Robin Hood

Film jsem viděl a nelituju toho, ale buď mě přepadl mikrospánek, nebo jsem koukal v sále po babách, ale uniklo mi, jak a proč došlo k (poklidnému) odhalení skutečné podstaty Longstride v závěru poslední bitvy. Filmům do hloubky nerozumím, jména herců, režisérů a dalších se mi pletou, 99% všech filmů jsem nikdy neviděl, ty které jsem viděl, jsem mnohdy zase zapomněl, takže jsem leccos jenom ne filmový kritik.

Snímek je vlastně místy i příjemně vtipný, například hned na začátku se Richardovi (Lvímu srdci) vcelku logicky vymstí, že snad jako jediný z anglické armády nemá štít a dělá terč v první linii. Přesto jsem se musel smát, protože ho sejme náhodný pohunek, který zrovna donesl na hradby dobývaného francouzského hradu polívku. Prostě vezme do ruky o cimbuří opřenou, odloženou kuši a jen tak mimoděk zabije anglického krále.

Zajímavé na filmu Robin Hood je především to, že to vlastně není film o Robinu Hoodovi. Hned druhou zajímavostí je fakt, že to bylo to poslední, co by mi na tom filmu vadilo - naopak mi to přišlo jako fajn nápad. Stejně tak se mi svým způsobem líbila taková severská strohost vyprávění. Bez ohledu na to, jestli se děj zrovna odehrával u francouzského, anglického dvora, nebo v zapadlé vesnici u Nottinghamu, ve filmu nejsou žádné přemýšlivé scény, nikdo neřeší dilemata, nikoho netrápí nějaké složité, politické nebo mravní otázky ,,Ví příliš mnoho. Zabijeme ho'', nebo ,,Královská koruna, dovezeme ji do Toweru a budeme předstírat, že jsme šlechtici.'' ,,Zbláznil ses?'' ,,Ne.'' ,,Tak ok, jdem.'' ,,Panství potřebuje vládaře, od zítřka budeš můj syn.'' Bohužel, ve filmu je spousta míst, kde si člověk říká, tohle se kurva přece nemohlo nikdy stát, proč dělá tohle takhle, odkud ví tohle, apod. Logika ve filmu prostě kulhá,

U Blanchette si člověk v první chvíli řekne, jejej, ta už ale zestárla, ale pořád má charisma a s dobře živeným Russelem Crowem jim to spolu klape dohromady, občas zásobují film dialogy, které Marion pronáší shakespearovským stylem, zatímco Robin/Robert/Russel s gladiátorským levičáckým patosem. Starý Max von Sydow je perfektní, vrchní padouch není nottinghamský šerif, říkal jsem přece, že to není film o Robinu Hoodovi, nýbrž bilinguální šlechtic (Strong?), který si chce v Anglii vylepšit postavení a paktuje se s Frantíkama. Komu má člověk fandit, bylo od řežiséra jasně dané, zatímco Angličani tančili na pěkný irský písničky a orali úrodnou zem, hanební Francouzi hráli jen samé dekadentní, falešné songy a jako odporná monstra žrali šneky.

Kdybych měl shrnout děj, film vypráví o boji klanů v Anglii, z nichž některé jsou vydatně podporováný Francouzy, kteří chtějí využít zranitelnosti a vnitřní roztříštěnosti Británie. Do toho se připlete řadový lapka (terminologií D&D přesvědčení zmatené dobro), lučištník Robin Longstride tím, že při dizertaci z armády potká umírajícího sira Roberta z Locksley alias z Nottinghamu a přivlastní si jeho identitu, ženu, panství, poddané i chuť vzdorovat vysokým daním a Francouzům. Všechny bitvy vyhraje, otupí nevraživost vdovy Marian, a na úplný závěr je, mně naprosto neznámo jak, odhalen a prohlášen za psance - Robina Hooda. Nemůžu říct, že bych se v kině nudil, ale stejně tak leckterý historický dokument je natočen napínavěji.

Dublinska Odyssea 2010.8

Ještě poznámku, při letu do Edinburgu mi letuška Ryanairu zakázala nad Skotskem fotit tu nádhernou krajinu ozářenou ranním sluncem z letadla, protože prý je foťák elektronické zařízení, které musí být vypnuto. Takže bohužel fotky z ptačí perspektivy nejsou. Ale neříkejte mi, že ta baba není idiot.

Dublinska Odyssea 2010.7

Tento týden byl špatný. Nemocný jsem do Edinburghu odjel, ještě nemocnější se vrátil a ještě teď slyším jak za zdí i s ozvěnou, přes rýmu blbě vidím, nevydržím 5 minut nesmrkat ani hlasitě hrdelně nechrchlat obří hleny. Jakákoli činnost mě vyčerává. Přesto jsem zatáhl za záchrannou brzdu, jinak hrozilo, že bych v doupěti uhnil pod nánosem špíny, šňupstychlů, špinavého prádla, špinavého nádobí a potem a močí těžkého a zatuchlého vzduchu. ,,Dublin rejuvenation'' jsem sice nedokončíl, ale aspoň se už můžu chvíli nazývat člověkem.

Zase další týden skluz. Pověstný czenglish oříšek na mě k mému údivu číhal po pár krocích venku z domu, v mé oblíbené extrémní pizzerii. Beru antibiotika, takže ani pivo, ani víno. Vím, že za 2 Eura si člověk může dát nealko a donekonečna (upřímně řečeno obyčejný smrtelník podle mě stejně nemůže vypít a přežit víc jak dva půllitry coca-coly, ale ten pocit svobody...) si dolejvat, tak jsem poprosil o bezednou sklenici, poukaziv na nabídku. Bezednou? Jako že nemá dno? To je pak taková ale přeci jako sklenička nepoužitelná, naprosto vážně argumentovala servírka. Druhéhu v tandemu dnešní směny, Ashovi, jsem skrz zalehlé uši rozuměl tak 50% slov, což výrazně snížilo šanci na oboustrannou konverzaci. Když jsem mu vysvětlil, že jsem z jeho věty dekódoval jen závěrečné good, zdvořile přeskočil první část a pomalu zopakoval was all good for you a poradil mi, že na rýmu a nachlazení je nejlepší horká whiskey, což je cituji přesně 1/3 whiskey, 2/3 vroucí vody, stroužek, proužek citrónu, dvě lžičky bílého cukru, případně ještě přidat rozdrcené tak 2 až 3 kloudz, což netuším co je, ale už jsem neměl sílu na další konverzaci pro hluchoněmé - předpokládám že to bude v analogii se svařákem hřebíček. Prej i kdyby to nezabralo, aspoň to dobře chutná a prý mě to spolehlivě uspí. Díky slovníku jsem se dovtípil, že hřebíček se řekne, cloves - elementární Watsone. Zádrhel je jen v tom, že ze surovin mám na skladě jen whiskey a při troše snahy horkou vodu.

Dublinska Odyssea 2010.6

Začneme stručně, Edinburg je hezké a vcelku by se dalo i říct malebné město.

Od Dublinu to není vzdušnou čarou bůhvíjak daleko, a přesto je Edinburgh naprosto jiný. První a zásadní rozdíl je v tom, že Edinburgh má historické centrum. Stará, gotická, případně viktoriánská zástavba, nesčetné kostely, staré, kamenné domy, příkré, křivoláké uličky strmě mířící vzhůru k dominantně města, k hradu pyšně se čnícího na vyhaslém vulkánu. Podobně jako v Dublinu, kromě svěžího větru a pár racků člověk netuší, že je nedaleko moře. Ještě v UCD, když jsem se zmínil o svých cestovatelských plánec, mi Gill říkala, že Edinburgh je děsně šedivý a co především dala mi do začátku jen tak spontánně 5 liber na autobus. S tou šedivostí to není zas takový drama a pár mincí do začátku se bezesporu hodilo.

Edinburg vypadá v mhohém jako Praha, má hrad prakticky uprostřed města na kopci, který díky zahradám maličko připomíná Petřín, má druhý, "nepoužívaný" hrádek stranou a další kopce okolo, ty jsou ale nezastavěné paneláky, na některých z nich se dokonce ještě držel sníh. Edi má i svůj Nuselský most. V údolí pod hradem člověk čeká řeku, ale v korytu místo vody vede železnice. ,,Břeh kolejí'' lemuje park. Akorát pech, že mám neskutečnou rýmu a kašel. Nepomohl ani celá sobota v posteli, skoro bych řekl že naopak. A pochopitelně cestování a výlet to jen a jen zhoršil. Každý další den mi je hůř. Těžko dýchám, třesu se zimnicí a cpu se tišícími léky. Ony tyhle ostrovní země, co se počasí týče, nejsou žádná relaxační selanka, ani když je člověk zdravý. Skotsko není výjimkou. Přesto jsem měl kliku, přestože na oba dny se nejnovější předpověď dramaticky změnila v déšť, v nědeli nádherně svítilo sluníčko, čehož jsem využil posazením na lavičku v zahradě uprostřed města, a v pondělí to taky nebylo žádný terno, vítr, ale relativně sucho. Po vcelku poklidném letu, jsem si mohl dovolit ostrovní luxus, sednout si na lavičku před Národní galerií, maličko si odpočinout a nechat sluníčko prohřát tělo. Každá lavička ve městě má cedulku, kdo se o ni zasloužil a na koho si máme vzpomenout, když si sedáme.

Člověk má dojem, že v Edinburghu asi žije výrazně méně lidí než v Dublinu, což asi nebude tak úplně pravda, a především výrazně méně sráčů a ztroskotanců všeho druhu - a ti, co tu jsou, jsou ještě z velké části právě Irové. I když, nutno podotknout, že i Irové se velku přizpůsobivě snaží nechovat se jako doma, tedy jako prasata. Jinými slovy, ač menší, Edi nepůsobí jako buranov, do kterého někdo hodil jen tak pro zábavu lapkům zlaťáky. Další věc, kterou si člověk rychle uvědomí, je odlišné vzezření místních lidí. Chlapi tu nenosí tepláky, pokud zrovna nesportují, ženské nenosí pyžamo případně nechodí v zimě nahé a bosé a nedrží boty v ruce. Stejně tak tu většina populace nekulhá. Lidi tu nemají tendenci připomínat afetktované blondýny.

Nejprve jsem si myslel, že tu žije neuvěřitelně moc cizinců a že v Irsku zbylo víc Irů než ve Skotsku Skotů, záhy jsem ale pochopil, že většína těch lidí, kteří mluví s hodně zvláštím a často pro mě ne úplně srozumitelným přízvukem někde mezi turečtinou, polštinou a angličtinou, jsou právě Skotové.

Přímo přede mnou, policie zdvořile požádala žebráka, aby šel žebrat jinam, respektive, aby tu nedělal ostudu - v Dublinu věc rovněž nevídaná. O kus dál odváželi mladýho kluka s baťůžkem, ruce v želízkách a rezignovaně popotahoval cigáro. Nedaleko je na zdi nápis, že právě tam, vcelku dávno, proběhla poslední veřejná poprava. Později jsem se dozvěděl, že důvodem pro setnutí hlavy prý bylo, že dotyčný v hospodě při přípitku řekl ,,ať žije král'' a Skotsko tou dobou už žádného krále nemělo. Stejně tak jsem se dozvěděl i druhou část polopravdy, že tím popravy rozhodně neskončily, jen se kvůli smradu přestěhovaly za hradby města.

Nejprve jsem se bál, že necelé dva dny budou na prohlídku města žalostně málo, ale ráno jsem stejně musel vstávat, neb jsem byl limitován snídaní podávanou Indem jen do devíti. Přesto člověk už druhý den zjistí, že všechno podstatné v Edinburghu už viděl. Hrad, kde po vzoru Prahy chtějí za vstup nekřesťanských 12 Liber a studenti nemají ani posranou penci slevu, a kde po vzoru Irů dělají z každého prdu nejen kuličku, ale přímo kouli. Dvě hlavní ulice starým městem, katakomby a sklepení, kam mě zatáhla místní studentka historie v rámci strašidelné prohlídky městem. Dozvěděl jsem se, že Edinburgh měl dva hlavní artikly, problém se splaškami a obchod s mrtvolami. První bylo dané tím, že středověká část města se rozprostírá na příkrém kopci, kde bylo složité vykopat kanály, tak se odpad hromadil celý den do kýble a pak se vylil dolů ulici na nešťastné sousedy bydlící níže. Místní lord moudře omezil denní, resp. noční, dobu špinavosti na "po desáté večerní" a nařídil před vyvrhnutím kýble varovně zařvat. Druhá libůstka spočívala v tom, že zde sídlila vysoká škola medicíny a medici potřebovali ke studiu mrtvoly. Místní irští přistěhovalci, jako správná svolodž obývající katakomby a tunely pod městem, si z toho zřídila slušný byznys, vykopávali hroby a za tělo dostali víc peněz, než kolik si normální člověk vydělal zhruba za půl roku. Obyvatelé se bránili vskutku originálně, na prvních šest měsíců těla nebožtíků zamykali do pancéřovaných, kovových rakví na zámek - a až se po půl roce těla už dostatečně rozložila a byla tak nepoužitelná pro pitvu a tím pádem nebyla na prodej, pohřbili zbytky normálně do země. Stejně tak kolem hřbitova vyrostly strážní věže jako kolem vězení. Irové zareagovali rovněž originálně, přestali mrtvoly vyhrabávat, nýbrž začali bezostyšně vraždit a prodávali tak zaručeně čerstvé zboží. Nejčastějšími obětmi byli chudí, které nikdo nepočítal, nemocní, kterým se záhadně přitížilo, a nově příchozí cizinci a návštěvníci. Taktika u nově příchozích hostů byla ryze irská, dotyčného ožrat, pak třemi prsty udusit, dva prsty, každý do jedné nosní dírky a třetím držet zavřená ůsta. Celá tahle kulišárna vyšla najevo, až když se takhle pokusili zabít jiného Ira, kterého se jim ovšem nepovedlo dostatečně ožrat.

Na neposledním místě je Edi, ač prý výrazně dražší než Londýn, pořád levnější než Dublin, což je do očí bijící hlavně u alkoholu. Vliv Anglie umocňují červené telefonní budky a klasické londýnské taxíky, které ale nutně nemusí být černé. Doubledeckery, o řád komfortnější než ty dublinské, mi už přišly normální.

Abych jen nechválil... Přestože já irské jídlo na rozdíl od Riccarda nikdy nijak bůhvíjak nehanil, dlužno podotknout, že skotské s ním bohužel nesnese srovnání. Skotové, patrně ve jménu impéria, jsou machři v tom, jak uvařit cokoli bez chuti, případně i relativně snadný pokrm nepochopitelně zkurvit. To platí napříč cenovými relacemi a napříč výběrem z jakéhokoli menu pocházející původně z jakékoli země.

Je mi mizerně, vypadá to na několikadenní léčení, velmi špatně se mi dýchá, křeče mě chytají do celého těla, sípavě kašlu, a přesto mám z Edi dobrej pocit, zajímalo by mě, jestli bych měl podobně příjemný pocit i z Dublinu, kdybych tam přijel jen na dva dny. Vidím to na taxík do Rathmines, je mi fakt dost blbě. V Dublinu na letišti smí kterýkoli taxík kohokoli přivézt, ale nesmí tam přijet prázdný, nebo někoho nabrat bez povolení.

Dvě hodiny zpoždění kvůli vpadku centrálního radaru pro tuto oblast, v Manchesteru. Všechny lety kolem Anglie, Skotska a Irska spadající pod toto území byly zpožděné. Do včerejška jsem si představoval, že tyto systému jsou rozumně zálohované. Inu RAF už asi pár let není co býval... Z letiště mě vezl naprosto zpruzený a neuvěřitelně nasraný a otrávený taxikář, s takovým zapšklým mrzoutem se člověk v Irsku jen tak nesetká, přijel na letiště, urval fleka a pak dvě hodny čekal na zákazníka, protože letiště nepřijímalo lety. No a natrefil na mě. Nakonec jsme si i popovídali a náladu jsem mu zlepšil.

Dublinska Odyssea 2010.5

Dobrejch filmů je zatraceně málo.Tenhle byl daleko nejhorší z těch čtyř, které jsem letos viděl. A nezachránil to ani agent Smith z Matrixu. Venku chčije proudem ledový déšť oscilující někde na hranici sněhu a tekuté vody. Moknu na zastávce Luasu, protože pod stříškou asi deset lidí nablilo. Doteď mi vrtá v hlavě věta kamarádky "mně se Irsko hrozně moc líbilo". Film byl hodně špatnej. Když to shrnu, po pěti minutách je ti jasné, kdo je bad guy, oficiálně se to dovíš až v půlce. Kostýmy vlkodlaků vypadají jako z levné půjčovny, mizerní herci - člověk se až diví, že i Hopkins dokáže hrát tužku - a dementní děj podtrhne konec, kdy žena chladnokrevně zabije svoji životní lásku řka ,,I'm sorry for that". Jedinou zajímavostí je, že úplněk nastává snad obden.

Podle mě není normální, když ti jde v koupelně pára od huby. Tahle země je hodně divná, když sečtu pro a proti, tak musím konstatovat, že se mi tady nelíbí. Například mi tu schází křeslo, ve kterém by si člověk uvelebil, četl si, případně jen tak bafal z fajfky.

Jsem tu po návratu z Prahy teprve druhý den a už mě to tu zase dost sere. Ještě že tu je ta Extreme pizza...

Dublinska Odyssea 2010.4

Koukal jsem na racky nad řekou a přemýšlel, jestli ptáci můžou zapadnout za obzor, nebo jestli se mi vždycky dřív ztratí a rozplynou v mlze. Racci křičí táhle, táhle až připomínají dětský pláč, možná i trochu naléhavě. Mířím ke kostelu s mumiemi. Lepší počasí jsem si nemohl vybrat. Prsty mi tuhnou a bolí zimou, okolo se rozprostírá šedivá mlha. Proč mají dublinské záchranky na sobě napsáno Dublin fire brigade? Podivínský průvodce mi nakonec dokonce nabídl, že si můžu na rozpadající se tělo devětset let starého, trouchnivějícího křižáka, dvoumetrového obra, sáhnout, že to prý přináší štěstí. S díky jsem tu milou pozornost vyměnil za možnost vyfotit pár obrázků bez blesku, což se tam normálně nesmí. Trochu se divil, ale přiznal, že si na něj sahají hlavně turisté z jižní Ameriky, kteří na různé tyhle relikvie silně věří. Krypta připomínala spíš vinný sklípek, až na to, že v ní místo vína ležely v polorozpadlých dřevěných bednách mrtvoly. Prý se používá dodnes. Ze země - podlahy - tam prý uchází metan, v kryptě je celý rok stálá teplota a díky vápencovým zdem je obdivuhodně suchá. Všechny mrtvoly se tam tak uchovávají "bez konzervantů", jen se jim vyříznou vnitřnosti. Trochu děsivé ale nepáchlo to.

Co mě sere na irských hospodách? Že se v nich prakticky nedá než chlastat, případně do 9 do večera žrát a chlastat.

Kladivo na nepoctivce udeřilo. Asi jsem to už zmiňoval, Riccarda po půl roce ježdění načerno chytil revizor, takže musel zaplatit 40 Euro pokutu. Riccardo se rozhodl, že to nezaplatí a že místo toho pošle Luasu dopis, ve kterém jim poví, že prostě zapomněl a že tvrdě žádá vrácení peněz. Nevěřícně jsem nad tím jen kroutil hlavou. Jenže, protože je lajdák, trvalo mu dlouho, než se k tomu rozhoupal, takže mu přišlo psaní, ve kterém ho suše vybídli, že když neprodleně nezaplatí, tak už to nebude 40, ale 600 Euro, takže se Riccardo v kostele vyzpovídal a pokutu zaplatil.

Včera mě pan troublemaker znovu vzbudil uprostřed noci, teda nebylo to zas tak děsně pozdě, ale protože bez notebooku chodím spát už v 11, takže jsem v půl dvanácté akorát usínal. Tentokrát se nechal zamknout ve škole a volal mi, ať mu "doběhnu" otevřít, že neví, co má dělat a že vážně nechce spát ve škole. Upozornil jsem ho přátelsky, že volá na špatné číslo, že můj klíč funguje do devíti večer, stejně jako jeho, a ať zavolá na vrátnici, že číslo si může najít na webu UCD, případně na venkovních dveřícch. Na znamení jeho bezbřehých díků za fungující řešení jsem druhý den našel na stole krabičku egyptských cigaret se 4 cigaretami a obrázky rakovinou zohavených těl na přebalu. Vrátil jsem mu ji.

Vyzbrojil jsem se po uši trpělivostí a zavolal do "leading Irish IT company", jak to vypadá s mým notebookem. S každým dalším přepojením na mě byli méně a méně příjemní, až jsem dosáhl finální báby. Nenechal jsem se otrávit strohými odpověďmi, že Mac čeká stále ve frontě a že to nevypadá, že by se na něj někdo v blízké době kouknul. Paní hovořila jako kafemlejnek, tak jsem jí stejně jako kafemlejnej i já do zblbnutí opakoval, že notebook nutně potřebuju k práci, že je v záruce, že jsem si jejich firmu vybral podle dobrých referencí - což byl samozřejmě blábol - a že bych jim byl velmi zavázán, kdyby se věci pohnuly kupředu, a že by mi třeba mohli aspoň překopírovat data. Vždycky, když se chystala položit telefon, tak jsem celý proslov znovu zopakoval, až řekla, že se na to snad teda někdo mrkne dnes večer, ale že oprava stejně může trvat 7 až 10 dní, tedy přesněji řečeno pracovních dní. Uvidíme zítra. Vcelku ostře jsem si uvědomil, že jsem asi opravdu poslední dny pracoval docela dost a že mě to asi i pod vidinou toho, že už to tady brzo skončí a že budu moc konečně domů, začalo bavit a šlo mi to od ruky. A najednou prázdno. Co se dá dělat, nic naplat.

Jsem z té permanentní zimy už unavený. Venku mráz, v práci chladno, večer přicházím domů do zimou prolezleého bytu, v noci mě zkřehlého budí zima. I rána jsou ledová, cestou do práce zima zalézá pod kabát. A tak pořád dokola, den za dnem. Vlastně už rok. S hrůzou zjišťuju, že se čím dál tím víc podobám Irům. Jsem nezdravě bledý, teče mi z nosu, říkám fuck. Smrkám do ruky.

Cestou do práce jsem pozoroval pána se psem, ze kterého tak úžasně čišela radost, že může ven, že se může proběhnout, jako tygr z medvídka Pů. Neustále se neúnavně a jakoby laškovně vracel na půl cesty zpátky ke svému starému pánovi, jako by říkal, jak moc je rád, že mu pořád ještě aspoň trochu stačí. Vrtěl ocasem. Byl to nádherný pes.

Dublinska Odyssea 2010.3

Život tu začíná být poněkud nudně jednotvárný. Ráno vstát, vločky, ovoce, jogurt, džus a všudypřítomné kafe, ať ty zásoby nemusím vyhodit - nechápu, jak to může Riccard vydržet celý život, snídat každý den 30 let totéž. Pak jít na půl hodiny běhat, pak se trmácet do školy. Tam mě čeká setkání s otravně fňukajícím Riccardem, Davem, který chodí do práce velmi brzo, ale o to dřív chodí domů a Antoniem. V jednu jdeme na oběd, v restauraci vaří pořád do zblbnutí totéž, jen je to teď dražší. V sedm jdu domů, někdy stihnu autobus, který mi zkrátí cestu na polovinu, někdy ne. Svléknout hadry, sbastlit večeři, sklenička vína a pak už v polomátožném stavu jít spát. Občas se do toho přimáchá oťukávání a povšechné ošmatávání toho, co budu dělat v práci zítra. Raději tomu neříkám plánování. Přistihl jsem se, že se těším na sobotu na trh, na kafe, olivy a jehněčí špíz. Na druhou stranu mě už teď děsí představa zase strávit 3 hodiny z celého dne praním v puliční prádelně, je to mor a chodí tam čím dál tím víc santusáků.

V práci teď každý den něco udělám, takže bych měl vlastně být spokojený. Už teď se těším domů. Pokud všechno dopadne, jak jsem se se šéfovou dohodl, bude mě platit ještě půl roku. Víc jsem důrazně nechtěl.

Protože už vlastně zakrátko nebudu student, kupuju (výhodné?) studentské licence programů a spřádám plány na konferenci do Japonska, do Kyoto.