pátek 25. září 2009

Dublin 27

Objevil jsem s Riccardem novou hospodu blízko školy a musím okázale přiznat, že boří mýty o nepříliš chutné irské kuchyni. Vaří tam jen přes oběd takové zdejší "hotovky", které jsou ale vynikající, na dnešním nadívaném krocanu jsem si neuvěřitelně pochutnal.

Rozloučili jsme se všichni řádně s Alexem a Martou, nejprve oficiálně ve škole, pak neoficiálně a pak ještě jednou ještě neoficiálněji. Zprvu to vypadalo, že se mu domů moc nechce, ale nakonec se asi těšil domů a především pryč odtud docela dost. Den poté odletěl Riccardo na tři neděle do Egypta na prázdniny spojené s ukazováním nočním oblohy prachatým italským turistům. Brianovi se o své tří a půl-týdenní nepřítomnosti zmínil asi deset minut před odjezdem, takže vcelku šokovaný Brian se nezmohl na odpor. Ten samý Brian si pak den na to vyléval vztek na mně, do huby si bral Riccarda, ale řval na mě. Další den poté na mě byl jak milius nadšený z výsledků projektu, který jsem pro něj udělal, výsledků, které se já stydím výsledkem nazvat, protože podle mě neříkají vůbec nic.

Vycházel jsem z Toast Café, kde jsme se loučili s Alexem a načapal špinavého zloděje, jak se mi s kleštěma v ruce snažil ukrást kolo připoutané k lampě. Když jsem se ho zeptal, co to dělá, říkal, že opravuje kolo. Když jsem mu řekl, že je kurva moje, řekl, že se omlouvá a utekl.

Zašel jsem na poslední chvíli k holiči a doteď z toho mám divný pocit. Obě relativně sympatické a šikovné Polky byly fuč, místo nich tam teď u doktora Istanbula stříhá moldavská fuchtle a litevská obluda. Asi tak pětačtyřicetiletá Moldavka mi dávala každou sekundu velmi výrazně najevo, jak strašně nesnáší svoji práci a jak ji sere stříhat. Když na závěr vzala nůž a začala provádět poslední úpravy touto břitvou, byla ve mně opravdu malá dušička.

Asi nejdůležitější zprávou zůstává, že po návratu z Malajsie jsem byl po dvě noci doma v Dublinu ukrutně pokousán nějakou havětí. Nepřímé důkazy ukazovaly k mému zděšení na štěnice a Thajka taky potvrdila, že ji něco sežralo. Všechno jsem znovu vyčistil, znovu vystříkal nějakým smrtelným sprejem, sebe pak nastříkal repelentem, zakroužkoval fixkou nové kousance, kterým bylo kolem dvaceti a jal se hledat nové bydlení. Viděl jsem dalších asi 10 bytů, jeden by nevěřil, co si lidi dovolí pronajímat za asi tak 15.000 CZK měsíčně - jeden pokoj, pochopitelně. Ruiny, s elektřinou na mince, vlastní záchod na chodbě sdílený s celým domem, okno do zdi, sprchu na maličký bojler, co dokáže udržet sprchu vlažnou prý až 10 minut a podobně. Jeden mladý podnikatel mi dokonce vysvětlil, že aby to mohlo být takhle levně, že, když to vezmu, budu muset opravit jednu zeď a vymalovat. Štěnice jsem zaplaťpánbůh fyzicky žádné neviděl, můj pan domácí jako jediný už začal topit, ono se není co divit, venku se nejvyšší denní teploty pohybují od návratu z Asie kolem 13-15 stupňů a doprovází je studený vítr. K mému ůžasu to mrzké vybavení v mojí kobce patří kupodivu luxusnímu standardu... Akorát mě to vyčerpalo, celou noc se probouzet a hledat brouky, pak bydlení, lovit po internetu, všude volat, jednat v Irsku s majiteli domů je povětšinou za trest. Při generálním uklidu jsem se dost divil, že jsem mohl někdy kývnout na bydlení v takovéhle díře - co deset centimetrů prasklina, díra, spár vyspravený izolepou, prostor pod kobercem a ve skříni se plynule proměňuje v suť a ztrácí se děravých stěnách mého přístavku.

Žádné komentáře: