Dublinska Odyssea 2010.8

Ještě poznámku, při letu do Edinburgu mi letuška Ryanairu zakázala nad Skotskem fotit tu nádhernou krajinu ozářenou ranním sluncem z letadla, protože prý je foťák elektronické zařízení, které musí být vypnuto. Takže bohužel fotky z ptačí perspektivy nejsou. Ale neříkejte mi, že ta baba není idiot.

Dublinska Odyssea 2010.7

Tento týden byl špatný. Nemocný jsem do Edinburghu odjel, ještě nemocnější se vrátil a ještě teď slyším jak za zdí i s ozvěnou, přes rýmu blbě vidím, nevydržím 5 minut nesmrkat ani hlasitě hrdelně nechrchlat obří hleny. Jakákoli činnost mě vyčerává. Přesto jsem zatáhl za záchrannou brzdu, jinak hrozilo, že bych v doupěti uhnil pod nánosem špíny, šňupstychlů, špinavého prádla, špinavého nádobí a potem a močí těžkého a zatuchlého vzduchu. ,,Dublin rejuvenation'' jsem sice nedokončíl, ale aspoň se už můžu chvíli nazývat člověkem.

Zase další týden skluz. Pověstný czenglish oříšek na mě k mému údivu číhal po pár krocích venku z domu, v mé oblíbené extrémní pizzerii. Beru antibiotika, takže ani pivo, ani víno. Vím, že za 2 Eura si člověk může dát nealko a donekonečna (upřímně řečeno obyčejný smrtelník podle mě stejně nemůže vypít a přežit víc jak dva půllitry coca-coly, ale ten pocit svobody...) si dolejvat, tak jsem poprosil o bezednou sklenici, poukaziv na nabídku. Bezednou? Jako že nemá dno? To je pak taková ale přeci jako sklenička nepoužitelná, naprosto vážně argumentovala servírka. Druhéhu v tandemu dnešní směny, Ashovi, jsem skrz zalehlé uši rozuměl tak 50% slov, což výrazně snížilo šanci na oboustrannou konverzaci. Když jsem mu vysvětlil, že jsem z jeho věty dekódoval jen závěrečné good, zdvořile přeskočil první část a pomalu zopakoval was all good for you a poradil mi, že na rýmu a nachlazení je nejlepší horká whiskey, což je cituji přesně 1/3 whiskey, 2/3 vroucí vody, stroužek, proužek citrónu, dvě lžičky bílého cukru, případně ještě přidat rozdrcené tak 2 až 3 kloudz, což netuším co je, ale už jsem neměl sílu na další konverzaci pro hluchoněmé - předpokládám že to bude v analogii se svařákem hřebíček. Prej i kdyby to nezabralo, aspoň to dobře chutná a prý mě to spolehlivě uspí. Díky slovníku jsem se dovtípil, že hřebíček se řekne, cloves - elementární Watsone. Zádrhel je jen v tom, že ze surovin mám na skladě jen whiskey a při troše snahy horkou vodu.

Dublinska Odyssea 2010.6

Začneme stručně, Edinburg je hezké a vcelku by se dalo i říct malebné město.

Od Dublinu to není vzdušnou čarou bůhvíjak daleko, a přesto je Edinburgh naprosto jiný. První a zásadní rozdíl je v tom, že Edinburgh má historické centrum. Stará, gotická, případně viktoriánská zástavba, nesčetné kostely, staré, kamenné domy, příkré, křivoláké uličky strmě mířící vzhůru k dominantně města, k hradu pyšně se čnícího na vyhaslém vulkánu. Podobně jako v Dublinu, kromě svěžího větru a pár racků člověk netuší, že je nedaleko moře. Ještě v UCD, když jsem se zmínil o svých cestovatelských plánec, mi Gill říkala, že Edinburgh je děsně šedivý a co především dala mi do začátku jen tak spontánně 5 liber na autobus. S tou šedivostí to není zas takový drama a pár mincí do začátku se bezesporu hodilo.

Edinburg vypadá v mhohém jako Praha, má hrad prakticky uprostřed města na kopci, který díky zahradám maličko připomíná Petřín, má druhý, "nepoužívaný" hrádek stranou a další kopce okolo, ty jsou ale nezastavěné paneláky, na některých z nich se dokonce ještě držel sníh. Edi má i svůj Nuselský most. V údolí pod hradem člověk čeká řeku, ale v korytu místo vody vede železnice. ,,Břeh kolejí'' lemuje park. Akorát pech, že mám neskutečnou rýmu a kašel. Nepomohl ani celá sobota v posteli, skoro bych řekl že naopak. A pochopitelně cestování a výlet to jen a jen zhoršil. Každý další den mi je hůř. Těžko dýchám, třesu se zimnicí a cpu se tišícími léky. Ony tyhle ostrovní země, co se počasí týče, nejsou žádná relaxační selanka, ani když je člověk zdravý. Skotsko není výjimkou. Přesto jsem měl kliku, přestože na oba dny se nejnovější předpověď dramaticky změnila v déšť, v nědeli nádherně svítilo sluníčko, čehož jsem využil posazením na lavičku v zahradě uprostřed města, a v pondělí to taky nebylo žádný terno, vítr, ale relativně sucho. Po vcelku poklidném letu, jsem si mohl dovolit ostrovní luxus, sednout si na lavičku před Národní galerií, maličko si odpočinout a nechat sluníčko prohřát tělo. Každá lavička ve městě má cedulku, kdo se o ni zasloužil a na koho si máme vzpomenout, když si sedáme.

Člověk má dojem, že v Edinburghu asi žije výrazně méně lidí než v Dublinu, což asi nebude tak úplně pravda, a především výrazně méně sráčů a ztroskotanců všeho druhu - a ti, co tu jsou, jsou ještě z velké části právě Irové. I když, nutno podotknout, že i Irové se velku přizpůsobivě snaží nechovat se jako doma, tedy jako prasata. Jinými slovy, ač menší, Edi nepůsobí jako buranov, do kterého někdo hodil jen tak pro zábavu lapkům zlaťáky. Další věc, kterou si člověk rychle uvědomí, je odlišné vzezření místních lidí. Chlapi tu nenosí tepláky, pokud zrovna nesportují, ženské nenosí pyžamo případně nechodí v zimě nahé a bosé a nedrží boty v ruce. Stejně tak tu většina populace nekulhá. Lidi tu nemají tendenci připomínat afetktované blondýny.

Nejprve jsem si myslel, že tu žije neuvěřitelně moc cizinců a že v Irsku zbylo víc Irů než ve Skotsku Skotů, záhy jsem ale pochopil, že většína těch lidí, kteří mluví s hodně zvláštím a často pro mě ne úplně srozumitelným přízvukem někde mezi turečtinou, polštinou a angličtinou, jsou právě Skotové.

Přímo přede mnou, policie zdvořile požádala žebráka, aby šel žebrat jinam, respektive, aby tu nedělal ostudu - v Dublinu věc rovněž nevídaná. O kus dál odváželi mladýho kluka s baťůžkem, ruce v želízkách a rezignovaně popotahoval cigáro. Nedaleko je na zdi nápis, že právě tam, vcelku dávno, proběhla poslední veřejná poprava. Později jsem se dozvěděl, že důvodem pro setnutí hlavy prý bylo, že dotyčný v hospodě při přípitku řekl ,,ať žije král'' a Skotsko tou dobou už žádného krále nemělo. Stejně tak jsem se dozvěděl i druhou část polopravdy, že tím popravy rozhodně neskončily, jen se kvůli smradu přestěhovaly za hradby města.

Nejprve jsem se bál, že necelé dva dny budou na prohlídku města žalostně málo, ale ráno jsem stejně musel vstávat, neb jsem byl limitován snídaní podávanou Indem jen do devíti. Přesto člověk už druhý den zjistí, že všechno podstatné v Edinburghu už viděl. Hrad, kde po vzoru Prahy chtějí za vstup nekřesťanských 12 Liber a studenti nemají ani posranou penci slevu, a kde po vzoru Irů dělají z každého prdu nejen kuličku, ale přímo kouli. Dvě hlavní ulice starým městem, katakomby a sklepení, kam mě zatáhla místní studentka historie v rámci strašidelné prohlídky městem. Dozvěděl jsem se, že Edinburgh měl dva hlavní artikly, problém se splaškami a obchod s mrtvolami. První bylo dané tím, že středověká část města se rozprostírá na příkrém kopci, kde bylo složité vykopat kanály, tak se odpad hromadil celý den do kýble a pak se vylil dolů ulici na nešťastné sousedy bydlící níže. Místní lord moudře omezil denní, resp. noční, dobu špinavosti na "po desáté večerní" a nařídil před vyvrhnutím kýble varovně zařvat. Druhá libůstka spočívala v tom, že zde sídlila vysoká škola medicíny a medici potřebovali ke studiu mrtvoly. Místní irští přistěhovalci, jako správná svolodž obývající katakomby a tunely pod městem, si z toho zřídila slušný byznys, vykopávali hroby a za tělo dostali víc peněz, než kolik si normální člověk vydělal zhruba za půl roku. Obyvatelé se bránili vskutku originálně, na prvních šest měsíců těla nebožtíků zamykali do pancéřovaných, kovových rakví na zámek - a až se po půl roce těla už dostatečně rozložila a byla tak nepoužitelná pro pitvu a tím pádem nebyla na prodej, pohřbili zbytky normálně do země. Stejně tak kolem hřbitova vyrostly strážní věže jako kolem vězení. Irové zareagovali rovněž originálně, přestali mrtvoly vyhrabávat, nýbrž začali bezostyšně vraždit a prodávali tak zaručeně čerstvé zboží. Nejčastějšími obětmi byli chudí, které nikdo nepočítal, nemocní, kterým se záhadně přitížilo, a nově příchozí cizinci a návštěvníci. Taktika u nově příchozích hostů byla ryze irská, dotyčného ožrat, pak třemi prsty udusit, dva prsty, každý do jedné nosní dírky a třetím držet zavřená ůsta. Celá tahle kulišárna vyšla najevo, až když se takhle pokusili zabít jiného Ira, kterého se jim ovšem nepovedlo dostatečně ožrat.

Na neposledním místě je Edi, ač prý výrazně dražší než Londýn, pořád levnější než Dublin, což je do očí bijící hlavně u alkoholu. Vliv Anglie umocňují červené telefonní budky a klasické londýnské taxíky, které ale nutně nemusí být černé. Doubledeckery, o řád komfortnější než ty dublinské, mi už přišly normální.

Abych jen nechválil... Přestože já irské jídlo na rozdíl od Riccarda nikdy nijak bůhvíjak nehanil, dlužno podotknout, že skotské s ním bohužel nesnese srovnání. Skotové, patrně ve jménu impéria, jsou machři v tom, jak uvařit cokoli bez chuti, případně i relativně snadný pokrm nepochopitelně zkurvit. To platí napříč cenovými relacemi a napříč výběrem z jakéhokoli menu pocházející původně z jakékoli země.

Je mi mizerně, vypadá to na několikadenní léčení, velmi špatně se mi dýchá, křeče mě chytají do celého těla, sípavě kašlu, a přesto mám z Edi dobrej pocit, zajímalo by mě, jestli bych měl podobně příjemný pocit i z Dublinu, kdybych tam přijel jen na dva dny. Vidím to na taxík do Rathmines, je mi fakt dost blbě. V Dublinu na letišti smí kterýkoli taxík kohokoli přivézt, ale nesmí tam přijet prázdný, nebo někoho nabrat bez povolení.

Dvě hodiny zpoždění kvůli vpadku centrálního radaru pro tuto oblast, v Manchesteru. Všechny lety kolem Anglie, Skotska a Irska spadající pod toto území byly zpožděné. Do včerejška jsem si představoval, že tyto systému jsou rozumně zálohované. Inu RAF už asi pár let není co býval... Z letiště mě vezl naprosto zpruzený a neuvěřitelně nasraný a otrávený taxikář, s takovým zapšklým mrzoutem se člověk v Irsku jen tak nesetká, přijel na letiště, urval fleka a pak dvě hodny čekal na zákazníka, protože letiště nepřijímalo lety. No a natrefil na mě. Nakonec jsme si i popovídali a náladu jsem mu zlepšil.