Dublinska Odyssea 2010.4

Koukal jsem na racky nad řekou a přemýšlel, jestli ptáci můžou zapadnout za obzor, nebo jestli se mi vždycky dřív ztratí a rozplynou v mlze. Racci křičí táhle, táhle až připomínají dětský pláč, možná i trochu naléhavě. Mířím ke kostelu s mumiemi. Lepší počasí jsem si nemohl vybrat. Prsty mi tuhnou a bolí zimou, okolo se rozprostírá šedivá mlha. Proč mají dublinské záchranky na sobě napsáno Dublin fire brigade? Podivínský průvodce mi nakonec dokonce nabídl, že si můžu na rozpadající se tělo devětset let starého, trouchnivějícího křižáka, dvoumetrového obra, sáhnout, že to prý přináší štěstí. S díky jsem tu milou pozornost vyměnil za možnost vyfotit pár obrázků bez blesku, což se tam normálně nesmí. Trochu se divil, ale přiznal, že si na něj sahají hlavně turisté z jižní Ameriky, kteří na různé tyhle relikvie silně věří. Krypta připomínala spíš vinný sklípek, až na to, že v ní místo vína ležely v polorozpadlých dřevěných bednách mrtvoly. Prý se používá dodnes. Ze země - podlahy - tam prý uchází metan, v kryptě je celý rok stálá teplota a díky vápencovým zdem je obdivuhodně suchá. Všechny mrtvoly se tam tak uchovávají "bez konzervantů", jen se jim vyříznou vnitřnosti. Trochu děsivé ale nepáchlo to.

Co mě sere na irských hospodách? Že se v nich prakticky nedá než chlastat, případně do 9 do večera žrát a chlastat.

Kladivo na nepoctivce udeřilo. Asi jsem to už zmiňoval, Riccarda po půl roce ježdění načerno chytil revizor, takže musel zaplatit 40 Euro pokutu. Riccardo se rozhodl, že to nezaplatí a že místo toho pošle Luasu dopis, ve kterém jim poví, že prostě zapomněl a že tvrdě žádá vrácení peněz. Nevěřícně jsem nad tím jen kroutil hlavou. Jenže, protože je lajdák, trvalo mu dlouho, než se k tomu rozhoupal, takže mu přišlo psaní, ve kterém ho suše vybídli, že když neprodleně nezaplatí, tak už to nebude 40, ale 600 Euro, takže se Riccardo v kostele vyzpovídal a pokutu zaplatil.

Včera mě pan troublemaker znovu vzbudil uprostřed noci, teda nebylo to zas tak děsně pozdě, ale protože bez notebooku chodím spát už v 11, takže jsem v půl dvanácté akorát usínal. Tentokrát se nechal zamknout ve škole a volal mi, ať mu "doběhnu" otevřít, že neví, co má dělat a že vážně nechce spát ve škole. Upozornil jsem ho přátelsky, že volá na špatné číslo, že můj klíč funguje do devíti večer, stejně jako jeho, a ať zavolá na vrátnici, že číslo si může najít na webu UCD, případně na venkovních dveřícch. Na znamení jeho bezbřehých díků za fungující řešení jsem druhý den našel na stole krabičku egyptských cigaret se 4 cigaretami a obrázky rakovinou zohavených těl na přebalu. Vrátil jsem mu ji.

Vyzbrojil jsem se po uši trpělivostí a zavolal do "leading Irish IT company", jak to vypadá s mým notebookem. S každým dalším přepojením na mě byli méně a méně příjemní, až jsem dosáhl finální báby. Nenechal jsem se otrávit strohými odpověďmi, že Mac čeká stále ve frontě a že to nevypadá, že by se na něj někdo v blízké době kouknul. Paní hovořila jako kafemlejnek, tak jsem jí stejně jako kafemlejnej i já do zblbnutí opakoval, že notebook nutně potřebuju k práci, že je v záruce, že jsem si jejich firmu vybral podle dobrých referencí - což byl samozřejmě blábol - a že bych jim byl velmi zavázán, kdyby se věci pohnuly kupředu, a že by mi třeba mohli aspoň překopírovat data. Vždycky, když se chystala položit telefon, tak jsem celý proslov znovu zopakoval, až řekla, že se na to snad teda někdo mrkne dnes večer, ale že oprava stejně může trvat 7 až 10 dní, tedy přesněji řečeno pracovních dní. Uvidíme zítra. Vcelku ostře jsem si uvědomil, že jsem asi opravdu poslední dny pracoval docela dost a že mě to asi i pod vidinou toho, že už to tady brzo skončí a že budu moc konečně domů, začalo bavit a šlo mi to od ruky. A najednou prázdno. Co se dá dělat, nic naplat.

Jsem z té permanentní zimy už unavený. Venku mráz, v práci chladno, večer přicházím domů do zimou prolezleého bytu, v noci mě zkřehlého budí zima. I rána jsou ledová, cestou do práce zima zalézá pod kabát. A tak pořád dokola, den za dnem. Vlastně už rok. S hrůzou zjišťuju, že se čím dál tím víc podobám Irům. Jsem nezdravě bledý, teče mi z nosu, říkám fuck. Smrkám do ruky.

Cestou do práce jsem pozoroval pána se psem, ze kterého tak úžasně čišela radost, že může ven, že se může proběhnout, jako tygr z medvídka Pů. Neustále se neúnavně a jakoby laškovně vracel na půl cesty zpátky ke svému starému pánovi, jako by říkal, jak moc je rád, že mu pořád ještě aspoň trochu stačí. Vrtěl ocasem. Byl to nádherný pes.