Dublin 10

Kolikrát v životě jsem se už přesvědčil, že dobrý pocit se snadno zvrtne. V pátek mi neuvěřitelným způsobem hnul žlučí Gary. Netolerantní, sprostý, pokrytecký debil. Takový floutek, který by tam ani nebyl nebýt toho, že opsal Matesovu diplomku, mi nebude říkat, jestli si smím dát triko na topení, nebo mít hrnek na stole a už vůbec ne že smrdím a ať táhnu zpátky. Protože to je pracoviště, tak tam přece nesmím mít kolo, ačkoli u ostatních mu to nevadí. Stejně tak mu nevadí Riccardovy věci u topení a jeho vlastní samozřejmě taky ne. To vše ve velké ledové místnosti, která není laboratoří ale skladištěm vyřazeného harampádí, smetí a kde zhruba 30 let nikdo neuklízel. Kde zdi hnijou plísní a na zemi je pěticentimetrová vrstva černé špíny a nánosy prachu a radioaktivní, zkažený vzduch se nedá skoro dýchat. Protože on říká, že on to chce a tak to taky bude. Nasrat! Ono stačilo den před tím, kdy na mě začal řvát, co jsem si to dovolil, že jsem si půjčil myš od jiného nefunkčního počítače a zase jí samozřejmě vrátil, protože k CCD kameře potřeboval Antonio tu moji. Nebo co si to dovoluju radit Riccardovi s Linuxem. Stačilo, jak na mě řval, ať se jdu vykecávat s Petrou nebo Mílou Baštou na chodbu, což jde po Skypu dost blbě a tisíc jiných věcí. Konec samozvaného krále. Odešel jsem pryč. Na tohle nemám nervy. Rozešli jsme se opravdu ve zlém. A ještě dnes to ve mně vře. Míša, Riccardo, Alex i Antonio jsou absolutně v šoku a smskama mě utěšují, ať to přejdu.

Utěšuju se, že na idiota člověk narazí leckde, ale nikde si něco takového nikdo z mých kolegů nikdy ani náznakem nedovolil, ani na AsÚ, ani v Garchingu, ani v Bologni, ani v rádiu, ani ve Sprinxu. Přijel jsem sem dokončit PhD, ne poslouchat urážky.

Těsně před tím dost zadarmo obhájila Zuzka. Přednášku pro pléb měla docela normální, jen ke konci a během otázek začala plácat kolem gama záblesků neuvěřitelné kraviny, stejně tak Brian ve snaze zachránit situaci vypustil, asi ve stresu, rovněž obrovskou snůšku nesmyslů, ale v sále to kupodivu nikomu nevadilo, ani do uší bijící perly, jako že jde o termonukleární vzplanutí na povrchu černé díry, že se světlo pohybuje různě rychle v závislosti na vlnové délce (a nešlo opravdu o zpochybnění teorie relativity), nebo že Slunce má hmotnost dvou Sluncí, a proto z něj bude neutronová hvězda, nesmysly o sférických gravitačních vlnách apod. Bičák by se zbláznil. Ostatně v publiku seděli převážně nanobiologové,a z ostatních ani já, ani Seamus jsme nechtěli Zuzce uškodit. Napadalo mě srovnání s Harry Potterem a jeho akademií.

Město je plné lidí, každých pět metrů si někdo přilepšuje na živobytí hrou na hudební nástroj, či zpěvem a každé dva metry sedí, nebo stojí žebrák a lidi se kupodivu můžou přetrhnout, aby jim naplnili kelímky od Coca-coly Eurama. Asi to taky zkusím, holka, drahé boty, luxusní bunda, cigarety, přímo před mými zraky dostala během minuty, než jsem stihl napsat sms, dobře pět Euro. A to sebou na rozdíl od spousty jiných ani neměla malé dítě jako rukojmí.

Cestou zpátky mi udělala radost paní, co prodávala nádherné vánoční stromky. Když jsem jí odvětil, že děkuju, že stromek ne, ale že bych si možná vzal nějakou větvičku, tak mi podala nůžky a říká vem si kolik chceš. Tak mi doma aspoň voní jehličí a to čerstvě opadané mě bodá do chodidel. České umění zpeněžit nepovedený stromek i s kořeny sem ještě asi nedorazilo. Zajímavě je, že i když jsem očekával druidskou tradici, jmelí jsem tu nikde nezahlédl.

Konečně jsem vystopoval, kde se ukrývá hlavní autobusové nádraží, takže další krok k cestě na Newgrange je za mnou. Alexe s Martou se snažím přesvědčit, aby uspořádali vánoční besídku už v pátek a ne v sobotu, aby mohla přijít i Petra.

Obecně bych řekl, že generace, které je dnes čtyřicet, nebo víc, je mnohem rozumnější a příjemnější než ti mladší. Asi to je tím, že si pamatují, že to není automatické za hovno práci dostávat obrovské peníze a že se to může snadno zvrtnout. O tom, že jsou výrazně zdvořilejší a přátelštější ani nemluvě.

Před velikým hladomorem tu jedli hlavně brambory, občas se zelím. Štamgast v hospodě vyprávěl, že byly brambory k snídani, oběd i k večeři. Vesničan prý pravidelně snědl až pět kilo brambor za den. Včera v malé zapadlé hospůdce Quiet man místní přinesli nástroje a začali hudlat na housle, flétnu i kytaru a zpívat.