Dublin 8

Ráno i včera večer jsem po jídle do půl hodiny zvracel.

Vím, že skoro všude, kde jsme s Petrou byli s průvodcem a organizovaným zájezdem, to bylo takové všelijaké. Proto mi udělalo obrovskou radost, že by se mnou Petra na Newgrange nejraději vyrazila po svých. Nevím proč, vzpomněl jsem si na Candlelight boat trip v Amsterdamu.

I když se to z blogu možná nezdá, nejel jsem sem nijak negativně naladěný a ani počasí mi tu nepřijde zas tak strašné, jak Irové s omluvou rádi a často provinile říkají. Tak třeba mi tu přijde docela dobré zázemí pro cyklisty. Na kole tu jezdí hodně lidí, mají dobře v třetině Dublinu svůj pruh a i ve zbytku města není jízda na kole a proplétání se mezi auty do očí bíjící sebevraždou jako v Praze. Vysekal jsem se tu akorát jednou ráno, když cyklistovi přede mnou otevřel řidič (debil) stojícího auta dveře právě ve chvíli, kdy projížděl kolem, a já o toho padajícího chudáka brzdil. Pořád ještě jsem neušetřil na světla, která jsou tu sice povinná, ale nikomu moc nevadí, když je člověk nemá. To si spíš pořídím návleky do deště. Občas alespoň navléknu reflexní vestu z Twinga. Nutno smeknout, že policie, tady nazývaná Garda a která nemá právo nosit zbraň, tady nikoho zbytečně neprudí, pokud to není vyloženě nutné (možná právě proto, že nemá právo nosit zbraň).

Lucie Tvarůžková je, podle indícií, která mám, přispěvatelka Hospodářských novin, která napsala dlouhý, oslavný článek o Dublinu. Ta ženská je fakt buď píča, absolutní magor, milionářskej synek (nebo tedy možná dcera), kterou tu vozili taxíkem od Armaniho k rezidenci Bona z U2, nebo tu nikdy nebyla. A nebo všechno dohromady. Nacpat se levně bramborama se zelím v bistru za 20 Euro, tedy 500 Kč, podle mě není žádné umění. Vyzdvihovat jako báječný obchod s klobouky, kde nejlevnější stojí 1200 Euro považuji za fantasmagorii. Mluvit o zářivém slunci v Dublinu je rovněž naprostá píčovina, jediné, co pobyt tady člověka naučí, je vážit si každé minuty, kdy se na chviličku objeví slunce. Prostě co věta, to perla.

Rovněž jaksi zapomněla zmínit, že Irové v domech, až na klimatizované hotely, skoro netopí, a i když teplota venku klesne pod bod mrazu, doma bývá „příjemných“ 14 stupňů. Lucie Tvarůžková neví, jaké to je mýt každý den nádobí v ledové vodě, nebo drkotat zubama při ranní hygieně, protože teplá voda jinde než ve sprše je tu naprostou vzácností. MHD tu jezdí prachmizerně a před sedmou ráno a po desáté večer dokonce vůbec. Nevšimla si, že peníze, cizí měnu, ti nevymění ani v žádné bance (pokud v ní máš účet tak ano, do tří pracovních dnů ti je připíší na účet), Funkční směnárna je pouze na letišti a pak ještě jedna jediná v celém městě. Asi netuší, že sobotní a nedělní ráno je spousta ulic, autobusů poblitých a že relativní klid ve vytíženějších hospodách panuje hlavně díky tomu, že na každých deset hostů tu bedlivě vartuje jedna gorila s vysílačkou v uchu.

Jestli se k ní všichni Irové hrnuli a zapřádali s ní rozhovor, tak jí možná koukala koza z podprsenky, jinak si to nedovedu vysvětlit, protože Dublin je dost paranoidní, cizinci se bojí Irů (a nerozumí jim), hlavně Poláci, Rusáci, Číňani, Malajci, Pákistánci, Španělé, Rumuni, Slováci a pár bojůvek Čechů tu tvoří malá ghetta a mafie. Místní Irové jsou zase nedůvěřiví k přistěhovalců, které považují za méněcenné, většina lidí chodí po ulicích s hlavou zabořenou do chodníků, s iPodem zavrtaným do uší, hlavně se vyvarovat jakékoli interakce s okolím. Když se na někoho byť jen letmo usměješ, jsi okamžitě podivín a lidi od Tebe utíkají. Pevně doufám a i kolega Ir Seamus mě ujišťuje, že na venkově to je úplně jiné, ale co se Dublinu týče, tak se mnou naprosto souhlasí.

Dnes jsem snad probořil ledy se Zuzankou, když jsem ji pochválil, že jí to včera na slavnostní promoci mimořádně slušelo. Byla to pravda, málem bych ji nepoznal, jak se ta naše puťka proměnila. Taky se dnes zastavil Brian, dělal rozruch. Říkal jsem mu, co si myslím, postupně se ke mně přidávali ostatní, hrozně se divil, že stagnujeme a že spolupráce ve skupině vázne, ale tím, že jsem se ozval, jsem doufejme inicioval změnu.

Zlatíčko moje, děkuju, mimochodem, to Zweigeltrebe je výtečné. Často přemýšlím, jak to celé dopadne. Snad to vydržíme. Jsi zázračná ženská, že to všechno sneseš. Já sice žbrblám, ale jak kdysi podotkla Mish, člověk je jak šváb, přežije všechno.

Zase jsem se v noci budil. V půl druhé v noci jsem si zase vyšel na zápraží domu a pozoroval hvězdy na rozjasněné obloze. Později odpoledne, po setmění je krásně vidět letní trojúhelník, v noci zas zimní souhvězdí.