Dublin 19

„Léto“ se přeci jen nějak projevilo, zčistajasna se objevila hejna much všech myslitelných velikostí.. Konečně přestalo pršet a teď k večeru se teplota vyšplhala zpátky na 13 stupňů, což je teplota, kdy si všichni Irové pochvalují, jak je krásně teploučko a léto. Před UCD postavili skluzavku a koupaliště pro děti, které praská ve švech, nehledě na to, že mi jde pára od huby, když jedu kolem na kole. Nikdy dřív jsem nežil v zemi, kde zima trvá dvanáct měsíců. Předpověď počasí je tady dost zavádějící, nejvyšší denní 16 C znamená, že je možné, že se někde v Irsku na minutu na slunci dotkne teplota této pomyslné hranice a ihned spadne zpátky. Leona tvrdila, že tu, zatímco jsem byl pryč v Řecku, bylo jeden den 25 C, čemuž prostě nevěřím. Tak dlouho jsem se usmíval nad tím, že tu všichni dokola mluví o počasí, ale asi je to vážně nevyhnutelné.

Zeptal jsem se na letišti na taxík, chlápek řekl 30-35 Euro a ochotně se chystal mi hodit zavazadlo do kufru. Jel jsem autobusem za 8 Eur. Kamsi do neznáma... K mému unavenému překvapení, a když jsem o tom mluvil se Zuzkou, tak říkala, že nedávno zažila k nemilému údivu totéž, a sice že noční aircoach nejede po stejné trase jako denní, i když tomu nic nenapovídá. Dojel do centra a začal se v nepravidelných kličkách ploužit po městě a jen díky občasným výkřikům řidiče se dalo tušit, kde a u jakého hotelu tak zhruba jsme. Dělal různá větší i menší kolečka, aby asi po hodině dojel z opačné strany zase zpátky na místo vzdálené dvě zastávky od centra, kde jsem raději vystoupil a zbytek štreky došel pěšky – což bych musel tak jako tak. Povlékl jsem postel a ihned usnul.

V kobce se taky nic nezměnilo, jen mám novou poněkud hlasitou lesbickou sousedku z Thajska. Tak se jí třeba někdy zeptám na Thajsko, i když nevypadala, že by s ní kdy byla řeč delší, než „hello“, když se náhodou potkáme u popelnice. Za zamřížovaným okýnkem i dnes prší, občas jen poprchává a občas se k dešti jen schyluje. Ideální počasí na disertaci, jen se k tomu dokopat. Ona proležená postel není úplně ideální místo na vědeckou práci, ale když to nejde jinak...

V úterý po návratu jsem měl pocit, že jsem tu nikomu nechyběl. Nikdo se ani nezeptal, jak jsem se měl, nic. Vlastně akorát Leona a Carlo z Itálie přes Skype. Zároveň mi radostně zvěstoval, že jeho žena čeká další dítě. On je nadšený, Elisabeta prý už míň.

Kromě toho koupaliště se na UCD nic moc nezměnilo, tedy alespoň ne k lepšímu. Dobrá polovina budov a veškeré plochy mezi nimi je rozrývaná bagry a rozvrtávaná sbíječkami, každý den nová vrstva prachu. Leona provádí nepřetržitě měření a ozařuje krystal i nás ostatní ve dne v noci. Nás ostatní znamená mě a občas Zuzku, protože Riccardo s Alexem jsou pořád ještě na pracovní dovolené v Africe, Kubánek sice připustil, že mu s tím kluci nemají jak pomoct, ale že Riccardo aspoň dělá dobré sendviče. Je to na palici, sám na oběd, sám na kafe, za celý den nemám s kým prohodit jediné slovo. Antonio baští každý den chick'n'tenders s hranolkama a barbecue, prý aby neztrácel čas obědem, od chvíle, co jsem do Dublinu přijel, tak tomu nikdy nebylo jinak. Kupodivu, na rozdíl ode mě vůbec není tlustý. Sheilla se tváří velmi důležitě, pořád všem zdůrazňuje, jak je pracovně vytížená nejrůznějšími důležitými meetingy, s sebou na oběd bere jen Zuzku, na Seamuse kašle a na mě tuplem. Jak říkala, když se bavila s Garym, oni jsou to staré dobré jádro, což chápu, tak to bývá v kdejakém kolektivu. Omezuji docházku o třetinu, necítím se v tom labu dobře.

Začal jsem pravidelně utrácet, skoro každý den si kupuju smoothie, malý, téměř čerstvý ovocný džus s rozmixovaným jogurtem za nekřesťanské 3.85 Eura a kafe do umělé hmoty za báječných 2.45 Eur. Velikosti kafí jsou tu odstupňované následovně: vysoké odpovídá malému, obří normálnímu a pro mě poněkud záhadné označení „dvacítka“ velkému půllitru.

Týden v Řecku mě jen utvrdil v tom, že tady tahle „zelená“ země je zkurvená. Mám obrovskou chuť se na to tady vysrat. Přitáhli sem loseři ze všech koutů světa, protože doma by chcípli hlady, a já jsem svým způsobem jeden z nich. Život rozhodují drobnosti. Integrál už půl roku nepozoroval žádný burst, přestože by měl zaregistrovat zhruba jeden za měsíc. Byl jsem střízlivě opatrný a očekával jsem, že budu mít do disertačky za rok tak šest, sedm kousků, zatím mám za devět měsíců dva.

Náhodou jsem spatřil na ulici Číňanku s florbalovou hokejkou, běžel jsem za ní přes půl Rathmines, že se málem lekla, že jí chci přepadnout, ale nakonec to dopadlo tak, že s nimi hraju každou neděli (ehm, zatím jsem byl jednou) florbal. Dostat do Dublinu letadlem florbalku nebylo vůbec lehké a zpátky do bude ještě mnohem těžší přesvědčit je, že to není „weapon“. V Praze na Ruzyni jsem měl štěstí, že mladá paní u rentgenu sama florbal hrávala a měla pochopení, že se mi opravdu nechce platit 40 Euro za odbavení „nadměrně rozměrného zavazadla“,zvlášť, když jinak mám jen příruční kufr. I přesto jsem potřeboval tři další svolení a celou cestu mi vrchní letuška zdůrazňovala, jak jí mám být vděčný, i když rozhodl sám kapitán, který sice říkal, že nic podobného nikdy neviděl, ale že mu je to fucking jedno – Ir. Na té samé palubě Airlingus jsem si dal dvě skelničky vody za 5 Euro.