Poslední dobou se mi daří načasovat příchody domů na "happy hours", kdy funguje topení. Stýskání se snažím zaplašit knížkou o černých dírách nebo filmem, ale nějak nejsem s to udržet koncentraci u dvouhodinového filmu.
Včera, když jsem projížděl na kole kolem zamrzlého hřiště, jsem se ptal sám sebe, jestli to byl dobrý nápad nechat se zviklat k vánočnímu fotbalovému zápasu školy. Poněkud mi to připomínalo šílence, kteří na Nový rok vlezou do Vltavy. Nakonec to docela šlo, byl jsem asi ten nejzachumlanější ze všech, v bundě a rukavicích. Přestože jsem fotbal hrál naposled snad na gymplu, tak jsem dal dva vcelku pěkné a jeden ušmudlaný gól. Irové hrají o dost jinak, než my. Přihrát si třeba dvakrát za sebou je pro ně nepochopitelné, ale o to víc se zarputile snaží.
Jak už to u mě po sportu bývá, nejpříjemnější částí hry byla horká sprcha v šatně a pak už hurá na slavnostní vánoční oběd. Zlatý hřeb roku pro Free food and free drink society, kterou jsme s Riccardem založili. Jídlo v naprosto neirské restauraci nad očekávání dobré, nějaká rybí paštika jako předkrm, losos a cheese cake jako moučník. K tomu víno. Žíznivý po fotbale jsem ho hltal. Místo bylo vybráno šikovně hned vedle klasického pubu, kam se téměř všichni, až na Zuzku, která má dnes seminář, a Míšu, která nevím co má, ale půjčil jsem jí na autobus, přesunuli. Bylo to po dlouhé době poprvé, co jsem si říkal, že to s těmi Iry třeba nebude zas tak zlé, neříkali nic moc zajímavého, ale docela se se mnou houfně bavili a mile mě překvapilo, že se se mnou docela otevřeně bavili i místní štamgasti. Rozebírali leccos od fotbalu, po prasata, po historii, Klause, imigranty, život na venkově, já jim vyprávěl o sobě s Petrou a o Mexiku, Praze a astronomii. Jeden chlápek pak vyprávěl, že jako dítě diplomata jezdil po světě a že si potřásl rukou s Chegevarrou, ale když to u mě nevyvolalo odpovídající nadšení, tak podotkl, že tehdá jako malý kluk vůbec nevěděl, o koho jde. Když všichni cizinci začali nadávat a bědovat, že venku od oběda leje jak z konve, tak na mě mrknul a povídá, ty se bát nemusíš, myslím, že sis vybral dobrou čepici, ta nepromokne. A měl pravdu.
Znovu se všichni domorodci shodli, že jestli chci poznat Irsko, musím vypadnout z Dublinu, tak už se těším. Pokusím se ušetřit na autobus a třeba až Petra na pár dní přijede, tak se někam podíváme. Až na ten pracovní výlet do Corku, za který mi mimochodem pořád nezaplatili slíbené peníze, jsem neměl příležitost vytáhnout paty z Dublinu. Schází mi příroda.
Cesta domů se ztrojnásobila, protože jsem se vracel pro šálu. Už jsem ten déšť ani moc nevnímal.
Dnes mě od pasu dolů bolí každičký kousek člověka. Více takových fotbálků... Funguje korelace, že kdykoli jdeme večer do hospody, na druhý den přijdu do práce před Riccardem, v ostatních případech tu bývá denně široko daleko první.
Drsná země, jemná whiskey. Na rozdíl od skotské, nebo od amerického bourbonu, irská whiskey je třikrát destilovaná, a nepíše se whisky.
Potěšily mě docela sympatické reakce na blog, nakonec pouze Libor řekl, že tohle fakt číst ani omylem nebude.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat