Dublin 5

Skrz zamřížované okno je vidět na střeše i chodnících tenká, skoro souvislá vrstva sněhu, co napadl přes noc, nebo spíš ledu. Třpytí se v matném severním světle. Doma je tomu odpovídající zima a zas mi jde pára od pusy. Po každé napsané větě schovávám ruce pod spacák, ale pomáhá to jen trošku, tak raději co nevidět vyrazím na procházku. Je mi jasné, že zase potkám spoustu Irů a hlavně Irek s velikým odhaleným výstřihem, v minisukních, ve střevíčkách bez ponožek nebo bez punčocháčů. Jim to přijde normální, naopak normálních 27 stupňů v létě je pro ně smažení se v pekle.

Včera jsem se prodíral městem a koukal jsem, jestli náhodou neuvidím něco pěkného, zajímavého jako dárek. Po pár hodinách mi už nekonečné davy lidí lezly krkem, mám dojem, že Karlův most uprostřed sezóny je liduprázdný oproti předvánočnímu šílenství v Dublinu. Všichni Irové houfně utrácejí, jsou obtěžkáni taškami a všechno je i přes lživé cedule mluvící o slevách (na slovo only začínám tady být pomalu alergický) tak o 50% dražší. Překvapivě tu ale neexistují žádné vánoční trhy. Nostalgicky vzpomínám na procházky Prahou a na svářo. I v tom Německu to bylo kolem vánoc mnohem víc fajn. Říkal jsem Petře, že pro nějaký pěkný dárek budeme muset stejně zajet do Paříže nebo Londýna.

Potkal jsem se s Riccardem, o dárcích má jasno, vlastně už je má koupené. Otci láhev Jamesonu, matce komedii na DVD s Nicholsonem, bratrovi pár Orků z panáčkové bitvy hry Warhammer a sestře pořídil přímo před mými zraky úplně příšerně nevkusnou keramickou lesní vílu s andělskými křídly. Prodávali ji Číňané, mimochodem.

Za oknem řve racek.

Večer přiletí na pár hodin Petra, takže ze Sushi baru na předměstí v Dundrumu, kde prý mají polívku za 2.50 (only) a sněz jí, kolik chceš, vyrazím rovnou na letiště. Brzo ráno zase zpátky, rovnou do školy, otázka je, jestli v těch 6 nebo 7, kdy Petra odlétá, vůbec pojede nějaký bus. Zkusím propašovat domů hokejku, je tu k ničemu, floorbalový klub na moje zprávy vůbec neodpověděl, asi už dávno neexistuje. Problém byl na dublinském letišti už se squashovou raketou, se kterou mě nepustili do letadla, že to prý je weapon. Marně jsem argumentoval, že mě s ní bez zaváhání pustili z Prahy sem a ať mi ukáží, kde je napsáno, že nesmím mít squashovou raketu na palubě. Poprvé jsem ji musel odbavit jako oversized luggage a ani napodruhé ji nedovolili vzít Petře, musel mi ji pronést kapitán, který suverénně prohlásil, že si chce za letu zahrát v kokpitu squash. Stejně si říkám, že by se tady Joe z Dublinu posral, kdyby tu měl žít. Nadává na byrokracii a obtížnou domluvu s lidmi v Praze, tady je to o řád horší. Každá sebemenší blbost na pět minut trvá měsíc, nebo víc a ještě je většinou výsledek polovičatý, případně špatně. Nikdo nic neumí, nikdo nic nesmí, nikdo nechce nic rozhodnout, ale všichni mají strašně moc peněz.

Rozhodně je to ta nejdrsnější, až středověká zima, kterou jsem kdy zažil. Povídali jsme si Jonim a říkal, že si zrovna teď nedávno pročítal svoje zápisky, první měsíc, že prožíval nadšení z nového místa, pak si tak asi rok stěžoval nadával a trápil se tu. Podotýkám, že měl o 2000 Euro vyšší plat než já a jeho žena tu žila a pracovala s ním. Sranda je, že i jemu, Finovi, je tady ukrutná zima v budovách. Po roce se to prý zlomilo a zvykl si, ale teď, po třech letech, už zas počítá dny do ledna, kdy tu končí a vrací se zpátky do Finska. Vůbec mě překvapuje, že když tu potkávám lidi, tak všichni říkají vesměs totéž, ať už je to španělská účetní Laura, číšník v český hospodě, slovenský rovnač regálů Rudolf v Aldi, kolega Riccardo, jeho bratranec nebo hlídačka Patricie, že to je hrozně blbá země, ale za ty pohádkové peníze se to vyplatí překousnout. Vůbec to nechápu. Kdyby to nebyla jediná možnost, jak ten postgraduál dotáhnout do konce, tak bych si tohle místo pro život rozhodně nevybral.

Zajímavé, že v Dublinu neexistují bazény, asi se koupou v moři, magoři.