Dublin 23

Překvapil mě Jakub Řípa, vysoký, hubený kluk, byl rok v Austrálii a teď cestuje po Evropě a dnes psal, že je na skok v Dublinu, jestli tu náhodou nejsem, že bychom mohli zajít na pivo. Avizoval to už před měsícem, ale úplně jsem na to zapomněl. Takže jsem vyrazil do toho deštivého nečasu a vyzvedl ho u sochy báby s trakařem, aneb Molly Malone. Přišel i Riccardo a sice s pouhým tři čtvrtě hodinovým zpožděním. Od té doby, co jsem ho seřval jak malýho haranta, když jsem hladový čekal dvacet minut při odchodu na oběd, než se vyčůrá, šel do sebe a dvouhodinová zpoždění jsou minulostí. Nicméně Riccardo zas perlil. Zatímco jsem si povídal s Jakubem, pokoušel se sbalit nějake Australanky, které tedy raději nakonec utekly. "Otvírákem" byla hláška, jestli by za něj nezaplatily útratu. Posléze z něj v euforii vypadlo, že mu přezdívali Bruce Willis kvůli jeho podobě s tím hercem... Málem jsem spadl smíchy pod stůl... Před Jakubem klobouk dolů, sbalit si 20kg krosnu a bivakovat tři neděle po Evropě a hlavně pak po Skotsku a Irsku pod širákem, případně hostelech v severním Dublinu, to už chce ždibec odvahy a tuhý kořínek. Přitom, když ho vidíš, tak bys mu dal kus chleba... Na závěr večera jsme zamířili k O'Neils, kde jsem si dal, kromě Guinnesse samozřejmě, naprosto vynikající kuře nadívané lesním ovocem a sušenými švestkami. Dojem k mému údivu nezkazily ani naprosto syrové brambory. I irská kuchyně tu a tam umí stvořit nějakou tu pochoutku, v čerstvé paměti mám ňamózní chowder, krémovou - jak taky jinak v Irsku než krémovou, vývar tu vůbec neznají - polévku z mořských plodů, kterou dozajista obkoukali od máminy vánoční rybí polévky, jen v ní byly navíc výborné obří mušle, překvapivě bez ulit.

Přijel i Carlo zaučit Riccarda, jak pracovat s tím radioaktivním zdrojem, vzájemně jsme si řekli, že ten druhy zhubnul a myslím, že jsme měli oba radost, že se vidíme.

Alex to odpískal, žere prášky, vrátili se s Martou ze Sicílie a on je nemocný, ale chodí samozřejmě do práce, kde co dvě minuty hlasitě vzdychá a skuhrá, jak mu je špatně. Asi swine flu. Nakonec všude po UCD vyvěsili plakáty, že si lidi mají po sraní mýt ruce. Inu univerzita... Dnes běhal po kanceláři, zaklekl i na všechny čtyři, žalostně naříkal, že ztratil tužku, začal jsem se smát a ukázal mu na jeho chlupaté ucho. Nechápal a o to víc se rozlítostnil, že to je tragédie, že prostě on ztratil tužku a já se tomu ještě směju. Cvrnkl jsem ho do té tužky, co měl celou dobou za uchem.

Už mám vlastně sbaleno a nedočkavě čekám na sobotní ráno. Mám trochu obavy, jestli se domů vůbec dostanu a taky ze sobotní narozeninové oslavy, protože budu asi hodně unavený. Obecně tu poslední dny velmi špatně a hlavně málo spím, buď starosti nebo stáří.

Jako by počasí chtělo potvrdit moje slova, to, co se odehrává venku, je opravdu drsný. Ale do práce a z práce jsem mel kliku, protože přes den asi 30 minut nelilo a zrovna to bylo 15 minut na
cestu tam a 15 zpět. Jinak musím uznat, že irské počasí má smysl pro humor, po 48 hodinách prakticky neustálého deště je dnes polojasno a 7 stupňů. To už je i na mě zima, odmítl jsem v tom ráno jít běhat a i pro chleba jsem šel omotaný šálou. Přesně půlka léta, 30. červenec.