Dublinska Odyssea 2010.1

Venku zuří těžko definovatelné cosi. Irský odvar zemětřesení na Haiti. Armagedon. Další z mnoha, tady.

Z hromady kousek od skříně na mě pomrkávají kalhoty, ty, které jsem si o vánocích v Praze koupil a které nedopnu. Řekl jsem si, že je snažší zhubnout, než rozšířit kalhoty kolem pupku. Jako na zavolanou mi někdo hodil do schránky reklamní leták z posilovny. Vždycky jsem měl k takovým místům krajní odpor a to i v dobách největší tělesné slávy, teď mám problémy unést sám sebe, natož jakékoli závaží, Plán byl schodit 7kg, zatím jsem v půlce.

Riccardo mě vehementně lákal na brusle. Stejně vehementně jsem to odmítal. Další den nepřišel do práce, což při jeho přístupu nebylo nic neobvyklého, další den přišel s rukou v šátku, že na bruslích upadl na zápěstí a zlomil si loket. Nakonec vyrazil do dobytčáku, teda lepší slovo pro zdejší špitál nemám, aby si nechal udělat rentgen. Zajímavou vlastností irských nemocnic, nebo alespoň těch státních, je, že pacienti nejsou nijak tříděni, co se týče chorob a bolístek, vedle sebe čeká, leží, zvrací nebo krvácí v obří čekárně asi 100 lidí: s leprou, chřipkou, zlomenou nohou, trnem v oku nebo žaludečním vředem. Na rentgen čekal 3 a půl hodiny, dokotor pravil, že nic zlomené nemá. Riccardo se rozhodl rukou prostě za žádnou cenu už nikdy nepohnout, ale to mu nezbránilo jít jak v pátek, tak i v sobotu pařit. Následující pondělí nás překvapil zprávou, že mu prý doktor v neděli večer volal, že se prý po dvou dnech podíval na snímek znovu a že to zlomené je - ale prý ne na sádru. Já se v téhle zemi nedivím ničemu, zatímco Antonio řekl, že mu nevěří ani slovo. Riccardo totiž díky lokti uspěl v tom, že mu posunuli termín dopsání reportu o 14 dní. Dneska večer ke mně přišel a šeptal mi to, co dávno všichni vědí, že celý rok schválně nic nedělal, protože ho to nebavilo, protože viděl, že šéfová nemá čas a že to, že by teď měl práci, na kterou měl rok času, udělat za měsíc, je Alexova chyba, protože ho málo peskoval, když všechny podrobnosti, které mu ze všech sil snažící se Alex předával, pouštěl druhým uchem hned ven. Moje trpělivost s Riccardem už taky upadá, pořád se na něco vymlouvá a vykrucuje se, bavit se neumí o ničem jiném než o infantilních komiksech, supermangách a nebo o tom, kde měli jak špatné jídlo. Ze začátku jsem ho neznal, pak jsem k němu měl respekt, pak soucit a teď už mě to unavuje.

Jsem rád, že je tu od nového školního roku Dave, chlap jako hora, jehož největěím koníčkem je tahání vlaku za lano, které drží v zubech, případně házení sudu s pivem do dálky. Je fajn, občas spolu klábosíme, nebojí se dělat si srandu sám ze sebe, trochu mi připomíná tak dvakrát zvětšeného Polcara.

Stejně tak se vrátil Antonio ze Španělska po delších prázdnínách, Avatar ho stále nepustil, koupil si hru na playstation, DVD i novou televizi, do kina jde znovu. Aspoň je v kanclu větší legrace a taky větší kooperace. Zuzka už je na post=docu v Reichu, Seamus je na pár dní v Belfastu.

Asi neuhádnete, čeho byl nedávno v Irsku akutní nedostatek? Vody! Je všude okolo, valí se na mě denně z nebe, ale přesto balená voda zmizela z pultů, co zbylo, rychle skoupili ti chytrejsi. Z kohoutků začal téct sajrajt a já byl nucený kupovat maličké půllitrové lahvičky, abych měl co pít. Důvodem prý byla zima, že někde v jedné továrně praskla zimou přívodní trubka a instalatérům trvalo 14 dní to opravit. Na irské poměry překotný fofr.