Dublin 22

Stalo se toho překvapivě dost a přesto si nejsem jistý, jestli se o to chci dělit. Předně, můj výlet za Jakubem do Liverpoolu skončil v Dublinu. Byl pátek, byl jsem v příjemném rozpoležení, hřálo mě, že vypadnu z tohodle Guinnessem prosáklého nudného města. Protože mi letadlo letělo až v 11 večerm zašel jsem na BBQ po dobré práci do Rathmines Inn a pak se stavil na kus řeči ve Whelan's baru, kde se měla od osmi rozeznít kubánská hudba. Snědí pánové v nažehlených, bílých oblecích začali o poznání později, stihl jsem první dvě písničky a raději jsem utekl směr letiště. Měl jsem kliku, autobus mi jel ihned. Dorazil jsem na pusté letiště s vytištěným boarding passem krásných 40 minut před odletem, jenže na security první problém, mašinka vytištěný kód na palubní vstupence odmítala přečíst. Marně jsem naléhal na obsluhu, ať číslo opíší ručně. Poslali nejmladšího pro hadr, 10 minut se nic nedělo, pak očistili hadříkem čtečku, výsledek zůstal stejný. Spolu se mnou měli ten samý problém dva další pasažéři. Všichni jsme nervózně pokukovali po hodinkách, protože už zbývalo jen 25 minut do odletu, když se mi podařilo přemluvit biřice, aby tedy šel s námi až ke gejtu, kde se určitě všechno vysvětlí. Bželi jsme ke gejtu a když jsme k nejzastrčenějšímu koutu dublinského letiště 20 minut před plánovaným odletem dorazili, letadlo už pushbackovali na runway. "We are sorry, try the next morning flight". Protože pracovnice Ryanair pro jistotu prchla před trojicí rozhněvaných mužů zadním vchodem, vrátil jsem se do kubánského baru, kde se všechnytamní ženy mohly posrat z mojí čepice a následující den tágem na šestou ranní zpátky na letiště. Vystál jsem kurevskou fronu, špička je na letišti za ranního kuropění... Paní na přepážce mi suše sdělila, že kdesi v podmínkách je, že mám být na letišti i s vytištěným boarding passem 2h před odletem, že že mám smůlu, ale že mě může převést na ranní let. Ale že to stojí pouhých 249 Euro. Poslal jsem ji do prdele a nechal si zavolat manažera. V podstatě mi zopakoval totéž,jen zlevnila na 159 Euro příplatek navíc k původní ceně letenky. I jí jsem poslal do prdele a zeptal se na reklamace, protože jsem trval na tom, že to není moje chyba a prohlásil jsem, že jsem 2h předem na letišti byl, jen jsem nešel přímo do gejtu, což je pochopitelně, když to za normálních okolností trvá maximálně 10 minut. Omluvil jsem s Jakubovi a šel se domů vyspat. Dodnes jsem ještě stížnost a žádost o vrácení peněz nepočítaje taxík a aircoach (vy tomu věříte?) nenapsal.

Od té doby Raynair upřímně nenávidím, jel jsem Petru vyzvednout na letiště a když do autobusu nastoupila letuška v modrém plášti, která rozhodně zanic nemohla, měl jsem co dělat se udržet, abych ji nezačal sprostě nadávat, nebo rovnou mlátit. Další modré svini na letišti jsem alespoň přejel kufrem nohy a pak s potutelným úsměvem zaševelil, že jsem sorry a jako by mě tu chtěli ještě víc nasrat, cestou na kole do školy přede mnou funěl do kopce na kole chlápek s reflexní bundou s nápisem Ryanair a já se málem neudržel ho při předjíždění z toho kola shodit.

Následující den jsem se pozval k Riccardovi na večeři, na nevinnou otázku, co mám dnes večer v plánu jsem odpověděl, přijít k tobě na večeři a ochutnat skutečnou italskou kuchyni a on řekl, že ok. Přinesl jsem aspoň víno a whiskey.

Nejdebilnější je ta tma, zima a déšť, už je to fakt k posrání.

Byli jsme o víkendu s Petrou v Killarney, Alex to místo označil jako to nejkrásnější, co v Irsku viděl, na mě to působilo jako když si člověk zajde někde u Berouna do lesa. Kromě toho městečko Killarney samo o sobě je kurevsky drahé a to i na místní, irské poměry, všechno stojí tak o 20% víc než v Dublinu a všude proudí davy, nejlépe autem, především amerických turistů. Na obzoru v dešti a temných mracích je tušit pahorky, včetně nejvyššího 1000-metrového vrcholu Irska. Pro mě bylo nejkrásnější Galway a okolí, ale to už je dávno. Asi i proto jsme z toho byli nějaký podráždění.