Dublin 20

Divím se, že v téhle zemi vůbec kdy slezli ze stromů... Asi to bude tím, že stromů je tu obecně málo. Řešili jsme nový 8 core počítač... výsledkem je, že ho nepotřebujeme... že tu nikdo nic náročného nedělá, takže se kupovat nebude... možná za rok... argumentoval jsem, že to je argument s opačným pořadím příčina důsledek, že protože to železo nemáme, tak děláme jen věci, na které nám to tu stačí a tím pádem, pro ty věci nepotřebujeme nové železo... a že kdybychom ho koupili, tak se tu dají dělat lepší věci... ale zůstal jsem žalostně osamocen.

Kupodivu jako výsměch dramatickému snižování prostředků na vědu, recesi a obecnému snižování platů universita všude jinde než ve vědě bohapustě utrácí, staví nové parkoviště, nové cesty, nový monument, dokonce staví i bazén a divadlo. Přitom regály v knihovně zejí prázdnotou a už i Alex žbrblá, že mu o dvě stovky snížili plat. Obecně v Dublinu všichni využili pár trochu letních dní k tomu, aby natřeli všechna okna, kandelábry, nábytek, prostě všechno, dokonce i květiny.

Juao, Portugalec, kterého Riccardo potkal na sérii přednášek "jak udělat z vědy slušný byznys" hrál včera v jedné hospodě v centru na piano, kytaru a zpíval k tomu vlastnoručně složené písničky v rámci projektu "open mic night". Rozhodně jeho výkon byl o třídu lepší, než jeho dvou předskokanů.

Po několika, asi tak třech, příjemných dnech počasí pádně odpovědělo na řečnicky nadhozenou otázku, že přece nemůže pršet celý den.

Ve čtvrtek se po mnohých odkladech konečně odehrál slavný transfer talk a musím se pochválit, měl jsem se svojí přednáškou nebývalý úspěch. Škoda, že jediní dva, kteří u toho nebyli, byli Brian a Lorraine. První na dovolené, šéfová musela domů dřív.

Tento týden bude flór naposled.

Riccardo je poslední dobou nezvykle často vzteklý, když si dovolíme byť jen lehce nesouhlasit s něčím, co tvrdí, nebo co chce udělat. Chová se občas jak malý dítě. Mimochodem přestěhoval se z periferie ke dvěma Irkám, prý do nejčistšího bytu v Irsku, kousek ode mě s Alexem. Už mu nikdo nevaří, takže má o důvod míň si stěžovat. Zděšeně se vrátil z prvního nákupu v sámošce, že utratil strašně moc peněz, inu každý den čerstvá ryba v téhle farmářské zemi je drahý špás. S Alexem jsme jednohlasně zvolali "Welcome to Ireland", po devíti měsícich...

Na sobotu nás Leona pozvala k sobě na zahradu na grilování a rozlučku. Přespříští týden tu bude naposled a pak jede domů, teda nejprve na zaslouženou dovolenou. Taky se na to těším, protože to bude vítaná možnost vymanit se z toho smradlavého, zaprášeného, radioaktivního labu a sednout si na jí uvolněné místo. Musím přiznat, že to byl jeden z nejlepších večerů tady v Dublinu. Leona se představila jako fantastická hostitelka. Základní problém jako rozdělat jsme zvládli bravurně. Na Alexovu otázku Riccardo přiznal, že doma mají ohniště, ale že oheň vždy rozdělával jeho otec. Pověst Riccardo naprostým selháním potvrdil, takže jsem nevšímaje si Alexových teoretických rad rozdělal oheň. Kromě tuny chlebíčků jsme každý snědli asi tři kila výtečně naloženého upečeného masa, párků, zlatým hřebem bylo prvotřídní tiramisu a nakonec nás Leona dorazila ještě koláčem. Třešničkou na dortu byla domácí meruňkovice, na kterou Seamus nemá nejlepší vzpomínky, neb po vyexování koňské dávky běhal po bytě a naříkal, že mu hoří obličej, co to v Čechách vyrábímě za fucking jed a my jsme z něj pochopitelně měli prdel, mimo jiné proto, že už byly tři ráno. Tiramisu bylo natolik vynikající a reakce natolik fanatické, že Leona uvažuje o tom, že by ještě na úplný závěr svého působení jedno plato vyrobila. Chválihodná myšlenka! Stínem grilování byl fakt, že následující den jsem vážil o 2.5 kg víc, ale už se zase vracím k normálu.

Nutno podotknout, že jsme měli docela kliku, den před grilováním celý den lilo, den po něm lilo, stejně tak jako půl dne G, ale nakonec se bůh deště zázračně smiloval.

Šéfová skutečně i nadále chodí do práce jako by se nechumelilo a jako by vůbec nebyla těhotná, jen ředitelování předala komusi, koho jsem v životě neviděl.

Včera jsem se utvrdil v tom, že v téhle zemi je neobyčejně vysoký výskyt kreténů, v osm hodin večer, akorát když jsem si uvařil večeři, mi přijel přímo pod okno náklaďák, na jehož korbě začali vařit asfalt, celý barel asfaltu, aby zalili maličkou jamku v chodníku. Pochopitelně to nemohli udělat přes den, kdy jsou lidi v práci - během pár minut naprosto šílenej smrad. Utekl jsem.

Odmítl jsem se podepsat petici pro Akademii věd. Abych pravdu řekl, nemyslím si, že nápad dát víc peněz na výzkum universitám na úkor kryptokomunistických molochů je v základě špatný. Koneckonců, vím dobře, jak to vypadalo kupříkladu na Ondřejově.

Taky se stala hrozně podivná věc. Cestou do práce jsem na silnici uviděl mrtvýho, přejetýho hada. Přitom Irsko je považováno za zemi, kde hadi nejsou, protože je svatý Patrik vyhnal utopit do moře mocným úderem hole o zem. Záhada.