Byla by to vlastně škoda už nic dalšího nenapsat, i když mám sto chutí s tím psaním nadobro fláknout, protože mě to nebaví a hlavně: odhazujme zátěže, čas se krátí.
Přistoupil jsem na hru, že Irsko je Mediterranean country. Nasadil jsem si tmavé sluneční brýle, Cat 3, a sobotní ráno šel na trh pod širým nebem tam na tom prťavém náměstíčku schouleném v Temple baru. Nabral jsem z jedné z kádí olivy naložené v česneku a vonném koření, koupil si červené víno a nehledě na tmu, déšť a zimu jsem se ten večer obojím s potutelně přihlouplým výrazem opájel a aspoň na chvíli jsem se díky tomu ocitl jinde. Pomáhá mi to se nezbláznit. Ještě pár oliv zbylo na dnešek.
Cesta Praha - Dublin trvala tentokrát rekordních 21 hodin. Největší měrou se o to zasloužil 1 cm sněhu, který padl na Dublin. Pohled z výšky z okna letadla byl zajímavý, celé Irsko i nadále zelené, jen kolem Dublinu se rozprostíral téměř dokonalý, bílý kruh, přerušený jen pobřežím. Ale už vím, jak vypadá Shannon. Divertovali jsme a přistáli kdesi uprostřed pustiny na západním pobřeží. Na moji otázku "Where is Shannon?" mi nebyl nikdo schopný odpovědět. Na moji otázku po Skypu, jaké je nejbližší město, přišla odpověd Limerick, který leží zhruba uprostřed mezi západním a východním pobřeží, což bylo vzhledem k tomu, že letiště se nacházelo u moře, trošku zarážející. Následovaly dvě ,,very Irish'' situace, nejprve jsme hodinu čekali v autobuse, než se podaří najít chlápka, který sice autobus na parkoviště pustil, ale pak šel z budky u závory domů nebo do hospody, takže jsme se nemohli dostat ven. Kolem nás si závoru vesele otevírala jiná auta, ale jejich řidiči se zdráhali nás taky nechat projet. Další humornou vložkou, kdy už začínali ztrácet trpělivost i Irové vracející se přes Paříž z Hurgády, bylo, že řidič ,mouřenín, tvrdošijně odmítal naše prosby, aby nás zavezl nikoli na zavřené dublinské letiště, ale do města. Vždy jen procedil, že je placený za dopravu z letiště na letiště a že jak se kdo z nás dostane do města není jeho business. Půlka autobusu na to v reakci vyskákala uprostřed dálnice M50 v naději, že tam spíše chytí taxík a já doputoval až na pusté liduprázdné letiště. Měl jsem kliku, chvíli po našem příjezdu sem dojel zmatený Aircoach z Belfastu, jehož řidiči jaksi zapomněli říct, že může zůstat doma a že je letiště zavřené. Odvezl nás do centra k Trinity. Vstával jsem ten den ve 4 ráno, krátce po půlnoci jsem už zarachotil klíčem v zámku dveří v Rathmines. Celou dobu jsem se přiblbě usmíval na všechny nasrané lidi okolo, kteří jen nevěřícně kroutili hlavama, a říkal si v duchu ,,Welcome to Ireland''.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat