Dublinska Odyssea 2010.4

Koukal jsem na racky nad řekou a přemýšlel, jestli ptáci můžou zapadnout za obzor, nebo jestli se mi vždycky dřív ztratí a rozplynou v mlze. Racci křičí táhle, táhle až připomínají dětský pláč, možná i trochu naléhavě. Mířím ke kostelu s mumiemi. Lepší počasí jsem si nemohl vybrat. Prsty mi tuhnou a bolí zimou, okolo se rozprostírá šedivá mlha. Proč mají dublinské záchranky na sobě napsáno Dublin fire brigade? Podivínský průvodce mi nakonec dokonce nabídl, že si můžu na rozpadající se tělo devětset let starého, trouchnivějícího křižáka, dvoumetrového obra, sáhnout, že to prý přináší štěstí. S díky jsem tu milou pozornost vyměnil za možnost vyfotit pár obrázků bez blesku, což se tam normálně nesmí. Trochu se divil, ale přiznal, že si na něj sahají hlavně turisté z jižní Ameriky, kteří na různé tyhle relikvie silně věří. Krypta připomínala spíš vinný sklípek, až na to, že v ní místo vína ležely v polorozpadlých dřevěných bednách mrtvoly. Prý se používá dodnes. Ze země - podlahy - tam prý uchází metan, v kryptě je celý rok stálá teplota a díky vápencovým zdem je obdivuhodně suchá. Všechny mrtvoly se tam tak uchovávají "bez konzervantů", jen se jim vyříznou vnitřnosti. Trochu děsivé ale nepáchlo to.

Co mě sere na irských hospodách? Že se v nich prakticky nedá než chlastat, případně do 9 do večera žrát a chlastat.

Kladivo na nepoctivce udeřilo. Asi jsem to už zmiňoval, Riccarda po půl roce ježdění načerno chytil revizor, takže musel zaplatit 40 Euro pokutu. Riccardo se rozhodl, že to nezaplatí a že místo toho pošle Luasu dopis, ve kterém jim poví, že prostě zapomněl a že tvrdě žádá vrácení peněz. Nevěřícně jsem nad tím jen kroutil hlavou. Jenže, protože je lajdák, trvalo mu dlouho, než se k tomu rozhoupal, takže mu přišlo psaní, ve kterém ho suše vybídli, že když neprodleně nezaplatí, tak už to nebude 40, ale 600 Euro, takže se Riccardo v kostele vyzpovídal a pokutu zaplatil.

Včera mě pan troublemaker znovu vzbudil uprostřed noci, teda nebylo to zas tak děsně pozdě, ale protože bez notebooku chodím spát už v 11, takže jsem v půl dvanácté akorát usínal. Tentokrát se nechal zamknout ve škole a volal mi, ať mu "doběhnu" otevřít, že neví, co má dělat a že vážně nechce spát ve škole. Upozornil jsem ho přátelsky, že volá na špatné číslo, že můj klíč funguje do devíti večer, stejně jako jeho, a ať zavolá na vrátnici, že číslo si může najít na webu UCD, případně na venkovních dveřícch. Na znamení jeho bezbřehých díků za fungující řešení jsem druhý den našel na stole krabičku egyptských cigaret se 4 cigaretami a obrázky rakovinou zohavených těl na přebalu. Vrátil jsem mu ji.

Vyzbrojil jsem se po uši trpělivostí a zavolal do "leading Irish IT company", jak to vypadá s mým notebookem. S každým dalším přepojením na mě byli méně a méně příjemní, až jsem dosáhl finální báby. Nenechal jsem se otrávit strohými odpověďmi, že Mac čeká stále ve frontě a že to nevypadá, že by se na něj někdo v blízké době kouknul. Paní hovořila jako kafemlejnek, tak jsem jí stejně jako kafemlejnej i já do zblbnutí opakoval, že notebook nutně potřebuju k práci, že je v záruce, že jsem si jejich firmu vybral podle dobrých referencí - což byl samozřejmě blábol - a že bych jim byl velmi zavázán, kdyby se věci pohnuly kupředu, a že by mi třeba mohli aspoň překopírovat data. Vždycky, když se chystala položit telefon, tak jsem celý proslov znovu zopakoval, až řekla, že se na to snad teda někdo mrkne dnes večer, ale že oprava stejně může trvat 7 až 10 dní, tedy přesněji řečeno pracovních dní. Uvidíme zítra. Vcelku ostře jsem si uvědomil, že jsem asi opravdu poslední dny pracoval docela dost a že mě to asi i pod vidinou toho, že už to tady brzo skončí a že budu moc konečně domů, začalo bavit a šlo mi to od ruky. A najednou prázdno. Co se dá dělat, nic naplat.

Jsem z té permanentní zimy už unavený. Venku mráz, v práci chladno, večer přicházím domů do zimou prolezleého bytu, v noci mě zkřehlého budí zima. I rána jsou ledová, cestou do práce zima zalézá pod kabát. A tak pořád dokola, den za dnem. Vlastně už rok. S hrůzou zjišťuju, že se čím dál tím víc podobám Irům. Jsem nezdravě bledý, teče mi z nosu, říkám fuck. Smrkám do ruky.

Cestou do práce jsem pozoroval pána se psem, ze kterého tak úžasně čišela radost, že může ven, že se může proběhnout, jako tygr z medvídka Pů. Neustále se neúnavně a jakoby laškovně vracel na půl cesty zpátky ke svému starému pánovi, jako by říkal, jak moc je rád, že mu pořád ještě aspoň trochu stačí. Vrtěl ocasem. Byl to nádherný pes.

Dublinska Odyssea 2010.3

Život tu začíná být poněkud nudně jednotvárný. Ráno vstát, vločky, ovoce, jogurt, džus a všudypřítomné kafe, ať ty zásoby nemusím vyhodit - nechápu, jak to může Riccard vydržet celý život, snídat každý den 30 let totéž. Pak jít na půl hodiny běhat, pak se trmácet do školy. Tam mě čeká setkání s otravně fňukajícím Riccardem, Davem, který chodí do práce velmi brzo, ale o to dřív chodí domů a Antoniem. V jednu jdeme na oběd, v restauraci vaří pořád do zblbnutí totéž, jen je to teď dražší. V sedm jdu domů, někdy stihnu autobus, který mi zkrátí cestu na polovinu, někdy ne. Svléknout hadry, sbastlit večeři, sklenička vína a pak už v polomátožném stavu jít spát. Občas se do toho přimáchá oťukávání a povšechné ošmatávání toho, co budu dělat v práci zítra. Raději tomu neříkám plánování. Přistihl jsem se, že se těším na sobotu na trh, na kafe, olivy a jehněčí špíz. Na druhou stranu mě už teď děsí představa zase strávit 3 hodiny z celého dne praním v puliční prádelně, je to mor a chodí tam čím dál tím víc santusáků.

V práci teď každý den něco udělám, takže bych měl vlastně být spokojený. Už teď se těším domů. Pokud všechno dopadne, jak jsem se se šéfovou dohodl, bude mě platit ještě půl roku. Víc jsem důrazně nechtěl.

Protože už vlastně zakrátko nebudu student, kupuju (výhodné?) studentské licence programů a spřádám plány na konferenci do Japonska, do Kyoto.

Dublinska Odyssea 2010.2

Dnes ráno jsem ze zvědavosti zapátral po tom, co se to vlastně ukrývá pod slovem marshmallow, včera jsem to totiž odmítl. Prý je to, cituji ,,takové to růžovobílé žužu, co vypadá jak smotané seno... takový váleček, který když se to dá do pusy, začne pěnit.'' Proč mi to probůh nabízeli do horké čokolády?

Dublinska Odyssea 2010.1

Venku zuří těžko definovatelné cosi. Irský odvar zemětřesení na Haiti. Armagedon. Další z mnoha, tady.

Z hromady kousek od skříně na mě pomrkávají kalhoty, ty, které jsem si o vánocích v Praze koupil a které nedopnu. Řekl jsem si, že je snažší zhubnout, než rozšířit kalhoty kolem pupku. Jako na zavolanou mi někdo hodil do schránky reklamní leták z posilovny. Vždycky jsem měl k takovým místům krajní odpor a to i v dobách největší tělesné slávy, teď mám problémy unést sám sebe, natož jakékoli závaží, Plán byl schodit 7kg, zatím jsem v půlce.

Riccardo mě vehementně lákal na brusle. Stejně vehementně jsem to odmítal. Další den nepřišel do práce, což při jeho přístupu nebylo nic neobvyklého, další den přišel s rukou v šátku, že na bruslích upadl na zápěstí a zlomil si loket. Nakonec vyrazil do dobytčáku, teda lepší slovo pro zdejší špitál nemám, aby si nechal udělat rentgen. Zajímavou vlastností irských nemocnic, nebo alespoň těch státních, je, že pacienti nejsou nijak tříděni, co se týče chorob a bolístek, vedle sebe čeká, leží, zvrací nebo krvácí v obří čekárně asi 100 lidí: s leprou, chřipkou, zlomenou nohou, trnem v oku nebo žaludečním vředem. Na rentgen čekal 3 a půl hodiny, dokotor pravil, že nic zlomené nemá. Riccardo se rozhodl rukou prostě za žádnou cenu už nikdy nepohnout, ale to mu nezbránilo jít jak v pátek, tak i v sobotu pařit. Následující pondělí nás překvapil zprávou, že mu prý doktor v neděli večer volal, že se prý po dvou dnech podíval na snímek znovu a že to zlomené je - ale prý ne na sádru. Já se v téhle zemi nedivím ničemu, zatímco Antonio řekl, že mu nevěří ani slovo. Riccardo totiž díky lokti uspěl v tom, že mu posunuli termín dopsání reportu o 14 dní. Dneska večer ke mně přišel a šeptal mi to, co dávno všichni vědí, že celý rok schválně nic nedělal, protože ho to nebavilo, protože viděl, že šéfová nemá čas a že to, že by teď měl práci, na kterou měl rok času, udělat za měsíc, je Alexova chyba, protože ho málo peskoval, když všechny podrobnosti, které mu ze všech sil snažící se Alex předával, pouštěl druhým uchem hned ven. Moje trpělivost s Riccardem už taky upadá, pořád se na něco vymlouvá a vykrucuje se, bavit se neumí o ničem jiném než o infantilních komiksech, supermangách a nebo o tom, kde měli jak špatné jídlo. Ze začátku jsem ho neznal, pak jsem k němu měl respekt, pak soucit a teď už mě to unavuje.

Jsem rád, že je tu od nového školního roku Dave, chlap jako hora, jehož největěím koníčkem je tahání vlaku za lano, které drží v zubech, případně házení sudu s pivem do dálky. Je fajn, občas spolu klábosíme, nebojí se dělat si srandu sám ze sebe, trochu mi připomíná tak dvakrát zvětšeného Polcara.

Stejně tak se vrátil Antonio ze Španělska po delších prázdnínách, Avatar ho stále nepustil, koupil si hru na playstation, DVD i novou televizi, do kina jde znovu. Aspoň je v kanclu větší legrace a taky větší kooperace. Zuzka už je na post=docu v Reichu, Seamus je na pár dní v Belfastu.

Asi neuhádnete, čeho byl nedávno v Irsku akutní nedostatek? Vody! Je všude okolo, valí se na mě denně z nebe, ale přesto balená voda zmizela z pultů, co zbylo, rychle skoupili ti chytrejsi. Z kohoutků začal téct sajrajt a já byl nucený kupovat maličké půllitrové lahvičky, abych měl co pít. Důvodem prý byla zima, že někde v jedné továrně praskla zimou přívodní trubka a instalatérům trvalo 14 dní to opravit. Na irské poměry překotný fofr.

Dublinska Odyssea 2010

Byla by to vlastně škoda už nic dalšího nenapsat, i když mám sto chutí s tím psaním nadobro fláknout, protože mě to nebaví a hlavně: odhazujme zátěže, čas se krátí.

Přistoupil jsem na hru, že Irsko je Mediterranean country. Nasadil jsem si tmavé sluneční brýle, Cat 3, a sobotní ráno šel na trh pod širým nebem tam na tom prťavém náměstíčku schouleném v Temple baru. Nabral jsem z jedné z kádí olivy naložené v česneku a vonném koření, koupil si červené víno a nehledě na tmu, déšť a zimu jsem se ten večer obojím s potutelně přihlouplým výrazem opájel a aspoň na chvíli jsem se díky tomu ocitl jinde. Pomáhá mi to se nezbláznit. Ještě pár oliv zbylo na dnešek.

Cesta Praha - Dublin trvala tentokrát rekordních 21 hodin. Největší měrou se o to zasloužil 1 cm sněhu, který padl na Dublin. Pohled z výšky z okna letadla byl zajímavý, celé Irsko i nadále zelené, jen kolem Dublinu se rozprostíral téměř dokonalý, bílý kruh, přerušený jen pobřežím. Ale už vím, jak vypadá Shannon. Divertovali jsme a přistáli kdesi uprostřed pustiny na západním pobřeží. Na moji otázku "Where is Shannon?" mi nebyl nikdo schopný odpovědět. Na moji otázku po Skypu, jaké je nejbližší město, přišla odpověd Limerick, který leží zhruba uprostřed mezi západním a východním pobřeží, což bylo vzhledem k tomu, že letiště se nacházelo u moře, trošku zarážející. Následovaly dvě ,,very Irish'' situace, nejprve jsme hodinu čekali v autobuse, než se podaří najít chlápka, který sice autobus na parkoviště pustil, ale pak šel z budky u závory domů nebo do hospody, takže jsme se nemohli dostat ven. Kolem nás si závoru vesele otevírala jiná auta, ale jejich řidiči se zdráhali nás taky nechat projet. Další humornou vložkou, kdy už začínali ztrácet trpělivost i Irové vracející se přes Paříž z Hurgády, bylo, že řidič ,mouřenín, tvrdošijně odmítal naše prosby, aby nás zavezl nikoli na zavřené dublinské letiště, ale do města. Vždy jen procedil, že je placený za dopravu z letiště na letiště a že jak se kdo z nás dostane do města není jeho business. Půlka autobusu na to v reakci vyskákala uprostřed dálnice M50 v naději, že tam spíše chytí taxík a já doputoval až na pusté liduprázdné letiště. Měl jsem kliku, chvíli po našem příjezdu sem dojel zmatený Aircoach z Belfastu, jehož řidiči jaksi zapomněli říct, že může zůstat doma a že je letiště zavřené. Odvezl nás do centra k Trinity. Vstával jsem ten den ve 4 ráno, krátce po půlnoci jsem už zarachotil klíčem v zámku dveří v Rathmines. Celou dobu jsem se přiblbě usmíval na všechny nasrané lidi okolo, kteří jen nevěřícně kroutili hlavama, a říkal si v duchu ,,Welcome to Ireland''.