nic vážného, vysvětlila mi zdvořile, že po tom mi je hovno. Doufám, že se to zlepší.
Potkal jsem v Toast cafe dva kluky z UCD, pozvali mě ke stolu a asi hodinu jsme u fotbalového zápasu naprosto bezzubého Arsenalu klábosili. Moc mi to pomohlo. Přistihl jsem se, že Irsko docela chválím. Je pravda, že co jsem se vrátil po vánocích, si tu na nic nestěžuju, jen se mi stýská. Vyprávěl jsem i o Garym, zrovna to bylo čerstvě po jeho posledním extempóre. Často do kanclu zaplaťpánbůh nechodí, ale svoji nesnášenlivost dokáže dát důrazně najevo i během pouhých pár minut. Místo říct s dovolením, vztekle zezadu nakopl moji židli a když jsem se zděšeně otočil od práce, co se probůh děje, procedil, že chce projít ke SVÉMU místu. Nezmohl jsem se v šoku na nic. Kluci z UCD utrousili, že s tím nic nenadělám, že kreténa najdu všude a že se s ním nemám srát a nemám se bát poslat ho kam patří se slovy "FFFFok OOOOf". Přičemž to vyslovil tak procítěně a s tak krásným zabarvením a přízvukem, že od té chvíle mám dojem, že mě v Irsku už nemůže nic naštvat. Je pravda, že mi poslední dobou přijde většina lidí tady fajn, ať už je to francouzská pekařka, Seamus, který mi půjčil hrozně veselý kreslený film Futurama od tvůrců Simpsonů, po Alexe, Antonia, studenty, nebo vůbec lidi, co denně potkávám. Kdybyste mi před nějakým rokem řekli, že půjdu v dešti, zahalený v plášti ztichlou Rathmines Road a budu tomu říkat, že jdu domů, zasmál bych se, že vám přeskočilo. Stejně je ta Francie, nebo Španělsko mhonem přijemnější, přemítal jsem o tom dneska, že mám Francouštinu mnohem radši a že asi není náhoda, že se z lidí, se kterými se dávám do řeči se často vyklubou Francouzi, nebo Španělé. A vlastně i Irové. A vlastně mi je úplně putna, odkud kdo je.
Když jsme si s Alexem objednávali pivo, vzpomněl jsem si na film V Bruggách, "one gay beer for my gay friend and a real beer for me..." Smáli jsme se oba.
Po zhruba 24 hodinovém uhánění jsme konečně dokopali Sinead, aby nám dala přednášku o analýze dat ze SPI, naplánované pokračování Shiella odmítla slovy, že dnes fakt ne. Tou dobou jsem už měl na stole vzkaz od Briana, který má ve zvyku chodit kolem sedmé hodiny večerní - a hrozně se diví, že jsou už všichni pryč a u mě se diví dvojnásob jak to, že jsem na odchodu. Mám napsat deset stran o tom, co jsem za pět měsíců udělal. Když jsem to říkal Seamusovi, zbledl a říkal, že doufá, že on nic takového dělat nemusí, protože by to vydalo tak na dvě věty. Uvědomil jsem si další svoji chybu, není důležité co děláš, ale jakou formou prezentuješ výsledky. Irové jsou manažeři. Krásně to předvedla Sheilla odpoledne. Je zodpovědná za data z družice, běhala tam nervózní a křičela ať někdo něco udělá, že na webu nejsou žádné nové informace. Normální člověk by se na to podíval sám, co je špatně, ale Irové to prostě neumí, na všechno mají lidi. A najednou lidi nebyli, prostě i Japonci i Němci párkrát do roka jdou v pátek domů brzo. Den před tím si ke mě bez upejpání přisedl nějaký místní cvok, který mi ihned vyklopil, že prý předstírá, že je blázen, aby nemusel pracovat a že to doporučuje, protože má od vlády dost peněz a má hodně času na přemýšlení. Zaplatil mi dvě piva a já mu na oplátku vyprávěl o vesmíru. Byl u vytržení, jen občas, když kolem procházela servírka, vykřikl "oh, she's gorgeous!"
Klobouk dolů, ti Indové to jídlo umí opravdu dobře a příjemně okořenit.
Míša za mnou jednoho dne ráno přišla a velmi důrazně mi sdělila, že si nepřeje, abych jí jakkoli zmiňoval ve svém blogu. Odvětil jsem smířlivým tónem, že to jí slíbit nemůžu, že prostě píšu o všem, co mě tu potkává. Ale dobrá, o Míše už psát nebudu, vyprávění sice bude neúplné, ale tady už o ní ani o ničem s ní spojeném neuslyšíte.
Mimochodem, stal jsem se plnohodnotným občanem, vlastním platební kartu, takzvanou laser card. Jen tak zkusmo jsem se zastavil ve své pobočce a povídám, že jsem si minulý týden zažádal o kartu a že bych ji rád používal na dovolené a jak dlouho celý proces tak asi tak trvá. Slečna povídá, že zhruba dva dny a otevřela šuplík se štosem karet s tím, že možná už přišla. Jak se prý jmenuju. Pak mi dala mojí kartu a říká, zadejte svůj nový pin a hotovo. Neuvěřitelné. Kdybych řekl, že jsem O'Brien a v balíčku karet zrovna bylo jeho jméno, měl bych ihned přístup k jeho účtu. Když si vzpomenu, že poslání peněz z účtu na účet přes internetové bankovnictví trvalo měsíc a musel jsem projít trojí autentifikací, včetně detailních otázek typu, co jsem měl včera ráno k snídani...
Ota píše z Řecka taky blog: http://uotase.blogspot.com
Včera jsme seděli po náročném týdnu s Alexem, dlouho jsme hledali místo, kam se dá v pátek večer zajít, aniž by si člověk připadal jako v metru při ranní špičce. Naštěstí kolem jedné ráno se dav lidí pomalu rozpouštěl. Slíbené fotky z karnevalu z Benátek nepřinesl. Ani film Novecento.
Ten samý den dopoledne jsem si vysloužil potlesk studentů, když se mi povedl na praktikách demonstrační pokus s ochlazováním polovodiče a diody v tekutém dusíku. Těsně před tím jsem musel projít X-ray paprskem, kteří moji zasraní kolegové měli puštěný v laborce, abych si mohl tekutý dusík nalít do termosky. Leona si klepala na čelo, že jsem srab, že záření je prý slabé. Carlo tam nebyl, jen večer před tím načáral na papír na dveřích lebku se zkříženými hnáty se stručným nápisem "X-ray on!". Tím víc si člověk uvědomuje, že čas se krátí a je třeba odhazovat zátěže. Stejně tak víc si uvědomuji, jak někteří lidi jsou fajn a jiní ne.
Leona mi přijde permanentně nasraná, pracuje s Carlem, ale za zdí na něj nadává. Přitom Carlo se jeví jako ten z nich, kdo má představu o tom, jak se dobrat odnikud k výsledkům. Ráno mi na pozdrav neodpovídá, jen občas kysele a úsečně zdůrazní, že ona tady je denně od brzkého rána do večera, ne jako já flákač, který si přijde v deset a dovolí si občas odejít před šestou. Když mě Alex učil, jak poděkovat portugalsky Brazilské servírce, zpražila mě pohrdavými slovy "já myslela, že máš Petru..." Samozřejmě mě mrzí, že si s ní nerozumím, ale to je tak asi všechno, co s tím nadělám. Důvody mi nejsou jasné. Naše skupina je podivná. Když přišla později, zdůrazňovala, že přišla za ranního kuropění, ale že musela do nemocnice a když jsem se ptal, jestli je ok, že snad nic vážného, vysvětlila mi zdvořile, že po tom mi je hovno. Doufám, že se to zlepší.
Potkal jsem v Toast cafe dva kluky z UCD, pozvali mě ke stolu a asi hodinu jsme u fotbalového zápasu naprosto bezzubého Arsenalu klábosili. Moc mi to pomohlo. Přistihl jsem se, že Irsko docela chválím. Je pravda, že co jsem se vrátil po vánocích, si tu na nic nestěžuju, jen se mi stýská. Vyprávěl jsem i o Garym, zrovna to bylo čerstvě po jeho posledním extempóre. Často do kanclu zaplaťpánbůh nechodí, ale svoji nesnášenlivost dokáže dát důrazně najevo i během pouhých pár minut. Místo říct s dovolením, vztekle zezadu nakopl moji židli a když jsem se zděšeně otočil od práce, co se probůh děje, procedil, že chce projít ke SVÉMU místu. Nezmohl jsem se v šoku na nic. Kluci z UCD utrousili, že s tím nic nenadělám, že kreténa najdu všude a že se s ním nemám srát a nemám se bát poslat ho kam patří se slovy "FFFFok OOOOf". Přičemž to vyslovil tak procítěně a s tak krásným zabarvením a přízvukem, že od té chvíle mám dojem, že mě v Irsku už nemůže nic naštvat. Je pravda, že mi poslední dobou přijde většina lidí tady fajn, ať už je to francouzská pekařka, Seamus, který mi půjčil hrozně veselý kreslený film Futurama od tvůrců Simpsonů, po Alexe, Antonia, studenty, nebo vůbec lidi, co denně potkávám. Kdybyste mi před nějakým rokem řekli, že půjdu v dešti, zahalený v plášti ztichlou Rathmines Road a budu tomu říkat, že jdu domů, zasmál bych se, že vám přeskočilo. Stejně je ta Francie, nebo Španělsko mhonem přijemnější, přemítal jsem o tom dneska, že mám Francouštinu mnohem radši a že asi není náhoda, že se z lidí, se kterými se dávám do řeči se často vyklubou Francouzi, nebo Španělé. A vlastně i Irové. A vlastně mi je úplně putna, odkud kdo je.
Když jsme si s Alexem objednávali pivo, vzpomněl jsem si na film V Bruggách, "one gay beer for my gay friend and a real beer for me..." Smáli jsme se oba.
Po zhruba 24 hodinovém uhánění jsme konečně dokopali Sinead, aby nám dala přednášku o analýze dat ze SPI, naplánované pokračování Shiella odmítla slovy, že dnes fakt ne. Tou dobou jsem už měl na stole vzkaz od Briana, který má ve zvyku chodit kolem sedmé hodiny večerní - a hrozně se diví, že jsou už všichni pryč a u mě se diví dvojnásob jak to, že jsem na odchodu. Mám napsat deset stran o tom, co jsem za pět měsíců udělal. Když jsem to říkal Seamusovi, zbledl a říkal, že doufá, že on nic takového dělat nemusí, protože by to vydalo tak na dvě věty. Uvědomil jsem si další svoji chybu, není důležité co děláš, ale jakou formou prezentuješ výsledky. Irové jsou manažeři. Krásně to předvedla Sheilla odpoledne. Je zodpovědná za data z družice, běhala tam nervózní a křičela ať někdo něco udělá, že na webu nejsou žádné nové informace. Normální člověk by se na to podíval sám, co je špatně, ale Irové to prostě neumí, na všechno mají lidi. A najednou lidi nebyli, prostě i Japonci i Němci párkrát do roka jdou v pátek domů brzo. Den před tím si ke mě bez upejpání přisedl nějaký místní cvok, který mi ihned vyklopil, že prý předstírá, že je blázen, aby nemusel pracovat a že to doporučuje, protože má od vlády dost peněz a má hodně času na přemýšlení. Zaplatil mi dvě piva a já mu na oplátku vyprávěl o vesmíru. Byl u vytržení, jen občas, když kolem procházela servírka, vykřikl "oh, she's gorgeous!"
Klobouk dolů, ti Indové to jídlo umí opravdu dobře a příjemně okořenit.
Míša za mnou jednoho dne ráno přišla a velmi důrazně mi sdělila, že si nepřeje, abych jí jakkoli zmiňoval ve svém blogu. Odvětil jsem smířlivým tónem, že to jí slíbit nemůžu, že prostě píšu o všem, co mě tu potkává. Ale dobrá, o Míše už psát nebudu, vyprávění sice bude neúplné, ale tady už o ní ani o ničem s ní spojeném neuslyšíte.
Mimochodem, stal jsem se plnohodnotným občanem, vlastním platební kartu, takzvanou laser card. Jen tak zkusmo jsem se zastavil ve své pobočce a povídám, že jsem si minulý týden zažádal o kartu a že bych ji rád používal na dovolené a jak dlouho celý proces tak asi tak trvá. Slečna povídá, že zhruba dva dny a otevřela šuplík se štosem karet s tím, že možná už přišla. Jak se prý jmenuju. Pak mi dala mojí kartu a říká, zadejte svůj nový pin a hotovo. Neuvěřitelné. Kdybych řekl, že jsem O'Brien a v balíčku karet zrovna bylo jeho jméno, měl bych ihned přístup k jeho účtu. Když si vzpomenu, že poslání peněz z účtu na účet přes internetové bankovnictví trvalo měsíc a musel jsem projít trojí autentifikací, včetně detailních otázek typu, co jsem měl včera ráno k snídani...
Ota píše z Řecka taky blog: http://uotase.blogspot.com
pátek 23. ledna 2009
Dublin 15
Tak blog už je tak populární, že ho čtou i ti, o kterých se občas zmíním. Cílem není někoho nasrat, ani zesměšnit, ale nechat volný průchod tomu, co si v danou chvíli myslím.
čtvrtek 22. ledna 2009
Dublin 14
Kolem půlnoci si mumlám, co to je za divné šramocení zvenčí a kupodivu zeď dvorku pod oknem přelézají dva chlapi v černém s baterkama a zvědavě olizují světlem temná zakoutí. Co tady hledáte, ptám se a světla baterek olizují okno, které jsem právě otevřel. Jeden z nich vykoktal, ne příliš přesvědčivě, že sem, přes dvoumetrovou zeď spadly rukavice... Pak se po chvilce přehoupli přes zeď zpátky. I když měli na zádech napsáno Garda, tedy místní policie, neusínalo se mi snadno.
Dnešní den byl celý nějaký nijaký. Ráno jsem se pachtil s nalepováním eletronických obvodů pájkou. Astronomická praktika jsou fajn, fyzikální zajímavá, ale tyhle microlabs budou peklo. Rumun Vio, se kterým jsem měl tu čest v nekřesťanských devět hodin ráno, je teoretik, takže chvílema nebylo jasné, kdo ty RC obvody učí a kdo je vidí prvně v životě.
Odpoledne mi Míša přišla říct, že jsem jí blogem pěkně nasral. Vytištěný měla pouze odstavec o klobáse, který jí poslal nějaký vášnivý čtenář, jenž se na daném cáru papíru podivoval, že slovem zlatičko tituluji Petru a ne ji. Prý nabíječka byla z mé strany poděkování za to, že mi tu pomáhala shánět bydlení. Zlatý svět v mých představách, kde si lidé pomáhají, aniž by za to něco čekali. Asi by mi to mělo být jedno, ale mrzí mě, že se jí to dotklo, to jsem věru svým popisem nechtěl. Na druhou stranu, asi bych se taky naštval, kdybych se o sobě dočetl. Teď čekám, kdy se ozve Lucie Tvarůžková. Všechna sláva, polní tráva, ale co jsem napsal, za tím si stojím.
Docela by mě zajímalo, kdo to byl. Přátelé, pokud to uniklo vaší pozornosti, můžete nechávat komentáře přímo u blogu.
Joni mi daroval před svým odjezdem teploměr. Udělátko si pamatuje nejnižší a nejvyšší dosaženou hodnotu od resetu. Nejvyšší denní, resp. večer, 19 C, nejnižší ranní, nebo večerní před zapnutím topení 12 C. V koupelně 7.5 C. To si pak člověk dvakrát rozmýšlí, jestli si tu sprchu dá, nebo ne. Jinak jsem pomáhal Jonimu s transportem věcí do sídla charity, za odměnu mám dva talíře, monitor, skener, kladivo, maličkou magnetickou tabuli, minikávovar, šuple, co se akorát vejde pod postel a škrabku na brambory. Jeho skříňku jsem umístil do skříně, takže konečně v ní mám poličky. Zaplaťpánbůh, že už to stěhování je za mnou, Míša byla na lyžích u Salzburgu, tak jsem poprosil o pomoc její jmenovkyni Michelle z vedlejších dveří a ta se nabídla, že její přítel jí půjčí dodávku. Akorát, jak už to u Irů bývá, až na třetí pokus skutenčně přišla v čas, na který jsme byli domluveni. Ale stejně, je hotovo, díky moc.
Po půlhodině psaní jsem si uvědomil, že mi je hrozná zima a že mojí přítomností stoupla teplota jen o jediný stupeň na 13 C. Zapínám elektrická kamna.
Máme nového kolegu, na půl roku. Carlo, Ital. Super chlápek. Ani by člověk neřekl, že mu je čtyřicet. Na potkání vypráví, že má půlroční dítě a že to je peklo, jak pořád řve, ale je vidět, že přesto všechno ho má rád. Věiml si, že v Itálii jsou okolní lidi k (cizím) dětem mnohem přátelštější a mnohem víc na ně švitoří a rozmazlují je. Přijde mi tady ze všech lidí nejnormálnější. Mimo jiné mu patří dík za to, že konečně zavedl pravidla pro práci s radioaktivními vzorky v naší laborce a je o něco menší pravděpodobnost, že umřu nepřipraveně mladý. Bude pracovat s Míšou.
Na večer jsem pozval Riccarda k Alexovi a Martě, že bychom si mohli zahrát Arenu, když už jsem ji sem táhl. Uvidíme, jak to půjde, už si vůbec nepamatuju pravidla. Celé jsem to svolal, ale teď se mi přiznávám nikam nechce, připadám si vyhořelý. Na ICQ mi píšou lidi, které znám sice ne bůhvíjak dobře, ale relativně dlouho, že vědí, že si se mnou nebudou mít nikdy v životě co říct a že mě mažou, MAŽOU, kamaráde! Je to divné virtuálně umírat. Když jsem přišel k Alexovi, měl návštěvu, takže z Areny sešlo.
Mám se, hlavně díky Jonimu, po materiální stránce výrazně líp než vloni, stejně si připadám sám a stýská se mi. Víno, sýr, hudba to jen nepatrně zmírňují. První týden v roce 2009 je pomalu za mnou. Svoji roli hrálo určitě i to, že jsem po čtrnácti dnech konečně vylezl z postele a přestal kašlat a smrkat a nemoc už odeznívá, takže i Dublin je mnohem přívětivější než propocené cejchy. Práce se mi nedaří tak, jako zpočátku, ale doufám, že se to rychle poddá. Asi je toho na první týden hrozně moc. Troje praktika, spousta dat z Integralu ke zpracování. Dojíždění do práce i ta všudypřítomná zima a angličtina. Výborný je uherský salám, co jsem dostal z domova na cestu, lahůdka.
Lorraine nám dnes zvěstovala, že je těhotná, ale že nemusíme panikařit, že bude doma na telefonu. Řeč se stočila i na to, že v září možná pojedu do Benátek na konferenci a že vraždy, které jsou v severním Dublinu na denním pořádku, má na svědomí hlavně drogová mafie.
Navzdory doporučení Mladé Fronty, poslouchám hudbu na počítači a k tomu si svítím novým monitorem, noťas zašitý pod stolkem.
Vrátil jsem se docela uondaný z výletu k vodopádu Powerscourt. Riccardo, časnější ptáče, stihl před tím ještě návštěvu zahrady u golfového klubu pár kilometrů vedle.
Už vím, co to znamená irský venkov v okolí Dublinu, který spíš než venkovskou krajinu připomínal luxusní vilovou čtvrť: Jeď autobusem na konečnou. Jdi 8km po frekventované silnici tam a stejnou silnicí jdi ve tmě a dešti zpátky a doufej, že tě kolem svištící auta nesejmou - není totiž kam uhnout, silnici lemuje po celou dobu z obou stran zeď. U malého vodopádu je velké parkoviště, poplatek ale musí zaplatit každý i ti, co se doplazili po svých .
Po více než hodinovém čekání na autobus tam jsem už už tahal z kapsy telefon, že nikam nejdu, neb je škoda relativně hezký den prostát na zastávce, když tu náhle přijel autobus o půl hodiny mimo jízdí řád.
Z hovoru lidí na zastávce cestou zpátky jsem seznal, že žádný autobus už asi osmdesát minut nejel, ale nikdo v nepříjemné zimě nekřičel lumpové. Když konečně přijel nějaký autobus, sdělil nám řidič, že on je sice ten správný autobus, který jede správně podle jízdního řádu, ale že nás nemůže odvézt, protože předchozí vynechal. Ze čtyřiceti lidí na zastávce to třicetdevět vzalo jako fakt, jen já jsem řidiči sdělil, že to je kravina. Otráveně tedy zavolal na dispečink, kde mu samozřejmě potvrdili, že má jet. To už jsem byl bez Riccarda, který, když viděl, že tu a tam popíjím z lahve víno, šel do nejbližší vinárny, která stála na náměstí té maličké vesničky, hned vedle zastávky. Marně jsem mu telefonoval, odpověděl k mému údivu, že mám autobus tak o půl hodiny zdržet, měl jsem už zaplaceno, takže jsem volal znovu, prý že to hravě stihne, než chumel lidí nastoupí. Nestihl ani náznakem, přestože na autobus celou dobu koukal od skleničky. Pak mi hrozně překvapeně volal, jak to, že mu to ujelo. Poté mi psal ještě jednou, že to byl geniální tah, nechat si ujet autobus a promeškat večeři, že potkal dvě Italky v baru a pět Brazilek na zastávce a ujel mu jen jeden autobus, že tedy vyhrál 7:1. Podivuhodné bylo, že asi hodinu před tím odmítl přijít v neděli za mnou a za Alexem si zahrát Arenu, protože prý Luas stojí 4 Eura zpáteční lístek a on už utratil příliš peněz za víkend. Což byla pravda. Já jsem zaplaťpánbůh nebyl schopen brzy ráno vstát a zmeškal jsem další Riccardovinu, houbovou polévku v golfovém klubu za 16 Euro. I když říkal, že byla vynikající, děkoval jsem si v duchu za svoji lenost. Vstup do zahrady 6 Euro, studenti 5.50. U vodopádu totéž v bleděmodrém, jen chlápek byl schovívavější a vzhledem k tomu, že bylo deset minut do zavírací doby nám prodal dětské vstupné za 4.5 Euro. Zatímco autobusy zdražili od ledna tak o 15%, Luas o 33% a nikdo v téhle zemi neřekl ani popel.
Kaluže kolem vodopádu byly zamrzlé, na okolních vrcholcích jinak zelených kopců se bělal led a vodopád vypadal přesně tak, jak si člověk představuje obyčejný horský vodopád, jen pár metrů vedle postavili zmíněné parkoviště, dětské hřiště a hajzlíky. Podle Riccardova průvodce prý největší vodopád v Irsku. Cedule hlásala, že je zde zakázáno pít alkohol, lézt do vody a do skal, sociálně se družit a řvát. Kromě toho že správce nenese žádnou zodpovědnost za poškození aut, majetku nebo osob.
Ve čtvrtek jsme s Riccardem, který mi to od božího rána připomínal, stihli dýchánek sci-fi klubu, oproti mně tuze mladí lidé tam obhajovali v akademické rovině komunismus, každý druhý měl na tričku buď Fidela, nebo aspoň Che Gevarru a v podstatě se se mnou, starým dědkem, nikdo moc nebavil. Jen co skončilo promítání vtipného varieté Dr. Horrible, prchl jsem domů do brlohu.
Problém téhle země je, že je tu permanentně tma a zima. Je jedna odpoledne, slunce už dávno zapadlo a já nehci vidět účet za topení.
Alex naléhal na Riccarda, aby nedělal buznu a přišel do mnou navrhnuté hospůdky se vznešeným názvem Bernard Shaw, abychom si tu Arenu mohli zahrát, když už jsem si dal práci se čtením pravidel. Zabloudil jsem tam náhodou v den, kdy jsem si koupl telefon a potřeboval se zaregistrovat přes web, nabízejí totiž free wifi. Riccardo prý nemůže hned ze dvou důvodů, musí si vyprat, což v Riccardově případě znamená dát své špinavé prádlo jeho paní domácí do koše na vyprání, a lístek na Luas mu přijde drahý. Je to cvok, polévka za 16 babek mu přijde v pořádku a ještě si pochvaloval, jak se dobře naobědval, drahé by to prý bylo, kdyby stála přes dvacet...
Někdy mu nerozumím, je jak malé dítě. Křičí, že nemůže k Míše na kafe, nebo zůstat déle v práci, protože by zmeškal večeři od paní domácí v 6h30pm, ale v baru klidně zůstane, nebo když jde o kreslený film, nebo komiks, nezná pojem zodpovědnost. Na druhou stranu, já občas taky dělám podobné blbosti. Petra může vyprávět.
Překvapivě očividně zvítězil Riccardo, protože Alex teď píše, že asi nepůjde, nepomáhá ani moje převzaté "come on, don't be kokot!"
Zapojil jsem subwoofery. Dobrej sound! Chudáci sousedi a to to pouštím potichu. Hloupé je, že když běží reprák, musím ze zásuvky vyhodit topení.
Dlouho to vypadalo, že budu učit kromě astronomie počítače. Nakonec na mě padly praktika z fyziky - takový pelmel od Brownova pohybu, po měření náboje elektronu sledováním nabité kapky oleje, nebo skenování povrchu vzorku pomocí kvantového tunelového jevu - a, potěš pánbůh, praktika z mikroelektroniky. Už na škole jsem neměl všechny ty RLC obvody pranic rád, u některých prvků v obvodu ani nevím, co jsou zač a už vůbec ne, jak se počítají jejich vlastnosti. Není divu, v zemi, kde nikdo nedělá, co umí, ale co se namane, ani já nevybočuju z irských zvyklostí. Asi to nikdo jiný nechtěl. Je to dost složité, žádný návod k nim neexistuje, přitom třeba astronomická praktika jsou vytvořena tak, že by i průměrná opice neměla mít podle manuálu nejmenší problém. Je napsaný stylem: "klikni sem, opiš číslo, klikni támhle, opiš číslo, čísla sečti a výsledek napiš do tohoto řádku a vybarvi pastelkou." Přesto dobrá půlka studentů na to koukala jak vyorané myši. Ale na druhou stranu druhých dobrých 50% je šikovných, baví je to, pracují dobře, radost pohledět.
Škole se povedl ještě jeden zajímavý trik, naplánovala mi hodiny tak, že se překrývají a prý se s tím podle zodpovědných lidí nedá vůbec nic dělat, protože centrální rozvrh prý vymyslel počítač, a proto je posvátný. Takže se mám oficálně rozpůlit, nebo naklonovat.
Uvědomil jsem si, že odjezdem Joniho mi vlastně zmizela jediná blízká a zpřízněná duše. Nevím, proč se Petře nelíbil, ale tím jak ho už znám dlouho, jsme kamarádi.
Dojem hnusného jídla k obědu výrazně nevylepšila ani pohledná Brazilka, jenž mi krmi podávala... Zjišťuji, že mi je to už všechno nějak jedno.
Dnešní den byl celý nějaký nijaký. Ráno jsem se pachtil s nalepováním eletronických obvodů pájkou. Astronomická praktika jsou fajn, fyzikální zajímavá, ale tyhle microlabs budou peklo. Rumun Vio, se kterým jsem měl tu čest v nekřesťanských devět hodin ráno, je teoretik, takže chvílema nebylo jasné, kdo ty RC obvody učí a kdo je vidí prvně v životě.
Odpoledne mi Míša přišla říct, že jsem jí blogem pěkně nasral. Vytištěný měla pouze odstavec o klobáse, který jí poslal nějaký vášnivý čtenář, jenž se na daném cáru papíru podivoval, že slovem zlatičko tituluji Petru a ne ji. Prý nabíječka byla z mé strany poděkování za to, že mi tu pomáhala shánět bydlení. Zlatý svět v mých představách, kde si lidé pomáhají, aniž by za to něco čekali. Asi by mi to mělo být jedno, ale mrzí mě, že se jí to dotklo, to jsem věru svým popisem nechtěl. Na druhou stranu, asi bych se taky naštval, kdybych se o sobě dočetl. Teď čekám, kdy se ozve Lucie Tvarůžková. Všechna sláva, polní tráva, ale co jsem napsal, za tím si stojím.
Docela by mě zajímalo, kdo to byl. Přátelé, pokud to uniklo vaší pozornosti, můžete nechávat komentáře přímo u blogu.
Joni mi daroval před svým odjezdem teploměr. Udělátko si pamatuje nejnižší a nejvyšší dosaženou hodnotu od resetu. Nejvyšší denní, resp. večer, 19 C, nejnižší ranní, nebo večerní před zapnutím topení 12 C. V koupelně 7.5 C. To si pak člověk dvakrát rozmýšlí, jestli si tu sprchu dá, nebo ne. Jinak jsem pomáhal Jonimu s transportem věcí do sídla charity, za odměnu mám dva talíře, monitor, skener, kladivo, maličkou magnetickou tabuli, minikávovar, šuple, co se akorát vejde pod postel a škrabku na brambory. Jeho skříňku jsem umístil do skříně, takže konečně v ní mám poličky. Zaplaťpánbůh, že už to stěhování je za mnou, Míša byla na lyžích u Salzburgu, tak jsem poprosil o pomoc její jmenovkyni Michelle z vedlejších dveří a ta se nabídla, že její přítel jí půjčí dodávku. Akorát, jak už to u Irů bývá, až na třetí pokus skutenčně přišla v čas, na který jsme byli domluveni. Ale stejně, je hotovo, díky moc.
Po půlhodině psaní jsem si uvědomil, že mi je hrozná zima a že mojí přítomností stoupla teplota jen o jediný stupeň na 13 C. Zapínám elektrická kamna.
Máme nového kolegu, na půl roku. Carlo, Ital. Super chlápek. Ani by člověk neřekl, že mu je čtyřicet. Na potkání vypráví, že má půlroční dítě a že to je peklo, jak pořád řve, ale je vidět, že přesto všechno ho má rád. Věiml si, že v Itálii jsou okolní lidi k (cizím) dětem mnohem přátelštější a mnohem víc na ně švitoří a rozmazlují je. Přijde mi tady ze všech lidí nejnormálnější. Mimo jiné mu patří dík za to, že konečně zavedl pravidla pro práci s radioaktivními vzorky v naší laborce a je o něco menší pravděpodobnost, že umřu nepřipraveně mladý. Bude pracovat s Míšou.
Na večer jsem pozval Riccarda k Alexovi a Martě, že bychom si mohli zahrát Arenu, když už jsem ji sem táhl. Uvidíme, jak to půjde, už si vůbec nepamatuju pravidla. Celé jsem to svolal, ale teď se mi přiznávám nikam nechce, připadám si vyhořelý. Na ICQ mi píšou lidi, které znám sice ne bůhvíjak dobře, ale relativně dlouho, že vědí, že si se mnou nebudou mít nikdy v životě co říct a že mě mažou, MAŽOU, kamaráde! Je to divné virtuálně umírat. Když jsem přišel k Alexovi, měl návštěvu, takže z Areny sešlo.
Mám se, hlavně díky Jonimu, po materiální stránce výrazně líp než vloni, stejně si připadám sám a stýská se mi. Víno, sýr, hudba to jen nepatrně zmírňují. První týden v roce 2009 je pomalu za mnou. Svoji roli hrálo určitě i to, že jsem po čtrnácti dnech konečně vylezl z postele a přestal kašlat a smrkat a nemoc už odeznívá, takže i Dublin je mnohem přívětivější než propocené cejchy. Práce se mi nedaří tak, jako zpočátku, ale doufám, že se to rychle poddá. Asi je toho na první týden hrozně moc. Troje praktika, spousta dat z Integralu ke zpracování. Dojíždění do práce i ta všudypřítomná zima a angličtina. Výborný je uherský salám, co jsem dostal z domova na cestu, lahůdka.
Lorraine nám dnes zvěstovala, že je těhotná, ale že nemusíme panikařit, že bude doma na telefonu. Řeč se stočila i na to, že v září možná pojedu do Benátek na konferenci a že vraždy, které jsou v severním Dublinu na denním pořádku, má na svědomí hlavně drogová mafie.
Navzdory doporučení Mladé Fronty, poslouchám hudbu na počítači a k tomu si svítím novým monitorem, noťas zašitý pod stolkem.
Vrátil jsem se docela uondaný z výletu k vodopádu Powerscourt. Riccardo, časnější ptáče, stihl před tím ještě návštěvu zahrady u golfového klubu pár kilometrů vedle.
Už vím, co to znamená irský venkov v okolí Dublinu, který spíš než venkovskou krajinu připomínal luxusní vilovou čtvrť: Jeď autobusem na konečnou. Jdi 8km po frekventované silnici tam a stejnou silnicí jdi ve tmě a dešti zpátky a doufej, že tě kolem svištící auta nesejmou - není totiž kam uhnout, silnici lemuje po celou dobu z obou stran zeď. U malého vodopádu je velké parkoviště, poplatek ale musí zaplatit každý i ti, co se doplazili po svých .
Po více než hodinovém čekání na autobus tam jsem už už tahal z kapsy telefon, že nikam nejdu, neb je škoda relativně hezký den prostát na zastávce, když tu náhle přijel autobus o půl hodiny mimo jízdí řád.
Z hovoru lidí na zastávce cestou zpátky jsem seznal, že žádný autobus už asi osmdesát minut nejel, ale nikdo v nepříjemné zimě nekřičel lumpové. Když konečně přijel nějaký autobus, sdělil nám řidič, že on je sice ten správný autobus, který jede správně podle jízdního řádu, ale že nás nemůže odvézt, protože předchozí vynechal. Ze čtyřiceti lidí na zastávce to třicetdevět vzalo jako fakt, jen já jsem řidiči sdělil, že to je kravina. Otráveně tedy zavolal na dispečink, kde mu samozřejmě potvrdili, že má jet. To už jsem byl bez Riccarda, který, když viděl, že tu a tam popíjím z lahve víno, šel do nejbližší vinárny, která stála na náměstí té maličké vesničky, hned vedle zastávky. Marně jsem mu telefonoval, odpověděl k mému údivu, že mám autobus tak o půl hodiny zdržet, měl jsem už zaplaceno, takže jsem volal znovu, prý že to hravě stihne, než chumel lidí nastoupí. Nestihl ani náznakem, přestože na autobus celou dobu koukal od skleničky. Pak mi hrozně překvapeně volal, jak to, že mu to ujelo. Poté mi psal ještě jednou, že to byl geniální tah, nechat si ujet autobus a promeškat večeři, že potkal dvě Italky v baru a pět Brazilek na zastávce a ujel mu jen jeden autobus, že tedy vyhrál 7:1. Podivuhodné bylo, že asi hodinu před tím odmítl přijít v neděli za mnou a za Alexem si zahrát Arenu, protože prý Luas stojí 4 Eura zpáteční lístek a on už utratil příliš peněz za víkend. Což byla pravda. Já jsem zaplaťpánbůh nebyl schopen brzy ráno vstát a zmeškal jsem další Riccardovinu, houbovou polévku v golfovém klubu za 16 Euro. I když říkal, že byla vynikající, děkoval jsem si v duchu za svoji lenost. Vstup do zahrady 6 Euro, studenti 5.50. U vodopádu totéž v bleděmodrém, jen chlápek byl schovívavější a vzhledem k tomu, že bylo deset minut do zavírací doby nám prodal dětské vstupné za 4.5 Euro. Zatímco autobusy zdražili od ledna tak o 15%, Luas o 33% a nikdo v téhle zemi neřekl ani popel.
Kaluže kolem vodopádu byly zamrzlé, na okolních vrcholcích jinak zelených kopců se bělal led a vodopád vypadal přesně tak, jak si člověk představuje obyčejný horský vodopád, jen pár metrů vedle postavili zmíněné parkoviště, dětské hřiště a hajzlíky. Podle Riccardova průvodce prý největší vodopád v Irsku. Cedule hlásala, že je zde zakázáno pít alkohol, lézt do vody a do skal, sociálně se družit a řvát. Kromě toho že správce nenese žádnou zodpovědnost za poškození aut, majetku nebo osob.
Ve čtvrtek jsme s Riccardem, který mi to od božího rána připomínal, stihli dýchánek sci-fi klubu, oproti mně tuze mladí lidé tam obhajovali v akademické rovině komunismus, každý druhý měl na tričku buď Fidela, nebo aspoň Che Gevarru a v podstatě se se mnou, starým dědkem, nikdo moc nebavil. Jen co skončilo promítání vtipného varieté Dr. Horrible, prchl jsem domů do brlohu.
Problém téhle země je, že je tu permanentně tma a zima. Je jedna odpoledne, slunce už dávno zapadlo a já nehci vidět účet za topení.
Alex naléhal na Riccarda, aby nedělal buznu a přišel do mnou navrhnuté hospůdky se vznešeným názvem Bernard Shaw, abychom si tu Arenu mohli zahrát, když už jsem si dal práci se čtením pravidel. Zabloudil jsem tam náhodou v den, kdy jsem si koupl telefon a potřeboval se zaregistrovat přes web, nabízejí totiž free wifi. Riccardo prý nemůže hned ze dvou důvodů, musí si vyprat, což v Riccardově případě znamená dát své špinavé prádlo jeho paní domácí do koše na vyprání, a lístek na Luas mu přijde drahý. Je to cvok, polévka za 16 babek mu přijde v pořádku a ještě si pochvaloval, jak se dobře naobědval, drahé by to prý bylo, kdyby stála přes dvacet...
Někdy mu nerozumím, je jak malé dítě. Křičí, že nemůže k Míše na kafe, nebo zůstat déle v práci, protože by zmeškal večeři od paní domácí v 6h30pm, ale v baru klidně zůstane, nebo když jde o kreslený film, nebo komiks, nezná pojem zodpovědnost. Na druhou stranu, já občas taky dělám podobné blbosti. Petra může vyprávět.
Překvapivě očividně zvítězil Riccardo, protože Alex teď píše, že asi nepůjde, nepomáhá ani moje převzaté "come on, don't be kokot!"
Zapojil jsem subwoofery. Dobrej sound! Chudáci sousedi a to to pouštím potichu. Hloupé je, že když běží reprák, musím ze zásuvky vyhodit topení.
Dlouho to vypadalo, že budu učit kromě astronomie počítače. Nakonec na mě padly praktika z fyziky - takový pelmel od Brownova pohybu, po měření náboje elektronu sledováním nabité kapky oleje, nebo skenování povrchu vzorku pomocí kvantového tunelového jevu - a, potěš pánbůh, praktika z mikroelektroniky. Už na škole jsem neměl všechny ty RLC obvody pranic rád, u některých prvků v obvodu ani nevím, co jsou zač a už vůbec ne, jak se počítají jejich vlastnosti. Není divu, v zemi, kde nikdo nedělá, co umí, ale co se namane, ani já nevybočuju z irských zvyklostí. Asi to nikdo jiný nechtěl. Je to dost složité, žádný návod k nim neexistuje, přitom třeba astronomická praktika jsou vytvořena tak, že by i průměrná opice neměla mít podle manuálu nejmenší problém. Je napsaný stylem: "klikni sem, opiš číslo, klikni támhle, opiš číslo, čísla sečti a výsledek napiš do tohoto řádku a vybarvi pastelkou." Přesto dobrá půlka studentů na to koukala jak vyorané myši. Ale na druhou stranu druhých dobrých 50% je šikovných, baví je to, pracují dobře, radost pohledět.
Škole se povedl ještě jeden zajímavý trik, naplánovala mi hodiny tak, že se překrývají a prý se s tím podle zodpovědných lidí nedá vůbec nic dělat, protože centrální rozvrh prý vymyslel počítač, a proto je posvátný. Takže se mám oficálně rozpůlit, nebo naklonovat.
Uvědomil jsem si, že odjezdem Joniho mi vlastně zmizela jediná blízká a zpřízněná duše. Nevím, proč se Petře nelíbil, ale tím jak ho už znám dlouho, jsme kamarádi.
Dojem hnusného jídla k obědu výrazně nevylepšila ani pohledná Brazilka, jenž mi krmi podávala... Zjišťuji, že mi je to už všechno nějak jedno.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
